Jaro roku 1945 v pamětní knize obce Dolní Bučice

29. duben 2016, 08:24

Dolní Bučice - Aby zůstal zachován skutečný význam zápisů v pamětní knize obce Dolní Bučice, téměř celý text je sestaven ze zápisů z této kroniky. Kronikářem byl pan učitel František Poříza. Tolik úvodem.

V obci byly konány velmi časté přednášky o protiletecké obraně. Nad naší obcí velmi často přelétají ve velké výšce celé svazy spojeneckých letadel.

Dne 1. května provedla obec pomocí školní mládeže podomní sbírku šatstva a obuvi v rámci hesla „Národ svým dělníkům“.
15. března v poledních hodinách se uskutečnil veliký nálet spojeneckých letadel na Kolín. V zdejší obci bylo možné slyšet a pozorovat ohromné otřesy. Skleněné tabule v oknech a výkladech se třásly a prohýbaly, že byla obava, že vypadnou.
Protože se sem stěhuje spousta německých uprchlíků z Polska, byla pro ně zabrána školní budova ve Zbyslavi a naše měšťanská

škola, dočasně tam umístěna, musela se 12.března zase stěhovati zpět do Vrdů. Nyní se ve 4 učebnách obecné školy vyučuje při střídavém vyučování škola obecná, měšťanská a lidová zemědělská.

19. dubna objevila se nad naší obcí spousta stříbrných letadel. Museli jsme děti pustiti domů, protože hrozilo přímé nebezpečí. Později jsme se dověděli, že to byl zas Kolín.

1. květen byl tentokráte prohlášen okupanty za svátek. Z toho už vše naznačuje tomu, že dlouho čekaný konec války se blíží.
Do obce se stěhuje a obcí projíždí spousta vojska a uprchlíků, kteří prchají od Moravské Ostravy před Rudou armádou, již se strašně bojí. Obcí táhnou celé dlouhé řady povozů, obyčejných vozů, kočárů i krytých „landaurů“. Vozy jsou vysoko naloženy a uvnitř ženy a spousta německých dětí. Hodně těchto „milých národních hostů“ se usadilo ve Zbyslavi, Zaříčanech a Starkoči. Jsou na útěku, dlouhou cestou zmoženi, ale přes to stále německy drzí. Jejich tváře nejsou sto vzbudit nějaký soucit.

Až 5. května asi v 11 hodin dopoledne ťukal mi někdo na okno učebny v Bučicích, že je konec války, že to telefonoval někdo na poštu, v Praze je povstání a v ulicích našeho hlavního města, že se bojuje. Ihned jsme pustili děti domů. Na ulici již bylo živo. Občané vyvěšovali uschované československé vlajky. Pospíchal jsem ke školní budově, která byla dosud obsazena oddílem SS vojska. Tam se ve chvilce dostavil veliký průvod občanů a žádal odzbrojení posádky ve škole ubytované. Dostavilo se i četnictvo, místní záložní důstojníci v uniformách a nově ustanovený místní národní výbor z Vrdů s předsedou p. Jaroslavem Horákem.

Nastalo vyjednávání s místním velitelem posádky. Ten odmítl odzbrojení, až dostane nařízení z německého velitelství v Žehušicích. Mezitím se posádka ve škole silně vyzbrojila. Ve všech oknech prvního poschodí byly položeny ruční garnáty a munice bylo v budově mnoho. Nakonec velitel posádky žádal o zachování klidu s ujištěním, že celá posádka opustí školní budovu. V noci téhož dne vjelo do dvora školy a na hřiště množství povozů hornobučické posádky a ráno byla škola bez Němců. Zůstaly tam jen rozbité skříně, kavalce a strašná spousta nečistoty. Obrazy tohoto zpustošení naší školní budovy zůstaly na fotografiích toho dne ve škole pořízených.

V obci je klid jen ulicemi procházejí občanské hlídky za vedení místních záložních důstojníků.

