vv auto
Reklama

Petr Hnízdo: Trenér musí na lavičce s týmem zápas prožívat!

20. červen 2017, 07:58

Čáslav - Petr Hnízdo má licenci fotbalového trenéra UEFA, kterou vystudoval na FTVS, od svých dvaadvaceti let. A to přes svůj tělesný handicap a pohybovým omezením. "Začal jsem v Praze trénovat dorostence. Nechtěl jsem k nejmladším fotbalistům, protože těm se musí hodně předvádět a to s mým postižením nejde," upozornil Petr Hnízdo. Mimo jiné vedl i ligové dorostence Viktorie Žižkov. "Potom jsem šel k dorostu do Meteoru Praha, po krátké epizodě v Dukle Praha jsem přešel k dospělým na Tempo Praha, se kterými jsme se zachránili v Pražském přeboru," dodal ke své kariéře.

S Chotusicemi jste postoupili do okresního přeboru - to je určitě úspěch...
Ještě před tím, než jsem se dostal do Chotusic, jsem pro Spartu sledoval fotbalová utkání: Vždy vytipované hráče, u kterých jsem dělal například statistiku. Potom jsme se odstěhovali do Čáslavi, hned jsem dostal nabídku od Vaška Vondry, se kterým jsem studoval fotbalovou licenci. Měl jsem ale malého syna, tak jsem odmítl, také jsem byl ještě na stáži v Teplicích a Mostě. Potom jsem začal v Močovicích, odkud jsem šel do třetí třídy do Chotusic s tím, že klub chce postoupit. Byla tam dobrá parta, tým si sedl a na poměry okresu nás chodilo trénovat áčko, béčko dvakrát týdně v šestnácti lidech. To bylo něco neskutečného a také jsme třetí třídou prolétli celkem rychle a předčasně.

A proč jsi vůbec z Chotusic odešel?
Dva roky jsme se drželi v okresním přeboru, v týmu se vyměnila generace fotbalistů a už nám to moc nešlo. Po patnácti letech u fotbalu jsem si potřeboval také odpočinout. Hodně mě demotivovalo, jak jsem pořád musel obvolávat hráče, v sobotu jsem ještě nevěděl, kdo přijde na zápas, na tréninky se nás scházelo už málo. Také se nám narodilo druhé dítě, do toho jsem se vrátil ke stolnímu tenisu - do dvaceti let jsem byl členem stolnětenisového reprezentačního týmu handikepovaných.

A kdyby teď přišla nějaké fotbalová nabídka?
Fotbal mi začal chybět, určitě bych se k němu rád vrátil. Musí to mít už ale nějakou úroveň. Abych měl jistotu, že alespoň jednou, dvakrát týdně se na tréninku sejde slušný počet hráčů. Na druhou stranu jsem poznal trochu klidu, ale po patnácti letech u fotbalu mi to přece jen chybí. Rozhodně bych se nebránil, pokud by přišla nějaká nabídka.

Jak vidíš situaci fotbalu na Kutnohorsku?
Pocházím z Rakovníka a brácha od malička hrál fotbal až za Hlavici vykopali třetí ligu. Je mu čtyřiatřicet, dodnes hrál divizi. Můžu trochu srovnávat a region Rakovník je podobný tomu kutnohorskému. Působí tam tři divizní týmy - Tatran, Nové Strašecí a SK Rakovník, mezi sebou bojují o hráče a nejsou schopní se domluvit na vzájemné spolupráci, která by měla smysl. Kutnohorský okres svou kvalitu má, na relativně malém prostoru je tady ale také asi moc klubů. A to je vedle ještě silný Kolín. V Čáslavi se pro fotbal dělá hodně, malí kluci se tam mají dobře. Jediné, co mě zaráží je, že odchovanci v Čáslavi nechtějí zůstávat. Přijdou do mladšího, staršího dorostu a ve chvíli, kdy mají se mají zařadit do B týmu nebo A týmu, jich hrozně moc odchází. Jedním z důvodů by mohl být velký skok z dorosteneckého fotbalu do divize, to ale neumím posoudit. Zázemí v Čáslavi je ale výborné.

