Kolín - Kolínský hokej vychoval řadu úspěšných hokejistů. Jedním z nich je i obránce Martin Rejthar. Ten po vojně odešel do Plzně, s Karlovými Vary postupně vybojoval extraligu, kde i hrál. Šest let strávil taky v nejvyšší dánské lize, kde čtyřikrát získal titul vicemistra dánské ligy. Dnes je Martin Rejthar zpět v Kolíně. Objevuje se v kolínském B-týmu. Od prvního listopadového víkendu už ale jen jako trenér.

Martine, několikrát za sebou jsme tě viděli při utkáních B-týmu jen na střídačce v civilu. Můžeme vysvětlit fanouškům proč?

Stalo se mi zranění. Myslel jsem si, že bude banální, klasický meniskus, který trvá deset dní a člověk se může vrátit na led. Po operačním zákroku se zjistilo, že tam je ještě další vaz, který je poškozený. Po týdenním ležení v nemocnici jsem si uvědomil, že bych hokeji už nemohl dávat sto procent a že zdraví je přednější, takže z toho důvodu jsme se rozhodl přestat s hraním.

 

Ale od B-týmu neodcházíš…

Ano, nekončím. Byl jsem rád, že jsem stál u zrodu B-týmu. Je super, že se v klubu tímto směrem něco rozjíždí. Ten nápad se mi líbil, tak jsem do toho šel jako hráč. A když teď nemůžu být u toho jako hráč, s hlavním trenérem Smitkou jsme se dohodli, že budu pomáhat jako asistent. S partou kluků, se kterou jsme to rozjížděli, bych chtěl zůstat dál.

 

Viděla jsem tě na střídačce v roli mentora a řekla bych, že máš talent. Kluci úplně hltají každé tvoje slovo. Jak tě to baví?

Jedna věc je mít nějaké trenérské zkušenosti, které člověk sbírá za pochodu. Druhá věc je ta, že je kluky potřeba stále motivovat. Samozřejmě ne ty starší, kteří toho už mají hodně odehráno, ale ty mladší určitě ano. Práce trenéra je vrtkavá, protože je nevděčná. Ale je to práce, která obnáší neustále přemýšlení o hokeji. O tom, jak hráče motivovat, aby podávali ještě lepší výkony.

 

A to tě baví?

To mě baví.

 

Nepřemýšlel jsi, že bys zkusil trénovat i u mladších hráčů, u mládežnických mužstvech?

U těch mladších kluků je to těžší v tom, že je člověk jako trenér vychovává jinak. U toho béčka u chlapů to jsou de facto hotoví hokejisté, kteří umí bruslit, mají svoje návyky. Trenér spíš piluje taktiku, motivuje a podle toho to šlape. U těch mladších, když je člověk naučí něco špatně, tak s tím děti válčí třeba další čtyři roky. Blbě se to předělává.

 

Takže nechceš jít tímto směrem?

Nikdy neříkej nikdy. Bavilo by mě to, ale moje práce je taková, že na to nemám čas a kdo mě zná, ví, že nedělám věci napůl. Mohl bych to dělat jen za předpokladu, že bych byl já spokojený a klub byl spokojený. Jako trenér o tom musím přemýšlet nejen, když jdu na trénink, ale taky doma, sledovat trendy, vymýšlet tréninky, aby to kluky bavilo, aby se nestalo, že bych to sám sobě nebo hráčům otrávil tím, že nemůžu přijít na trénink, nebo že nejsem připravený. Takže z toho důvodu teď neříkám ne, ale neříkám ani ano.

 

Na led jsi v srpnu naskočil po osmi letech. Jak ses cítil?

Cítil jsme se špatně. Osm let je dlouhá doba, aby se člověk dostal do formy a psychické pohody. Tělo je unavené. Po dvou zápasech jsem zvažoval, jestli vůbec pokračovat dál. Byl jsem vděčný, že jsem mohl stát u zrodu béčka, ale byli jsme dohodnutí s trenérem Smitkou, že když by to hodně nešlo, ukončil bych to. Nakonec přišlo zranění. Ale celá myšlenka B-týmu je jinde. Není to o Rejtharovi, není to o starých hráčích. My jen pomáháme. Je to o mladých hráčích, kteří mají šanci neutíkat z klubu jinam. Teď je to v plenkách, ale za rok to bude lepší.

