Tragický příběh chotutických Židů

6. listopad 2019, 08:18

Chotutice - „V červenci 1942 byli odtransportováni všichni místní Židé do sběrného tábora do Kolína, pak společně do Terezína, kde veškerá stopa po nich končí. Doufalo se, že alespoň dvanáctiletá Hana Taussigová přežije těžké doby pronásledování, ale dosud nedošla do obce žádná příznivá zpráva.“ Tato slova zapsal po válce chotutický kronikář do pamětní knihy.

O více než sedmdesát let později mě stručný kronikářský zápis přiměl, abych se pokusil zjistit, co se s chotutickými Židy za války dělo a co se s nimi stalo poté, co nedobrovolně opustili svůj domov v naší obci. Pátral jsem na internetu, v knihách, v dokumentech pražského i kolínského archivu, navštěvoval hřbitovy a památníky. Postupně přede mnou vyvstával tragický lidský příběh.

Obdobných z té doby a možná mnohem zajímavějších bychom mohli popsat nespočet, ale přesto a možná právě proto jsem přesvědčen, že je dobré si ho připomenout.  

Židé v Chotuticích

Ve 30. letech minulého století žilo v Chotuticích sedm osob židovského vyznání. V domě č. p. 22 bydlela paní Antonie Kornfeldová spolu se svou starší sestrou Karolínou a jejím manželem Emilem Friedmannem (o němž se v chotutické kronice píše, že byl „starý námořník“). O kousek dál v domě č. p. 114 dožíval svá poslední léta jejich bratr, bývalý obchodník a vážný v cukrovaru ve Velimi Josef Kornfeld. O ovdovělého otce se starala dcera Amélie spolu se svým manželem Otto Taussigem původem ze Stehelčevsi na Kladensku, který obchodoval s obilím a pracoval rovněž jako tovární vážný. Manželství Amélie a Otty zůstávalo dlouho bezdětné, až po deseti letech se jim narodila dcera Hanka. V domě provozovali koloniál zděděný po Améliině zemřelé matce. Z ekonomických důvodů však byly nuceni svůj obchůdek v roce 1936 zavřít.

Ve zlověstné atmosféře druhé republiky a následného ustanovení protektorátu zemřeli Josef a Antonie Kornfeldovi. Stárnoucí manželé Friedmannovi zůstali v domě sami. Z oken mohli pozorovat vojáky Wehrmachtu, jejichž třicetičlenná posádka se usadila naproti v hostinci U Metzlů. Nastalo období perzekuce. Židům byla omezena svoboda pohybu, byl jim zabavován majetek, nakupování v obchodech bylo umožněno jen ve vyhrazených hodinách, vstup na veřejná místa, např. do hostinců nebo biografů, zcela zakázán. Židovské děti se nesměly účastnit vyučování na českých školách. Otto a Amélie se sice snažili Hanku, toho času žákyni obecné školy v Radimi, ochránit před diskriminací zatajováním jejího židovského vyznání v úředních dokumentech, tato jejich snaha se ale nesetkala s úspěchem. Spolu s Friedmannovými se ocitali v čím dál větší izolaci. Nebyli zaměstnaní. Jejich jediným příjmem byla finanční podpora židovské obce ve výši 500 korun měsíčně. Od září 1941 museli všichni nosit na veřejnosti pevně připevněnou žlutou hvězdu. O měsíc později byl Taussigovým zabaven a vydražen dům.

„Zločin“ v Kouřimi

Ve výpovědi z 8. listopadu 1941 Otto Taussig prohlašuje: „Jsem plným Židem a jsem si vědom, že se na mě vztahují zvláštní zákony pro Židy,“ přiznává se k obviněním a dodává: „Uvědomuji si také, že jsem za své jednání trestně odpovědný.“ O co tehdy šlo? O dva dny dříve se v Kouřimi konal pohřeb Emila Hellera, židovského majitele zalešanské továrny Delicia. Emil Friedmann, který v této první československé výrobně sušeného mléka pracoval třicet let jako skladník, se chtěl pohřbu bývalého zaměstnavatele zúčastnit. Protože se ale necítil dobře, poprosil Taussiga, aby ho doprovodil. Když dorazili vlakem do Kouřimi, do zahájení pohřbu zbývalo ještě mnoho času a protože bylo chladno a nevlídno, rozhodli se, že se půjdou ohřát a občerstvit do místního hostince. Aby mohli dovnitř, sejmuli si z kabátů židovské hvězdy a schovali je do kapes. To ale neušlo pozornosti všímavému občanu, který je spěchal udat na četnickou stanici.

