Kolín - Průřez srpnových událostí roku 1968 v Kolíně shrnul historik Ladislav Jouza.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 byla zahájena operace Dunaj, jejímž politickým cílem bylo zvrátit reformní kurz KSČ a stabilizovat tak československý prosovětský satelit. Na vojenské invazní operaci se rozhodující měrou podílela sovětská armáda, kterou podporovaly vyčleněné jednotky dalších čtyř socialistických států Varšavské smlouvy (Polska, Maďarska, NDR a Bulharska).

Ve středu 21. srpna Československý rozhlas od nočních a časných ranních hodin vysílal odmítavé stanovisko předsednictva ÚV KSČ k invazi, které považovalo tento akt „za odporující nejenom všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva“. Mezi lidmi se rychle šířila zpráva: „Přepadli nás Rusové!“

I v Kolíně se začali na ulicích shromažďovat lidé, kteří šli brzy ráno do zaměstnání. Asi okolo sedmé hodiny do města začaly vjíždět okupační jednotky. Přijížděly na Zálabí Ovčáreckou ulicí a přes Masarykův most směřovaly k hotelu Savoy. U něho zahýbaly vlevo a podél železniční tratě a starého závodu Obchodních tiskáren Kolín (dnes zde stojí obchodní dům Futurum) se valily dále ke Kutné Hoře. Průjezd tanků, obrněných transportérů a nákladních automobilů sovětské a polské armády trval několik hodin.

Již během dopoledne se na zdech a domech ve městě začaly objevovat nápisy odsuzující okupaci. Na Zámecké, v muzeu a na dalších místech se malovaly transparenty, připravovaly se letáky a plakáty, jež zejména mladí lidé roznášeli po městě. Došlo také k ničení směrových tabulí, aby se ztížila orientace invazních jednotek. V podnicích se toho dne téměř nepracovalo. Před hotelem Savoy, ale i jinde po trase vojenských kolon stály celé davy přihlížejících. Lidé pociťovali zoufalství, zlobu a obavy. Mlčky sledovali vojáky, hrozili, snažili se s nimi komunikovat a podle vzpomínek někteří dokonce házeli po okupantech rajčata.

Naštěstí nevypuklo přímo v Kolíně krveprolití, ale jinak tomu bylo v Praze, kde zahynuli dva kolínští obyvatelé. Poblíž Československého rozhlasu na Vinohradské ulici byl 21. srpna zastřelen a zohaven Vladimír Hnulík (1949–1968), dálkově studující v Praze průmyslovku.

Demonstranti se tam pokoušeli zastavit sovětské obrněnce pomocí barikád z autobusů, nákladních automobilů a tramvají. Další kolínskou obětí se později stal mladý tiskařský učeň Miroslav Beránek (1952–1968), kterého 10. září v Opletalově ulici po slovní potyčce zastřelil opilý ruský vojín.   

22. srpna vyšlo zvláštní vydání týdeníku Kupředu (orgánu OV KSČ a ONV v Kolíně) obsahující mimo jiné i Prohlášení občanů Kolínska, v němž se uvádí: „Jsme hluboce dotčeni věrolomností našich varšavských spojenců a kategoricky požadujeme odchod všech okupačních jednotek. Své záležitosti jsme schopni řešit sami!“.

Na různých místech ve městě se objevily podpisové archy proti příchodu vojsk. Jiří Červín st. vzpomínal: „Známé postavy zarytých komunistů se zastavovaly u podpisových archů a zlověstně pozorovaly, kdo podepisuje.“

Odpor vůči okupantům byl silný a sjednocoval národ, avšak záhy nenápadně začala normalizace. Její nástup usnadnila nepevnost reformního vedení KSČ. Za podpory sovětů se našli všehoschopní vykonavatelé a k novému kurzu se také pragmaticky přidávali „pomýlení“. Naopak nepohodlní aktéři reforem roku 1968 byli vytlačováni z veřejného prostoru. A okupace byla na dvacetiletí prohlášena za internacionální pomoc.