Do křesetické sokolovny míří legenda českého bigbítu - skupina Katapult

10. duben 2011, 21:06
(aktualizováno: 10. duben 2011, 21:06)

Křesetice - Zábava se skupinou Katapult začne v sobotu ve 20 hodin, můžete se těšit i na frontmena kapely Oldu Říhu, který odpověděl na několik otázek:

Jak vlastně vznikla skupina Katapult?
Prehistorie Katapultu sahá neuvěřitelně až do roku 1963, kdy jsem poznal svého "celoživotního" parťáka,  basistu Jiřího "Dědka" Šindeláře a posléze v roce 1968 bubeníka  Tolju Kohouta. S oběma jsem hrál v různých kapelách. Oba dva spolu se mnou potom v roce 1975 v podstatě založili skupinu Katapult.  Naším přáním bylo hrát muziku našeho srdce, tedy rokenrol, ale hlavně vlastní písničky, kterými jsme chtěli vyjádřit naše pocity. Šlo prostě jenom o to, udělat si radost.

Za jak dlouho přišel první větší úspěch?
Na to jsou v podstatě dvě odpovědi. První: za dvanáct let hraní po tancovačkách, klubech a podobně. Druhá: ihned! Když jsme v roce 1975 natočili první dvě písničky Lesní Manekýn a Půlnoční závodní dráha, dostavil se zcela nečekaně obrovský úspěch. Posléze vyšla naše první gramofonová deska, tedy "elpíčko" s živým záznamem koncertu (1977) se kterým jsme doslova "vyděsili" celý národ. A bylo hotovo! K našemu úžasu lidé vzali Katapult prostě za svůj.  Ale znovu podotýkám, tomu obrovskému úspěch předcházelo těch neuvěřitelných dvanáct hraní.

Jak vzpomínáte na tuto dobu?
Stručně řečeno – totálně bezstarostná doba. Byli jsme mladí, hráli jsme muziku svého srdce a tak jsme byli velice šťastní. A naproti tomu nám vůbec nedocházelo, čeho jsme dosáhli. Prostě naivita mládí.

Kdyby Vám tenkrát někdo řekl, jakých úspěchů v muzice dosáhnete, co byste mu odpověděl?
Vzpomínám si, že nám spíše říkali: "Co budete dělat, až nebudete mít takové úspěchy?" A my jsme s úsměvem odpovídali: "Půjdeme normálně pracovat! Máme totiž všichni tři výuční listy, takže se uživíme."  Tento úsměvný přístup k životu nám potom přinesl možnost
hrát celoživotně rokenrol. A dokonce se jím i nakonec živit.

Čím jste se chtěl živit jako dítě?
Pojem "živit" jsem jako dítě samozřejmě nechápal, ale vzpomínám si, že jsem jako dítě chtěl být námořník, cestovatel a prostě žít dobrodružný život. Možná snad ještě fotbalistou, nebo hokejistou. Jenomže v okamžiku, kdy jsem objevil rockovou hudbu, bylo rozhodnuto.
Bylo mi patnáct let, a toužil jsem, abych mohl být profesionální hudebník. A tak jsem proto udělal úplně všechno a "dílo" se podařilo!

Po kom máte hudební talent?
To vůbec netuším. I když můj dědeček a otec hráli tak trochu amatérskou muziku, tak mě k tomu vlastně vůbec nevedli. Spíš to vypadalo, že budu sportovcem, což mě taky strašně bavilo. Ale zdůrazňuji, že mě nikdo do ničeho nikdy netlačil a tak se zdá, že jsem si v sobě objevil hudební talent sám.

Máte nějaký hudební vzor? Jaká hudba se Vám líbí?
Jednoznačně Rolling Stones! Oni jsou také vlastně mými celoživotními souputníky a zároveň celoživotní inspirací. Ve všech směrech, které si dovedete představit. Poslouchám doslova veškerou muziku, která na světě existuje. Jsem muzikant a žiji v hudebním světě. Podle nálady si vybírám a nechávám se také vlastně inspirovat. Žádnou muzikou neopovrhuji a ani ji neodmítám. Poslechnu si prostě cokoliv.

Kolik lidí se celkově pohybuje okolo skupiny – bedňáci, zvukaři apod.
Vzhledem k tomu, že o managament se staráme sami, máme k dispozici: účetní, čtyři jevištní techniky, zvukaře a osvětlovače. Můžete počítat.

Kolik celkově koncertů za rok absolvujete v kraji?
Ve Středočeském kraji odehrajeme během roku tak 10 až 15 koncertů. Už dvacet let "drtíme" naši republiku standardním počtem celkem 75 koncertů ročně, k tomu Slovensko, nahrávání  a další aktivity.

