Čáslav - Kde se vzala v Čáslavi malá žebračka? Kdo jí dal do rukou té velké? A proč? Tak takové dotazy padají již druhý týden v Čáslavi a nejen na sociálních sítích. Tyto otázky se snaží, zatím bezvýsledně, objasnit velké množství diskutujících.

Na tuto záhadu neznáme odpověď, ale poslouží nám k připomenutí historie sochy, které nikdo ze starších Čáslaváků a Čáslavaček skutečně neřekne jinak, než žebračka. A samoobsluhu s potravinami, která je dnes přestavěna na supermarket Penny, každý nazýval „U žebračky“.

Dnes je klečící dívka umístěna na trávníku před prvním panelovým domem. Při svém vzniku v polovině osmdesátých let minulého století byla však umístěna na okraji bazénku v atriu tehdejší samoobsluhy a hleděla směrem k pěší zóně, tedy k náměstí. A to se ukázalo, spolu s nepřijetím sochy většinou občanů, jako problém, který vyvolal řadů vtipů. Dívce se říkalo například „hroch vylézající z vody“, ale nakonec se ustálila přezdívka žebračka.

V dobách absence svobody slova je vítána každá příležitost, kdy to mohou vtipálci mocným takzvaně „osolit“. A právě k tomu posloužila socha žebračky. Říkalo se například, že ruce spíná směrem k západu, aby mohla žebrat. A holou zadnicí má k východu, aby….

Přes nebohou klečící dívku tak lidé humorně ventilovali odpor k tehdejšímu režimu. A byla to vlna tak masivní, že se z toho stala, dnes je to těžko pochopitelné, podvratná činnost. Lidem bylo totiž vyhrožováno trestem za zesměšňování a tím pádem podvracení socialistického zřízení. Ale o to více vtipů vznikalo na původně neoblíbenou žebračku.

Malá pískovcová socha ženy, kterou někdo vložil do rukou velké žebračky, dostala na internetu přezdívku malá žebračka. Kdo jí tam dal, byl to vtip, recese nebo někomu doma překážela, nevíme. Třeba se ozve. Ale pomohla nám připomenout doby, kdy z uměleckého díla se stávalo politikum, a kdy humor pomáhal přežít. Dnes máme sice svobodu, ale ten laskavý humor nám mnohdy chybí.