Řekl bych k tomu ještě jednu věc. Mladší hráči napříč celým klubem by si měli uvědomit, že je to o tom hrát s pokorou hokej, je jedno jestli hraju krajský přebor nebo extraligu. Musí cítit čest, že mohou hrát za klub a reprezentovat Kolín, mít kozla na hrudi. Pokud tomu nedají 100%, ať se hraje nižší nebo vyšší soutěž, není z toho nic.

 

Máš bohatou hráčskou kariéru. Co tě během ní asi nejvíc ovlivnilo?

Nejvíce mě ovlivnilo, když jsem šel z vojny do Plzně, kde jsem začal koketovat s velkým hokejem. Viděl jsem, jak se to dělá, jak se trénuje. Přišel jsem z vojny a myslel jsem si, že mám fyzičku, ale když jsem viděl ten jiný hokejový svět, uvědomil jsem si, že jsem teprve třeba na čtvrt cesty. To mě hodně ovlivnilo i v přemýšlení, jak se k hokeji postavit a jak ne.

 

Dlouho jsi hrál taky v Karlových Varech…

Ano, tam jsem taky hrál. Tam moje kariéra nechci říct stagnovala, ale ustálila se. Nejvíc, kde jsem se cítil dobře a kde jsem byl na vrcholu, bylo v Dánsku, kde moje hokejová kariéra gradovala. Tam jsem se cítil, že jsem byl v plné síle a doceněn tak, jak jsem si vždy přál.

 

V Dánsku jsi byl šest let. Jak jsi tam prožil ty roky? Žil jsi tam trvale?

Žil jsem tam. Odjížděl jsem na konci července. První rok jsem tam byl sám. Vrátil jsme se někdy v březnu, dubnu. Druhý rok jsme usoudili, že tam pojedeme s rodinou. Dcera tam chodila do školky. Manželce se tam ale nelíbilo, takže za dva měsíce odjely zpátky a šest let jsem tam byl sám. Lítal jsem domu jen na pár dní na Vánoce. Chtěl jsem se vrátit kvůli rodině, protože jsem viděl, že tím rodina strádala, ale nevyšlo to. Rozvedl jsem se. Našel jsme si novou manželku, která teď působí v kolínském hokeji. Chtěl bych jí tímto poděkovat, že mi otevřela oči, co se týče hokeje kolínského. Dělá vedoucí ročníku 2010 a díky tomu vím, co to obnáší. Vím, kolik práce s tím je od A až do Z. Vážím si všech lidí, co kolem hokeje v Kolíně něco dělají. Získali si tím můj respekt. Tu mravenčí práci, bez které by to nešlo, lidi ani nevidí a jen kritizují. Přeju Kolínu hodně štěstí do dalších let a záleží jen na hráčích, aby si uvědomili za co hrajou, že za toho kozla, co mají na hrudi, ne za svoje jméno. Když budou hrát za kozla a na sto procent, šance na velký hokej můžou přijít.

 

To jsi řekl hezky. Tím by se dal rozhovor ukončit, ale ještě mám jednu otázku. Máš v klubu malého syna. Potatí se jednou a bude to velký malý Martin Rejthar?

Hokej má určitě rád. Vidím na něm, že chce hrát. Ale do ničeho ho nenutím. Když mi řekne v 15, že ho to nebaví, tak to budu respektovat. Ani ho nedrezíruju. Hokej má především bavit. Nemám v něm žádné ambice. Nechávám to na trenérech. V Kolíně jsou všichni kvalitní, takže vím, že je v dobrých rukách. Povahově je úplně jiný než já, takže je to na něm, jakou si zvolí cestu. Já mu můžu jen pomoc, poradit, když bude chtít. Jedno si ale musí uvědomit všichni, hokej je především dřina. Dřina, která může být ohodnocena nějakou třešinkou na dortu, že vyhraju zápas, nebo si můžu zahrát velký hokej, ale to je strašně dlouhá cesta. Začíná to u dřiny a pokory.