Čáslav - Ostuda Čáslavi! Ano, i tak byla nazývána tzv. čáslavská destička a okolnosti jejího nálezu. Na téměř padesát roků znevěrohodnila nález tzv. čáslavské kalvy, tedy lebky husitského hejtmana Jana Žižky z Trocnova a Kalicha.

A jak to bylo s nálezem čáslavské kalvy a proklínané čáslavské destičky? Při rekonstrukci kostela sv. Petra a Pavla 21. listopadu 1910 bylo zedníky nalezeno několik kostí s kalvou a poté zazděný výklenek v podvěžní mariánské kapli, se zprávou na deskách staré knihy: „Ossa incliti ducis Bohemiae Joannis Žižka in muro aversaris claudestine asservantur“, tedy „Kosti slavného vůdce českého Jana Žižky v protější zdi tajně se chovají“.

Nález zedníci neprodleně ohlásili na faře i na radnici a do kostela dorazil starosta města, městský archivář a další lidé. Následně z Prahy do Čáslavi přijela archeologická komise Akademie věd. Ředitel Zemského archivu v Praze Vojtěch Nováček, rovněž člen komise, záhy vyděsil přítomné. Když si prohlédl onu starobylou cedulku s latinským nápisem, prohlásil: „Pánové, tato destička jest pět dní stará!“ A dále dodal: „Nápis je psaný ocelovým perem a zcela novým inkoustem. Původce nápisu byl člověk, který nemá ani potuchy o latině, natož o historii. Kousek, který neznámý místní patriot provedl, nelze nazvati, leč trestuhodnou hloupostí.“

Jak se později zjistilo, autorem naivního falza na destičce byl místní učitel, zapálený vlastenec  a c. k. konzervátor Václav Jeníček. Jeho písmo bylo dokonce soudně zkoumáno a byla zjištěna podobnost s rukopisem na podvržené tabulce. Padělatel psal skutečně ocelovým perem a moderní tuší. V dobré víře chtěl pomoci, místo toho se však jeho vinou nález žižkových ostatků stal podezřelým a další půlstoletí byl zpochybňován.

A proč se falešná destička některým kruhům „hodila do krámu“? Psal se totiž rok 1910 a do konce Rakouska - Uherska bylo ještě osm roků. Rakouští úředníci nestáli o žádné objevy, které by probouzely češství. Takže se jim náramně hodila falešná destička, která vrhala špatné světlo na celý objev ostatků. Dobový tisk uvádí: „K Čáslavi se obrátila pozornost celého národa. Radost Čáslavských byla však zkalena, když několik dní po nálezu byla nalezena v téže kapli, avšak v protilehlém výklenku, smutně proslulá destička, na níž neobratný falzátor, chtěje asi obrátiti k nálezu zvýšenou pozornost napsal, že kosti jsou skutečně ostatky slavného husitského vojevůdce.“ Výstižně situaci popsal nestor českého muzejnictví doktor Kliment Čermák: „Byly to dni krásné, avšak vtroušením falsifikátu nemotorného, poškozena skvělá památka našeho národního hrdiny k lítosti všech vlastenců.“ A dále dodává: „Chtěl-li pachatel prospěti věci, nezdařilo se mu to, naopak způsobil, že mnozí, o věci dobře neinformovaní, se počali dívati na nález s jistou nedůvěrou a skepsí.“ Později tuto událost objektivně uzavřel profesor M. Bartoš slovy: „Destička nemá žádného významu, poněvadž byla podstrčena do podvěžní kaple teprve několik dní po nálezu ostatků a nemá tedy s vlastním nálezem naprosto žádné spojitosti.“ Leč zrnko nedůvěry bylo zaseto na dlouhé roky.

Falešná čáslavská destička je právem kritizována, její autor prokázal Žižkovi a Čáslavským „medvědí službu“. Není na místě její přirovnání k Rukopisu zelenohorskému a královédvorskému. To byla také falza, která glorifikovala českou historii, avšak jejich dopad na kulturní povědomí byl přesto kladný.

Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, říká přísloví. A to přesně platí na případ falešné čáslavské destičky. Učitel Václav Jeníček byl vzdělaný a oblíbený člověk, řada jeho historických prací je dodnes uznávána. Avšak ve svém zápalu se v dobré víře pokusil o podvod, který měl nedozírné následky. Buďme však shovívaví k tomuto vlastenci a čáslavskému patriotovi a místo tabuizování tohoto případu si vezměme poučení. A to by mohlo znít: „Nepřikrášlujme historii, nefalšujme historii, pravda si stejně jako potůček najde cestičku.“