Katapult měl problémy s komunistickým režimem, kdybyste mohl ve zkratce popsat tuto dobu a především zda byste tehdy byli ochotni změnit svou hudbu a texty (pro které předpokládám, že jste měli problémy) jen pro dovolení nahrávat?
Kdyby jen pro nahrávání, my jsme nesměli hlavně také veřejně vystupovat, a to na přeskáčku v různých krajích naší republiky a v Praze. Velmi nerad se k této etapě života Katapultu vracím. Vzpomínky na ní mě nic nepřinášejí. Dívám se vždy spíše dopředu. Ale můžu vás ujistit, že jsme nikdy nebyli ochotni, a ani to neudělali, abychom něco v naší hudbě a textech měnili. Období, o kterém se bavíme (1980 -1985) bylo pro Katapult kruté a já si v roce 2011 nemíním  stěžovat. A také ani vzpomínat. Omluvte mne, prosím.

O skupině byly vydány i knihy, nemáte Vy sám v plánu napsat nějakou autobiografii?
Vždycky, když přijdu do knihkupectví, a že tam chodím pravidelně jednou týdně nakupovat, samozřejmě koukám  co nového vyšlo. A když vidím ty tuny knížek a výpovědí lidí z mojí hudební branže jsem v šoku, že dneska už vydává knihu snad každý. A tak si vždycky říkám:
"a ještě ty, Řího blbni!" Takže zatím nic nehrozí. Zdá se, že je pro mne lepší se vyjadřovat písničkami, což také důsledně činím. Naše poslední deska na CD, která se jmenuje Radosti života je toho myslím důkazem.

Neplánujete vyměnit rok 2006, o kterém zpíváte v písni Až….se bude psát rok 2006 za 2016 nebo nějaké jiné?
Ani omylem!!! To je tak legendární příběh, že se do něj nikdy nesmí zasáhnout a už vůbec ne ho inovovat. My jsme tu píseň v roce 2007 přestali hrát, jako že příběh není aktuální. A nastal rachot!!! Fanouškové se vzbouřili a požadovali návrat Až… do koncertního repertoáru. To je na sociologický výzkum. Písnička a její příběh žije dál, stejně  tak jako Katapult. A my ji budeme hrát, dokud o to budou lidi stát!

V roce 2007 umírá Tolja Kohout a v roce 2009 „Dědek“ Šindelář a bubeník Jahn, neměl jste v některém tom období chuť s hudbou skončit?  Co Vám dávalo sílu pokračovat dál?
Hudba se přece nevěší „na hřebík“ tak jako kopačky. Herec přece taky nepřestane hrát, a jeho divadlo už vůbec ne. „Dědek“ Šindelář se doslova rozloučil s publikem po našem „Posledním turné…na rozloučenou 2008!.  Věděl jsem, že budu hrát, ale netušil jsem co, jak a s kým.
To chtělo čas. A osud to vyřešil sám. Postavil jsem si kapelu …s pomocí přátel… (bez bicích) a odehrál několik koncertů, jako vzpomínku na Dědka. A lidé na koncertech skandovali: Katapult!Katapult! A pak přišla smršť e-mailů: "Oldo, musíš hrát dál, Katapult musí žít!" A to mi dalo tu sílu. A taky energii. A bylo rozhodnuto. Zbývalo sehnat už jenom ty správné muzikanty, což je dnes po více než roku a půl právě příběh na knížku jak se to seběhlo.

Jaké je vlastně nyní složení kapely?
Klasické složení v třech lidech. Typický Katapult.  Basák Andy Budka (26let), showman a srdcař. Bicmen Ondřej Timpl (31let) flegmatik kterého nic nerozhází a motor skupiny, který nikdy neuhne (doufám). Kytara - Olda Říha, "drtič pracovní morálky".

tisková zpráva
Komentáře
AVE_CZ
Reklama
Do křesetické sokolovny míří legenda českého bigbítu - skupina Katapult

Do křesetické sokolovny míří legenda českého bigbítu - skupina Katapult

10. duben 2011
(aktualizováno: 10. duben 2011, 21:06)

Křesetice - Zábava se skupinou Katapult začne v sobotu ve 20 hodin, můžete se těšit i na frontmena kapely Oldu Říhu, který odpověděl na několik otázek:

Jak vlastně vznikla skupina Katapult?
Prehistorie Katapultu sahá neuvěřitelně až do roku 1963, kdy jsem poznal svého "celoživotního" parťáka,  basistu Jiřího "Dědka" Šindeláře a posléze v roce 1968 bubeníka  Tolju Kohouta. S oběma jsem hrál v různých kapelách. Oba dva spolu se mnou potom v roce 1975 v podstatě založili skupinu Katapult.  Naším přáním bylo hrát muziku našeho srdce, tedy rokenrol, ale hlavně vlastní písničky, kterými jsme chtěli vyjádřit naše pocity. Šlo prostě jenom o to, udělat si radost.