Sejmutí hvězdy bylo potrestáno pokutou 100 korun. Tím to ale přinejmenším pro Taussiga neskončilo. Kvůli nepovolenému vycestování do Kouřimi a návštěvě hostince byl na konci listopadu zatčen a patrně nějakou dobu držen ve vyšetřovací vazbě v Kolíně. Výsledkem zahájeného řízení byl dvouměsíční trest odnětí svobody, který si měl odsedět v soudní věznici v Pardubicích. Taussig opakovaně žádal o odpuštění či alespoň oddálení nástupu do výkonu trestu z důvodu nuzných poměrů své rodiny a především zhoršujícího se psychického onemocnění manželky, o kterou musel pečovat. I když úřady zůstávaly vůči jeho prosbám netečné, do Pardubic nakonec nikdy nenastoupil.    

Léto v ghettu

Příkaz do transportu dorazil do Chotutic v červnu 1942 (tj. o měsíc dříve než uvádí záznam v obecní kronice). Naše země tehdy prožívala jedny z nejdramatičtějších dní okupace. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich umíral v nemocnici Na Bulovce, zatímco nacisté hledali „pachatele atentátu“ a rozpoutávali v zemi teror. Taussigovi a Friadmannovi se museli dostavit do budovy obecní školy na Zálabí v Kolíně (dnešní ZŠ Ovčárecká), kde se shromažďovali Židé z kolínského oberlandrátu. Amélie se svou rodinou neodjela pravděpodobně z důvodu hospitalizace v některé z pražských nemocnic či psychiatrických léčeben. Po krátkém pobytu v Zálabí, byli Otto, Hanka a manželé Friedmannovi přesunuti prvním kolínským transportem do Terezína. Stalo se tak v pátek 5. června 1942, den po smrti říšského protektora.

Terezínské ghetto se během léta zaplňovalo Židy ze všech částí protektorátu i říše. Amélie přijela 3. srpna transportem z Prahy. Lidí den ode dne přibývalo, životní podmínky se zhoršovaly, byl hlad, nemoci, nápor na psychiku internovaných stoupal (Taussigova mladší sestra Emílie spáchá v lednu následujícího roku sebevraždu). Otřesné poměry panovaly zejména v bloku E VII v bývalých kasárnách Kavalírka, kde živořili bez náležité péče staří a nemocní lidé včetně manželů Friedmannových. Tady na pokoji č. 20  v polovině září zemřela šestaosmdesátiletá Karolína na bolestivý zánět tenkého střeva. Terezín, jak známo, byla „přestupní stanice“ do jiných koncentračních táborů, z nichž některé později vešly ve známost jako vyhlazovací. Židé se transportů báli. Věděli, že nevěstí nic dobrého, i když málokdo si uměl představit, jaká hrůza na ně po odjezdu z ghetta čeká.

Smrt v Treblince

Ve čtvrtek 15. října 1942 odjel z bohušovického nádraží vlak s označením „Bv“. Odvážel dva tisíce obyvatel terezínského ghetta, jejichž průměrný věk činil 69 let. Ve vlaku jel i sedmasedmdesátiletý Emil Friedmann. Transport „Bv“ byl šestým z řady osmi naplánovaných, které plnily příkaz odvézt deset tisíc starších a nemocných českých Židů do vyhlazovacího tábora v Treblince. V ghettu nebyl požadovaný počet takových lidí, a tak v zájmu naplnění kvóty byli jejich mladší příbuzní povzbuzováni k tomu, aby se do tzv. „Alterstransportů“ sami hlásili. Není moc pravděpodobné, že by se Taussigovi přihlásili dobrovolně, nicméně v pondělí 19. října byli osmapadesátiletý Otto, jednapadesátiletá Amélie s dvanáctiletou Hankou vyzváni, aby si zabalili věci a hlásili se na nádvoří Ústecké kasárny. Zde setrvali v karanténě do čtvrtka 22. října, kdy následoval pěší pochod do Bohušovic a nástup do vlaku s označením „Bx“. Na transportním příkazu měli napsáno: „Do jiného ghetta na Východ.“ Cesta trvala dva až tři dny, které cestující trávili bez jídla a vody.