Sedmého května odpoledne začala obcí projíždět německá ústupová armáda. Projíždí od Chrudimi směrem na Čáslav a dále na Prahu nepřetržité proudy po zuby ozbrojených Němců. Mezitím neustále volá pražský rozhlas o pomoc. Volá americké a ruské letce. V Praze zuří prudké boje. Praha je bombardována a ostřelována z děl. V ulicích se bojuje na barikádách. Úpěnlivé volání Prahy o pomoc je v řeči české, anglické a ruské: Halo, halo! Praha volá o leteckou pomoc. Němci vraždí neozbrojené Pražany. Zabíjejí české ženy a děti!“. Toto hrůzné volání Prahy o pomoc zmrazovalo krev v těle. Tam se volá o pomoc a zde projíždí spousty Němců na Prahu a my k tomu musíme mlčky přihlížet.

V obci jsou ve dne i v noci ozbrojené občanské hlídky. Stále je slyšeti vzdálenou střelbu.

8. května zůstává Praha stále odkázána jen sama na sebe. Pomoc nepřichází odnikud. Občanstvo rozrušeno proudí v houfech obcí a u oken naslouchá hlášení pražského rozhlasu. Téhož dne místní národní výbor pořádá sbírku potravin a šatstva pro Prahu.
Ústup německé armády toho dne se změnil v šílený úprk. Státní silnice je plná. Těžká auta, tanky, osobní auta, motocyklisté, jízda na koních, cyklisté, pěší vojsko a spousta povozů a uprchlíků, to vše se zběsile žene kolem naší radnice směrem k Čáslavi.

Utíkající armáda „nepřemožitelné říše“ začíná na cestě ústupu zanechávati po sobě mnoho památek. Kolem silnice zůstává mnoho aut, tanků, děl, aut s potravinami a nakradenými věcmi a ohromné množství nábojů všeho druhu. Občanstvo sbírá, snáší a odevzdává nalezené zbraně a náboje na obecním úřadě. Divoký útěk Němců naší obcí 8. května vyžádal si také oběť na životě. Paní Tůmová, choť železničního příručího ve výslužbě při návratu z radnice, kam odevzdala svůj dárek pro Prahu, byla přejeta těžkým obrněným autem a v pravém slova smyslu rozdrcena.

Ve středu 9. května dochází konečně uvolňující a radostná zpráva z Prahy, že tam dorazily první tanky Rudé armády a Prahu osvobodily. Večer hlásilo rádio, že poslední zbytky německé armády opustily Prahu.

Ve čtvrtek 10. května ráno projely naší obcí první tanky Rudé armády od Opavy a Moravské Ostravy. Na ulicích vyzbrojeni rudými a československými vlajkami stálo občanstvo a mávalo na pozdrav projíždějícím Rudoarmějcům. U obecního úřadu jim podávali pečivo a mléko. Dívky házely na auta kytice bezu. Všichni Rusové jedou ku Praze a mají auta ozdobená obrazy Stalina a Dr. Beneše. Do dvora obecního úřadu se snáší kořist z opuštěných německých aut: mouka, fazole, sádlo, konzervy, vejce a jiné potraviny. Vše se připravuje pro Prahu.

V dalších dnech stále hřmí naší obcí auta a koňské povozy s Rudou armádou. Na některých místech (Žehušice, Žleby a j.) se ještě objevily hnízda ukrytých SS, kteří se zoufale brání a střílí po lidech.

V neděli 13. května došly do obce první zprávy očitých svědků o řádění Němců v Praze. Téhož dne byly některé osoby v zdejších obcích zajištěny a odvezeny do Čáslavi, tj. Němci, rajkaři a jinak podezřelí. (Několik celých rodin včetně majitele Štefanky Ant. France) V Čáslavi musí očekávati rozhodnutí lidového soudu.

Dne 14. května bylo vypraveno z Dol. Bučic nákladní auto fy. Štamberg s potravinami a léky pro Prahu. Jel jsem s touto výpravou, abych našel svého syna, o kterém jsem do té doby neměl zpráv. Úžasným dojmem na nás zapůsobila Praha po řádění Němců. Pobořené domy, rozstřílené celé ulice, vytrhaná dlažba, místy ještě zbytky barikád. U mnoha domů provizorní pomníčky se jmény padlých barikádníků a pak toho vyprávění pražanů. Dojmy, na které se do smrti nezapomíná.

Ve schůzi 21. května zvolen předsedou MNV pan Josef Procházka, místopředsedou p. Josef Jukl.