Měl jsi jako trenér někdy problém se svým handicapem?
Právě naopak, myslím, že jsem týmy dokázal více stmelit. Také se mi na Viktorii Žižkov stalo, že jeden kluk ze základní sestavy měl úraz. S rodiči jsme se navštěvovali a pomáhali si. Ti kluci naopak vidí, že to jde a s autoritou jsem problém neměl. Samozřejmě mi při tréninku trochu chybí, že nemůžu spoustu věcí ukázat. Na druhou stranu jsem ale takový, že si s kluky jsem schopný zahrát i "báčko". Spíše víc vysvětluji, než ukazuji, ale nikdy jsem s tím problém neměl.

Zápasy vedeš hodně emotivně, jak to bere tým?
Utkání hodně prožívám, ale to nejsem sám. Z kluků chci dostat vždy maximum a musí vidět, že s nimi při utkání žiji, že hru cítím. Samozřejmě také záleží na typu hráče - jsou hráči, se kterými jsme si nesedli a museli odejít, protože měli nějaké ego. Ale myslím, že to k tomu patří, samozřejmě v mezích slušnosti. Zvlášť v nižších soutěžích, kde kluci nemají tolik zkušeností, jim emotivní vedení zápasu může pomoct. Co nemůžu ukázat, dávám navíc v tom, že jsem s nimi a pomáhám jim. Když se nějak špatně prohraje, hodně dlouho to rozdýchávám, dokážu se ale s kluky i radovat. Emotivní jsem hodně, rychle vybuchnu, na druhou stranu ale zase rychle vychladnu.

Když dáváš dohromady sestavu, sázíš na "své" koně?
Pro mě je také důležité, aby se v týmu točili všichni. Nikdy jsem neměl mužstvo rozdělené na hráče základní sestavy a náhradníky.

Svoje děti k fotbalu také vedeš?
Jednomu je pět let, druhému rok a půl. Starší řekl, že fotbal nikdy hrát nebude, tak snad se z toho vyspí, zatím chodí na tenis. U mladšího uvidíme. Hlavně ať něco dělají, myslím, že po mně budou na sport zaměření hodně. Já hodně plavu, lyžuji, jezdím na kole, hraji stolní tenis. Když můžu, uteču ke sportu, určitě nejsem žádný zahrádkář, což mi manželka někdy vyčítá. Děti ke sportu ale vedeme.

René Svoboda
AVE_CZ
Reklama
Petr Hnízdo: Trenér musí na lavičce s týmem zápas prožívat!

Petr Hnízdo: Trenér musí na lavičce s týmem zápas prožívat!

20. červen 2017

Čáslav - Petr Hnízdo má licenci fotbalového trenéra UEFA, kterou vystudoval na FTVS, od svých dvaadvaceti let. A to přes svůj tělesný handicap a pohybovým omezením. "Začal jsem v Praze trénovat dorostence. Nechtěl jsem k nejmladším fotbalistům, protože těm se musí hodně předvádět a to s mým postižením nejde," upozornil Petr Hnízdo. Mimo jiné vedl i ligové dorostence Viktorie Žižkov. "Potom jsem šel k dorostu do Meteoru Praha, po krátké epizodě v Dukle Praha jsem přešel k dospělým na Tempo Praha, se kterými jsme se zachránili v Pražském přeboru," dodal ke své kariéře.

S Chotusicemi jste postoupili do okresního přeboru - to je určitě úspěch...
Ještě před tím, než jsem se dostal do Chotusic, jsem pro Spartu sledoval fotbalová utkání: Vždy vytipované hráče, u kterých jsem dělal například statistiku. Potom jsme se odstěhovali do Čáslavi, hned jsem dostal nabídku od Vaška Vondry, se kterým jsem studoval fotbalovou licenci. Měl jsem ale malého syna, tak jsem odmítl, také jsem byl ještě na stáži v Teplicích a Mostě. Potom jsem začal v Močovicích, odkud jsem šel do třetí třídy do Chotusic s tím, že klub chce postoupit. Byla tam dobrá parta, tým si sedl a na poměry okresu nás chodilo trénovat áčko, béčko dvakrát týdně v šestnácti lidech. To bylo něco neskutečného a také jsme třetí třídou prolétli celkem rychle a předčasně.

A proč jsi vůbec z Chotusic odešel?
Dva roky jsme se drželi v okresním přeboru, v týmu se vyměnila generace fotbalistů a už nám to moc nešlo. Po patnácti letech u fotbalu jsem si potřeboval také odpočinout. Hodně mě demotivovalo, jak jsem pořád musel obvolávat hráče, v sobotu jsem ještě nevěděl, kdo přijde na zápas, na tréninky se nás scházelo už málo. Také se nám narodilo druhé dítě, do toho jsem se vrátil ke stolnímu tenisu - do dvaceti let jsem byl členem stolnětenisového reprezentačního týmu handikepovaných.