Co následovalo po příjezdu do Treblinky, lze jen přibližně rekonstruovat na základě svědectví několika málo přeživších. V tomto táboře se chodilo z vlaku rovnou do plynových komor. Na rampě museli Židé zanechat všechna svá zavazadla. Tady zřejmě viděl Otto svou ženu a dceru naposledy. Musel jít s ostatními muži do přízemní budovy vpravo, zatímco Amélie s Hankou spěchaly do budovy určené ženám nalevo. Uvnitř bylo mužům i ženám přikázáno, aby se svlékli a nechali si u sebe jen dokumenty a jiné cennocti. Kdo se zdráhal, byl svlečen násilím. Ženám ostříhaly vlasy (později se prý používaly do těsnění od motorů). Se slovy, že následuje dezinfekční koupel, hnali je esesáci a ukrajinští dozorci nahé ven do zimy. Vše se dělo ve spěchu, v poklusu. „Rychle, ať vám nevystydne voda“, popoháněli je dozorci, aby se vězni zadýchali a v komoře pak vše probíhalo hladce. „Koupelna“ stála na konci uličky cynicky přezdívané „Cesta do nebe“. Zbývalo odevzdat dokumenty a rychle dovnitř. Za několik málo okamžiků poznali, že je konec.   

Závěrem

Na jaře 1950 Okresní soud v Kolíně zaslal do Chotutic oznámení, že trestní řízení proti Ottu Taussigovi prohlašuje za „nicotné“. Dopis se na soud vrátil nedoručen s poznámkou na obálce, že adresát je po srmti. Bezpráví bylo zas o něco rychlejší než spravedlnost a příběh rodiny Taussigových a Friedmannových v tomhle není ničím výjimečný. Liší se jen tím, že je to příběh lidí, kteří žili své životy v místech, kde je žijeme my dnes. Chtě nechtě k nám a k našemu domovu patří a je dobré o nich vědět, protože jsou pro nás varováním, kam až může vést nenávist a nesnášenlivost, když je společnost v sobě živý a dá jim volný průchod. Varováním, jak snadno obyčejného člověka rozemele soukolí dějin, je-li těmito běsy poháněno. V únoru 1943 musel na příkaz Heinricha Himmlera personál tábora v Treblince otevřít hromadné hroby a těla obětí spálit, aby navždy zmizela z paměti. Věřím, že se jim to nepovedlo.

Michal Merhaut

AVE_CZ
Reklama
Tragický příběh chotutických Židů

Tragický příběh chotutických Židů

6. listopad 2019

Chotutice - „V červenci 1942 byli odtransportováni všichni místní Židé do sběrného tábora do Kolína, pak společně do Terezína, kde veškerá stopa po nich končí. Doufalo se, že alespoň dvanáctiletá Hana Taussigová přežije těžké doby pronásledování, ale dosud nedošla do obce žádná příznivá zpráva.“ Tato slova zapsal po válce chotutický kronikář do pamětní knihy.

O více než sedmdesát let později mě stručný kronikářský zápis přiměl, abych se pokusil zjistit, co se s chotutickými Židy za války dělo a co se s nimi stalo poté, co nedobrovolně opustili svůj domov v naší obci. Pátral jsem na internetu, v knihách, v dokumentech pražského i kolínského archivu, navštěvoval hřbitovy a památníky. Postupně přede mnou vyvstával tragický lidský příběh.

Obdobných z té doby a možná mnohem zajímavějších bychom mohli popsat nespočet, ale přesto a možná právě proto jsem přesvědčen, že je dobré si ho připomenout.  

Židé v Chotuticích

Ve 30. letech minulého století žilo v Chotuticích sedm osob židovského vyznání. V domě č. p. 22 bydlela paní Antonie Kornfeldová spolu se svou starší sestrou Karolínou a jejím manželem Emilem Friedmannem (o němž se v chotutické kronice píše, že byl „starý námořník“). O kousek dál v domě č. p. 114 dožíval svá poslední léta jejich bratr, bývalý obchodník a vážný v cukrovaru ve Velimi Josef Kornfeld. O ovdovělého otce se starala dcera Amélie spolu se svým manželem Otto Taussigem původem ze Stehelčevsi na Kladensku, který obchodoval s obilím a pracoval rovněž jako tovární vážný. Manželství Amélie a Otty zůstávalo dlouho bezdětné, až po deseti letech se jim narodila dcera Hanka. V domě provozovali koloniál zděděný po Améliině zemřelé matce. Z ekonomických důvodů však byly nuceni svůj obchůdek v roce 1936 zavřít.