Na počátku žní zřízen byl v naší obci žňový útulek pro děli matek pracujících na poli. Útulek byl umístěn na radnici v učebně obecné školy.

Dne 3. června uspořádaly národní výbory z Dolních Bučic a Vrdů „Tryznu za oběti nacistické tyranie“ Mohutný průvod krojovaných dětí, sokolů, Skautů, oba národní výbory a množství občanstva bralo se od školy do Vrdů k pomníku padlých z první světové války, potom k hrobu ruského vojína u Štefanky a potom opět přes Dolní Bučice do Vrdů, kde promluvil předseda MNV, ředitel měšťanské školy M. Konopásek a p. Beran člen ONV.

2. srpna přivezl předseda MNV p. Procházka z Prahy tuto kroniku, kde byla po celou dobu okupace uložena.

Zde končím přesné citace z kroniky. Informace o tom, jak probíhal konec války v našich obcích mohu doplnit o vyprávění pamětnice paní Anny Šimánkové, rozené Krátké, která bydlela na Žižkově ve Vrdech. V roce 1945 jí bylo osmnáct let. Na osmý květen má nezapomenutelný zážitek. Jako si děti nevybírají, kdy se narodí, nevybíralo si ani její slepé střevo, kdy se zanítí. Jak je popisováno i v kronice, jezdilo po státní silnici ohromné množství bojové techniky a aut. Do této kolony se musel zařadit i koník s vozem, na kterém naříkala mladá Anna. Jenže kolona se pod koudelovským kopcem zasekla a protisměrem se nemohlo jet. Tak milý vozka to vzal přes pole a přes trať rovnou do čáslavské nemocnice, kde Anně zachránili život včasnou operací. V nemocnici se ocitl i její bratr, který byl ještě o tři roky starší. Ten ulehal v posledních válečných dnech do postele silně ozbrojen, protože příkopy byly plné zbraní a nebyl problém se ozbrojit. Jeho rodiče byli z takového počínání nešťastní, tak jeho otec mu vždy zbraně sebral, odnesl je v košíku a utopil je v řece. Jenže mladík si zase opatřil další. A když se mezi takto vyzbrojenými místními mladíky rozkřiklo, že se u Zbýšova bojuje s Němci, sehnali si náklaďák a vyrazili na Zbýšov. Když tam dorazili, Němci dvakrát vystřelili, mladíci seskákali z auta, aby se mohli ukrýt. No a Jaroslav si odrazil maso z patních kostí, že se dostal k velké radosti rodičů také do nemocnice. Tam byl ve větším bezpečí.

Moje prateta mi rovněž vyprávěla historku, jak musela utéci oknem. Její nejstarší bratr byl totálně nasazen v Drážďanech. Jelikož již byl konec války, celá rodina čekala, kdy se vrátí, proto se dům nezamykal. Nikdo tehdy netušil, že se již nikdy nevrátí, protože zahynul při náletu spojenců na Lipsko. Otec diskutoval s ostatními muži na návsi, matka s dcerou již byly v posteli, když do domu přišel opilý rudoarmějec. Chtěl pít a jíst. A zřejmě by chtěl i něco jiného, takže Anna utekla oknem a běžela jen v kombiné pro tátu na náves. Přivedla otce a ten ještě dostal od vojáka tabák do dýmky.

Šťastný konec měla i historka s kostkou zelené hmoty. Tu přinesl její bratr, právě ten co se rád ozbrojoval, domů mámě v domnění, že je to mýdlo. Dal to „mýdlo“ do chlívku. Když děvčata vyháněla kozu na pastvu, koza neposlouchala, tak si děvčata zapřela dveře onou zelenou kostkou. Když šel soused okolo, málem ho „trefil šlak“. Nebylo to mýdlo, ale vojenská výbušnina ekrazit. Bezpečně ji odpálil v poli, dřív než se mohlo stát neštěstí.

Ne všechna setkání se zbraněmi a municí však měla šťastný konec. Rozmontovávání protiletadlové střely se stalo osudným chlapci z Horních Bučic. Přitom byla vážně zraněna i dvě děvčata rovněž z Horních Bučic.