A kdyby teď přišla nějaké fotbalová nabídka?
Fotbal mi začal chybět, určitě bych se k němu rád vrátil. Musí to mít už ale nějakou úroveň. Abych měl jistotu, že alespoň jednou, dvakrát týdně se na tréninku sejde slušný počet hráčů. Na druhou stranu jsem poznal trochu klidu, ale po patnácti letech u fotbalu mi to přece jen chybí. Rozhodně bych se nebránil, pokud by přišla nějaká nabídka.

Jak vidíš situaci fotbalu na Kutnohorsku?
Pocházím z Rakovníka a brácha od malička hrál fotbal až za Hlavici vykopali třetí ligu. Je mu čtyřiatřicet, dodnes hrál divizi. Můžu trochu srovnávat a region Rakovník je podobný tomu kutnohorskému. Působí tam tři divizní týmy - Tatran, Nové Strašecí a SK Rakovník, mezi sebou bojují o hráče a nejsou schopní se domluvit na vzájemné spolupráci, která by měla smysl. Kutnohorský okres svou kvalitu má, na relativně malém prostoru je tady ale také asi moc klubů. A to je vedle ještě silný Kolín. V Čáslavi se pro fotbal dělá hodně, malí kluci se tam mají dobře. Jediné, co mě zaráží je, že odchovanci v Čáslavi nechtějí zůstávat. Přijdou do mladšího, staršího dorostu a ve chvíli, kdy mají se mají zařadit do B týmu nebo A týmu, jich hrozně moc odchází. Jedním z důvodů by mohl být velký skok z dorosteneckého fotbalu do divize, to ale neumím posoudit. Zázemí v Čáslavi je ale výborné.

Měl jsi jako trenér někdy problém se svým handicapem?
Právě naopak, myslím, že jsem týmy dokázal více stmelit. Také se mi na Viktorii Žižkov stalo, že jeden kluk ze základní sestavy měl úraz. S rodiči jsme se navštěvovali a pomáhali si. Ti kluci naopak vidí, že to jde a s autoritou jsem problém neměl. Samozřejmě mi při tréninku trochu chybí, že nemůžu spoustu věcí ukázat. Na druhou stranu jsem ale takový, že si s kluky jsem schopný zahrát i "báčko". Spíše víc vysvětluji, než ukazuji, ale nikdy jsem s tím problém neměl.

Zápasy vedeš hodně emotivně, jak to bere tým?
Utkání hodně prožívám, ale to nejsem sám. Z kluků chci dostat vždy maximum a musí vidět, že s nimi při utkání žiji, že hru cítím. Samozřejmě také záleží na typu hráče - jsou hráči, se kterými jsme si nesedli a museli odejít, protože měli nějaké ego. Ale myslím, že to k tomu patří, samozřejmě v mezích slušnosti. Zvlášť v nižších soutěžích, kde kluci nemají tolik zkušeností, jim emotivní vedení zápasu může pomoct. Co nemůžu ukázat, dávám navíc v tom, že jsem s nimi a pomáhám jim. Když se nějak špatně prohraje, hodně dlouho to rozdýchávám, dokážu se ale s kluky i radovat. Emotivní jsem hodně, rychle vybuchnu, na druhou stranu ale zase rychle vychladnu.

Když dáváš dohromady sestavu, sázíš na "své" koně?
Pro mě je také důležité, aby se v týmu točili všichni. Nikdy jsem neměl mužstvo rozdělené na hráče základní sestavy a náhradníky.

Svoje děti k fotbalu také vedeš?
Jednomu je pět let, druhému rok a půl. Starší řekl, že fotbal nikdy hrát nebude, tak snad se z toho vyspí, zatím chodí na tenis. U mladšího uvidíme. Hlavně ať něco dělají, myslím, že po mně budou na sport zaměření hodně. Já hodně plavu, lyžuji, jezdím na kole, hraji stolní tenis. Když můžu, uteču ke sportu, určitě nejsem žádný zahrádkář, což mi manželka někdy vyčítá. Děti ke sportu ale vedeme.

Zlata banka
Reklama
René Svoboda