Ve zlověstné atmosféře druhé republiky a následného ustanovení protektorátu zemřeli Josef a Antonie Kornfeldovi. Stárnoucí manželé Friedmannovi zůstali v domě sami. Z oken mohli pozorovat vojáky Wehrmachtu, jejichž třicetičlenná posádka se usadila naproti v hostinci U Metzlů. Nastalo období perzekuce. Židům byla omezena svoboda pohybu, byl jim zabavován majetek, nakupování v obchodech bylo umožněno jen ve vyhrazených hodinách, vstup na veřejná místa, např. do hostinců nebo biografů, zcela zakázán. Židovské děti se nesměly účastnit vyučování na českých školách. Otto a Amélie se sice snažili Hanku, toho času žákyni obecné školy v Radimi, ochránit před diskriminací zatajováním jejího židovského vyznání v úředních dokumentech, tato jejich snaha se ale nesetkala s úspěchem. Spolu s Friedmannovými se ocitali v čím dál větší izolaci. Nebyli zaměstnaní. Jejich jediným příjmem byla finanční podpora židovské obce ve výši 500 korun měsíčně. Od září 1941 museli všichni nosit na veřejnosti pevně připevněnou žlutou hvězdu. O měsíc později byl Taussigovým zabaven a vydražen dům.

„Zločin“ v Kouřimi

Ve výpovědi z 8. listopadu 1941 Otto Taussig prohlašuje: „Jsem plným Židem a jsem si vědom, že se na mě vztahují zvláštní zákony pro Židy,“ přiznává se k obviněním a dodává: „Uvědomuji si také, že jsem za své jednání trestně odpovědný.“ O co tehdy šlo? O dva dny dříve se v Kouřimi konal pohřeb Emila Hellera, židovského majitele zalešanské továrny Delicia. Emil Friedmann, který v této první československé výrobně sušeného mléka pracoval třicet let jako skladník, se chtěl pohřbu bývalého zaměstnavatele zúčastnit. Protože se ale necítil dobře, poprosil Taussiga, aby ho doprovodil. Když dorazili vlakem do Kouřimi, do zahájení pohřbu zbývalo ještě mnoho času a protože bylo chladno a nevlídno, rozhodli se, že se půjdou ohřát a občerstvit do místního hostince. Aby mohli dovnitř, sejmuli si z kabátů židovské hvězdy a schovali je do kapes. To ale neušlo pozornosti všímavému občanu, který je spěchal udat na četnickou stanici.

Sejmutí hvězdy bylo potrestáno pokutou 100 korun. Tím to ale přinejmenším pro Taussiga neskončilo. Kvůli nepovolenému vycestování do Kouřimi a návštěvě hostince byl na konci listopadu zatčen a patrně nějakou dobu držen ve vyšetřovací vazbě v Kolíně. Výsledkem zahájeného řízení byl dvouměsíční trest odnětí svobody, který si měl odsedět v soudní věznici v Pardubicích. Taussig opakovaně žádal o odpuštění či alespoň oddálení nástupu do výkonu trestu z důvodu nuzných poměrů své rodiny a především zhoršujícího se psychického onemocnění manželky, o kterou musel pečovat. I když úřady zůstávaly vůči jeho prosbám netečné, do Pardubic nakonec nikdy nenastoupil.    

Léto v ghettu

Příkaz do transportu dorazil do Chotutic v červnu 1942 (tj. o měsíc dříve než uvádí záznam v obecní kronice). Naše země tehdy prožívala jedny z nejdramatičtějších dní okupace. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich umíral v nemocnici Na Bulovce, zatímco nacisté hledali „pachatele atentátu“ a rozpoutávali v zemi teror. Taussigovi a Friadmannovi se museli dostavit do budovy obecní školy na Zálabí v Kolíně (dnešní ZŠ Ovčárecká), kde se shromažďovali Židé z kolínského oberlandrátu. Amélie se svou rodinou neodjela pravděpodobně z důvodu hospitalizace v některé z pražských nemocnic či psychiatrických léčeben. Po krátkém pobytu v Zálabí, byli Otto, Hanka a manželé Friedmannovi přesunuti prvním kolínským transportem do Terezína. Stalo se tak v pátek 5. června 1942, den po smrti říšského protektora.