Lenka Bochníčková
Komentáře
AVE_CZ
Reklama
Jaro roku 1945 v pamětní knize obce Dolní Bučice

Jaro roku 1945 v pamětní knize obce Dolní Bučice

29. duben 2016

Dolní Bučice - Aby zůstal zachován skutečný význam zápisů v pamětní knize obce Dolní Bučice, téměř celý text je sestaven ze zápisů z této kroniky. Kronikářem byl pan učitel František Poříza. Tolik úvodem.

V obci byly konány velmi časté přednášky o protiletecké obraně. Nad naší obcí velmi často přelétají ve velké výšce celé svazy spojeneckých letadel.

Dne 1. května provedla obec pomocí školní mládeže podomní sbírku šatstva a obuvi v rámci hesla „Národ svým dělníkům“.
15. března v poledních hodinách se uskutečnil veliký nálet spojeneckých letadel na Kolín. V zdejší obci bylo možné slyšet a pozorovat ohromné otřesy. Skleněné tabule v oknech a výkladech se třásly a prohýbaly, že byla obava, že vypadnou.
Protože se sem stěhuje spousta německých uprchlíků z Polska, byla pro ně zabrána školní budova ve Zbyslavi a naše měšťanská

škola, dočasně tam umístěna, musela se 12.března zase stěhovati zpět do Vrdů. Nyní se ve 4 učebnách obecné školy vyučuje při střídavém vyučování škola obecná, měšťanská a lidová zemědělská.

19. dubna objevila se nad naší obcí spousta stříbrných letadel. Museli jsme děti pustiti domů, protože hrozilo přímé nebezpečí. Později jsme se dověděli, že to byl zas Kolín.

1. květen byl tentokráte prohlášen okupanty za svátek. Z toho už vše naznačuje tomu, že dlouho čekaný konec války se blíží.
Do obce se stěhuje a obcí projíždí spousta vojska a uprchlíků, kteří prchají od Moravské Ostravy před Rudou armádou, již se strašně bojí. Obcí táhnou celé dlouhé řady povozů, obyčejných vozů, kočárů i krytých „landaurů“. Vozy jsou vysoko naloženy a uvnitř ženy a spousta německých dětí. Hodně těchto „milých národních hostů“ se usadilo ve Zbyslavi, Zaříčanech a Starkoči. Jsou na útěku, dlouhou cestou zmoženi, ale přes to stále německy drzí. Jejich tváře nejsou sto vzbudit nějaký soucit.

Až 5. května asi v 11 hodin dopoledne ťukal mi někdo na okno učebny v Bučicích, že je konec války, že to telefonoval někdo na poštu, v Praze je povstání a v ulicích našeho hlavního města, že se bojuje. Ihned jsme pustili děti domů. Na ulici již bylo živo. Občané vyvěšovali uschované československé vlajky. Pospíchal jsem ke školní budově, která byla dosud obsazena oddílem SS vojska. Tam se ve chvilce dostavil veliký průvod občanů a žádal odzbrojení posádky ve škole ubytované. Dostavilo se i četnictvo, místní záložní důstojníci v uniformách a nově ustanovený místní národní výbor z Vrdů s předsedou p. Jaroslavem Horákem.

Nastalo vyjednávání s místním velitelem posádky. Ten odmítl odzbrojení, až dostane nařízení z německého velitelství v Žehušicích. Mezitím se posádka ve škole silně vyzbrojila. Ve všech oknech prvního poschodí byly položeny ruční garnáty a munice bylo v budově mnoho. Nakonec velitel posádky žádal o zachování klidu s ujištěním, že celá posádka opustí školní budovu. V noci téhož dne vjelo do dvora školy a na hřiště množství povozů hornobučické posádky a ráno byla škola bez Němců. Zůstaly tam jen rozbité skříně, kavalce a strašná spousta nečistoty. Obrazy tohoto zpustošení naší školní budovy zůstaly na fotografiích toho dne ve škole pořízených.

V obci je klid jen ulicemi procházejí občanské hlídky za vedení místních záložních důstojníků.

Sedmého května odpoledne začala obcí projíždět německá ústupová armáda. Projíždí od Chrudimi směrem na Čáslav a dále na Prahu nepřetržité proudy po zuby ozbrojených Němců. Mezitím neustále volá pražský rozhlas o pomoc. Volá americké a ruské letce. V Praze zuří prudké boje. Praha je bombardována a ostřelována z děl. V ulicích se bojuje na barikádách. Úpěnlivé volání Prahy o pomoc je v řeči české, anglické a ruské: Halo, halo! Praha volá o leteckou pomoc. Němci vraždí neozbrojené Pražany. Zabíjejí české ženy a děti!“. Toto hrůzné volání Prahy o pomoc zmrazovalo krev v těle. Tam se volá o pomoc a zde projíždí spousty Němců na Prahu a my k tomu musíme mlčky přihlížet.

V obci jsou ve dne i v noci ozbrojené občanské hlídky. Stále je slyšeti vzdálenou střelbu.

8. května zůstává Praha stále odkázána jen sama na sebe. Pomoc nepřichází odnikud. Občanstvo rozrušeno proudí v houfech obcí a u oken naslouchá hlášení pražského rozhlasu. Téhož dne místní národní výbor pořádá sbírku potravin a šatstva pro Prahu.
Ústup německé armády toho dne se změnil v šílený úprk. Státní silnice je plná. Těžká auta, tanky, osobní auta, motocyklisté, jízda na koních, cyklisté, pěší vojsko a spousta povozů a uprchlíků, to vše se zběsile žene kolem naší radnice směrem k Čáslavi.

Utíkající armáda „nepřemožitelné říše“ začíná na cestě ústupu zanechávati po sobě mnoho památek. Kolem silnice zůstává mnoho aut, tanků, děl, aut s potravinami a nakradenými věcmi a ohromné množství nábojů všeho druhu. Občanstvo sbírá, snáší a odevzdává nalezené zbraně a náboje na obecním úřadě. Divoký útěk Němců naší obcí 8. května vyžádal si také oběť na životě. Paní Tůmová, choť železničního příručího ve výslužbě při návratu z radnice, kam odevzdala svůj dárek pro Prahu, byla přejeta těžkým obrněným autem a v pravém slova smyslu rozdrcena.

Ve středu 9. května dochází konečně uvolňující a radostná zpráva z Prahy, že tam dorazily první tanky Rudé armády a Prahu osvobodily. Večer hlásilo rádio, že poslední zbytky německé armády opustily Prahu.

Ve čtvrtek 10. května ráno projely naší obcí první tanky Rudé armády od Opavy a Moravské Ostravy. Na ulicích vyzbrojeni rudými a československými vlajkami stálo občanstvo a mávalo na pozdrav projíždějícím Rudoarmějcům. U obecního úřadu jim podávali pečivo a mléko. Dívky házely na auta kytice bezu. Všichni Rusové jedou ku Praze a mají auta ozdobená obrazy Stalina a Dr. Beneše. Do dvora obecního úřadu se snáší kořist z opuštěných německých aut: mouka, fazole, sádlo, konzervy, vejce a jiné potraviny. Vše se připravuje pro Prahu.

V dalších dnech stále hřmí naší obcí auta a koňské povozy s Rudou armádou. Na některých místech (Žehušice, Žleby a j.) se ještě objevily hnízda ukrytých SS, kteří se zoufale brání a střílí po lidech.

V neděli 13. května došly do obce první zprávy očitých svědků o řádění Němců v Praze. Téhož dne byly některé osoby v zdejších obcích zajištěny a odvezeny do Čáslavi, tj. Němci, rajkaři a jinak podezřelí. (Několik celých rodin včetně majitele Štefanky Ant. France) V Čáslavi musí očekávati rozhodnutí lidového soudu.

Dne 14. května bylo vypraveno z Dol. Bučic nákladní auto fy. Štamberg s potravinami a léky pro Prahu. Jel jsem s touto výpravou, abych našel svého syna, o kterém jsem do té doby neměl zpráv. Úžasným dojmem na nás zapůsobila Praha po řádění Němců. Pobořené domy, rozstřílené celé ulice, vytrhaná dlažba, místy ještě zbytky barikád. U mnoha domů provizorní pomníčky se jmény padlých barikádníků a pak toho vyprávění pražanů. Dojmy, na které se do smrti nezapomíná.

Ve schůzi 21. května zvolen předsedou MNV pan Josef Procházka, místopředsedou p. Josef Jukl.