Terezínské ghetto se během léta zaplňovalo Židy ze všech částí protektorátu i říše. Amélie přijela 3. srpna transportem z Prahy. Lidí den ode dne přibývalo, životní podmínky se zhoršovaly, byl hlad, nemoci, nápor na psychiku internovaných stoupal (Taussigova mladší sestra Emílie spáchá v lednu následujícího roku sebevraždu). Otřesné poměry panovaly zejména v bloku E VII v bývalých kasárnách Kavalírka, kde živořili bez náležité péče staří a nemocní lidé včetně manželů Friedmannových. Tady na pokoji č. 20  v polovině září zemřela šestaosmdesátiletá Karolína na bolestivý zánět tenkého střeva. Terezín, jak známo, byla „přestupní stanice“ do jiných koncentračních táborů, z nichž některé později vešly ve známost jako vyhlazovací. Židé se transportů báli. Věděli, že nevěstí nic dobrého, i když málokdo si uměl představit, jaká hrůza na ně po odjezdu z ghetta čeká.

Smrt v Treblince

Ve čtvrtek 15. října 1942 odjel z bohušovického nádraží vlak s označením „Bv“. Odvážel dva tisíce obyvatel terezínského ghetta, jejichž průměrný věk činil 69 let. Ve vlaku jel i sedmasedmdesátiletý Emil Friedmann. Transport „Bv“ byl šestým z řady osmi naplánovaných, které plnily příkaz odvézt deset tisíc starších a nemocných českých Židů do vyhlazovacího tábora v Treblince. V ghettu nebyl požadovaný počet takových lidí, a tak v zájmu naplnění kvóty byli jejich mladší příbuzní povzbuzováni k tomu, aby se do tzv. „Alterstransportů“ sami hlásili. Není moc pravděpodobné, že by se Taussigovi přihlásili dobrovolně, nicméně v pondělí 19. října byli osmapadesátiletý Otto, jednapadesátiletá Amélie s dvanáctiletou Hankou vyzváni, aby si zabalili věci a hlásili se na nádvoří Ústecké kasárny. Zde setrvali v karanténě do čtvrtka 22. října, kdy následoval pěší pochod do Bohušovic a nástup do vlaku s označením „Bx“. Na transportním příkazu měli napsáno: „Do jiného ghetta na Východ.“ Cesta trvala dva až tři dny, které cestující trávili bez jídla a vody.

Co následovalo po příjezdu do Treblinky, lze jen přibližně rekonstruovat na základě svědectví několika málo přeživších. V tomto táboře se chodilo z vlaku rovnou do plynových komor. Na rampě museli Židé zanechat všechna svá zavazadla. Tady zřejmě viděl Otto svou ženu a dceru naposledy. Musel jít s ostatními muži do přízemní budovy vpravo, zatímco Amélie s Hankou spěchaly do budovy určené ženám nalevo. Uvnitř bylo mužům i ženám přikázáno, aby se svlékli a nechali si u sebe jen dokumenty a jiné cennocti. Kdo se zdráhal, byl svlečen násilím. Ženám ostříhaly vlasy (později se prý používaly do těsnění od motorů). Se slovy, že následuje dezinfekční koupel, hnali je esesáci a ukrajinští dozorci nahé ven do zimy. Vše se dělo ve spěchu, v poklusu. „Rychle, ať vám nevystydne voda“, popoháněli je dozorci, aby se vězni zadýchali a v komoře pak vše probíhalo hladce. „Koupelna“ stála na konci uličky cynicky přezdívané „Cesta do nebe“. Zbývalo odevzdat dokumenty a rychle dovnitř. Za několik málo okamžiků poznali, že je konec.   

Závěrem

Na jaře 1950 Okresní soud v Kolíně zaslal do Chotutic oznámení, že trestní řízení proti Ottu Taussigovi prohlašuje za „nicotné“. Dopis se na soud vrátil nedoručen s poznámkou na obálce, že adresát je po srmti. Bezpráví bylo zas o něco rychlejší než spravedlnost a příběh rodiny Taussigových a Friedmannových v tomhle není ničím výjimečný. Liší se jen tím, že je to příběh lidí, kteří žili své životy v místech, kde je žijeme my dnes. Chtě nechtě k nám a k našemu domovu patří a je dobré o nich vědět, protože jsou pro nás varováním, kam až může vést nenávist a nesnášenlivost, když je společnost v sobě živý a dá jim volný průchod. Varováním, jak snadno obyčejného člověka rozemele soukolí dějin, je-li těmito běsy poháněno. V únoru 1943 musel na příkaz Heinricha Himmlera personál tábora v Treblince otevřít hromadné hroby a těla obětí spálit, aby navždy zmizela z paměti. Věřím, že se jim to nepovedlo.

Michal Merhaut