Na počátku žní zřízen byl v naší obci žňový útulek pro děli matek pracujících na poli. Útulek byl umístěn na radnici v učebně obecné školy.

Dne 3. června uspořádaly národní výbory z Dolních Bučic a Vrdů „Tryznu za oběti nacistické tyranie“ Mohutný průvod krojovaných dětí, sokolů, Skautů, oba národní výbory a množství občanstva bralo se od školy do Vrdů k pomníku padlých z první světové války, potom k hrobu ruského vojína u Štefanky a potom opět přes Dolní Bučice do Vrdů, kde promluvil předseda MNV, ředitel měšťanské školy M. Konopásek a p. Beran člen ONV.

2. srpna přivezl předseda MNV p. Procházka z Prahy tuto kroniku, kde byla po celou dobu okupace uložena.

Zde končím přesné citace z kroniky. Informace o tom, jak probíhal konec války v našich obcích mohu doplnit o vyprávění pamětnice paní Anny Šimánkové, rozené Krátké, která bydlela na Žižkově ve Vrdech. V roce 1945 jí bylo osmnáct let. Na osmý květen má nezapomenutelný zážitek. Jako si děti nevybírají, kdy se narodí, nevybíralo si ani její slepé střevo, kdy se zanítí. Jak je popisováno i v kronice, jezdilo po státní silnici ohromné množství bojové techniky a aut. Do této kolony se musel zařadit i koník s vozem, na kterém naříkala mladá Anna. Jenže kolona se pod koudelovským kopcem zasekla a protisměrem se nemohlo jet. Tak milý vozka to vzal přes pole a přes trať rovnou do čáslavské nemocnice, kde Anně zachránili život včasnou operací. V nemocnici se ocitl i její bratr, který byl ještě o tři roky starší. Ten ulehal v posledních válečných dnech do postele silně ozbrojen, protože příkopy byly plné zbraní a nebyl problém se ozbrojit. Jeho rodiče byli z takového počínání nešťastní, tak jeho otec mu vždy zbraně sebral, odnesl je v košíku a utopil je v řece. Jenže mladík si zase opatřil další. A když se mezi takto vyzbrojenými místními mladíky rozkřiklo, že se u Zbýšova bojuje s Němci, sehnali si náklaďák a vyrazili na Zbýšov. Když tam dorazili, Němci dvakrát vystřelili, mladíci seskákali z auta, aby se mohli ukrýt. No a Jaroslav si odrazil maso z patních kostí, že se dostal k velké radosti rodičů také do nemocnice. Tam byl ve větším bezpečí.

Moje prateta mi rovněž vyprávěla historku, jak musela utéci oknem. Její nejstarší bratr byl totálně nasazen v Drážďanech. Jelikož již byl konec války, celá rodina čekala, kdy se vrátí, proto se dům nezamykal. Nikdo tehdy netušil, že se již nikdy nevrátí, protože zahynul při náletu spojenců na Lipsko. Otec diskutoval s ostatními muži na návsi, matka s dcerou již byly v posteli, když do domu přišel opilý rudoarmějec. Chtěl pít a jíst. A zřejmě by chtěl i něco jiného, takže Anna utekla oknem a běžela jen v kombiné pro tátu na náves. Přivedla otce a ten ještě dostal od vojáka tabák do dýmky.

Šťastný konec měla i historka s kostkou zelené hmoty. Tu přinesl její bratr, právě ten co se rád ozbrojoval, domů mámě v domnění, že je to mýdlo. Dal to „mýdlo“ do chlívku. Když děvčata vyháněla kozu na pastvu, koza neposlouchala, tak si děvčata zapřela dveře onou zelenou kostkou. Když šel soused okolo, málem ho „trefil šlak“. Nebylo to mýdlo, ale vojenská výbušnina ekrazit. Bezpečně ji odpálil v poli, dřív než se mohlo stát neštěstí.

Ne všechna setkání se zbraněmi a municí však měla šťastný konec. Rozmontovávání protiletadlové střely se stalo osudným chlapci z Horních Bučic. Přitom byla vážně zraněna i dvě děvčata rovněž z Horních Bučic.

Zlata banka
Reklama
Lenka Bochníčková