Za jak dlouho přišel první větší úspěch?
Na to jsou v podstatě dvě odpovědi. První: za dvanáct let hraní po tancovačkách, klubech a podobně. Druhá: ihned! Když jsme v roce 1975 natočili první dvě písničky Lesní Manekýn a Půlnoční závodní dráha, dostavil se zcela nečekaně obrovský úspěch. Posléze vyšla naše první gramofonová deska, tedy "elpíčko" s živým záznamem koncertu (1977) se kterým jsme doslova "vyděsili" celý národ. A bylo hotovo! K našemu úžasu lidé vzali Katapult prostě za svůj.  Ale znovu podotýkám, tomu obrovskému úspěch předcházelo těch neuvěřitelných dvanáct hraní.

Jak vzpomínáte na tuto dobu?
Stručně řečeno – totálně bezstarostná doba. Byli jsme mladí, hráli jsme muziku svého srdce a tak jsme byli velice šťastní. A naproti tomu nám vůbec nedocházelo, čeho jsme dosáhli. Prostě naivita mládí.

Kdyby Vám tenkrát někdo řekl, jakých úspěchů v muzice dosáhnete, co byste mu odpověděl?
Vzpomínám si, že nám spíše říkali: "Co budete dělat, až nebudete mít takové úspěchy?" A my jsme s úsměvem odpovídali: "Půjdeme normálně pracovat! Máme totiž všichni tři výuční listy, takže se uživíme."  Tento úsměvný přístup k životu nám potom přinesl možnost
hrát celoživotně rokenrol. A dokonce se jím i nakonec živit.

Čím jste se chtěl živit jako dítě?
Pojem "živit" jsem jako dítě samozřejmě nechápal, ale vzpomínám si, že jsem jako dítě chtěl být námořník, cestovatel a prostě žít dobrodružný život. Možná snad ještě fotbalistou, nebo hokejistou. Jenomže v okamžiku, kdy jsem objevil rockovou hudbu, bylo rozhodnuto.
Bylo mi patnáct let, a toužil jsem, abych mohl být profesionální hudebník. A tak jsem proto udělal úplně všechno a "dílo" se podařilo!

Po kom máte hudební talent?
To vůbec netuším. I když můj dědeček a otec hráli tak trochu amatérskou muziku, tak mě k tomu vlastně vůbec nevedli. Spíš to vypadalo, že budu sportovcem, což mě taky strašně bavilo. Ale zdůrazňuji, že mě nikdo do ničeho nikdy netlačil a tak se zdá, že jsem si v sobě objevil hudební talent sám.

Máte nějaký hudební vzor? Jaká hudba se Vám líbí?
Jednoznačně Rolling Stones! Oni jsou také vlastně mými celoživotními souputníky a zároveň celoživotní inspirací. Ve všech směrech, které si dovedete představit. Poslouchám doslova veškerou muziku, která na světě existuje. Jsem muzikant a žiji v hudebním světě. Podle nálady si vybírám a nechávám se také vlastně inspirovat. Žádnou muzikou neopovrhuji a ani ji neodmítám. Poslechnu si prostě cokoliv.

Kolik lidí se celkově pohybuje okolo skupiny – bedňáci, zvukaři apod.
Vzhledem k tomu, že o managament se staráme sami, máme k dispozici: účetní, čtyři jevištní techniky, zvukaře a osvětlovače. Můžete počítat.

Kolik celkově koncertů za rok absolvujete v kraji?
Ve Středočeském kraji odehrajeme během roku tak 10 až 15 koncertů. Už dvacet let "drtíme" naši republiku standardním počtem celkem 75 koncertů ročně, k tomu Slovensko, nahrávání  a další aktivity.

Katapult měl problémy s komunistickým režimem, kdybyste mohl ve zkratce popsat tuto dobu a především zda byste tehdy byli ochotni změnit svou hudbu a texty (pro které předpokládám, že jste měli problémy) jen pro dovolení nahrávat?
Kdyby jen pro nahrávání, my jsme nesměli hlavně také veřejně vystupovat, a to na přeskáčku v různých krajích naší republiky a v Praze. Velmi nerad se k této etapě života Katapultu vracím. Vzpomínky na ní mě nic nepřinášejí. Dívám se vždy spíše dopředu. Ale můžu vás ujistit, že jsme nikdy nebyli ochotni, a ani to neudělali, abychom něco v naší hudbě a textech měnili. Období, o kterém se bavíme (1980 -1985) bylo pro Katapult kruté a já si v roce 2011 nemíním  stěžovat. A také ani vzpomínat. Omluvte mne, prosím.

O skupině byly vydány i knihy, nemáte Vy sám v plánu napsat nějakou autobiografii?
Vždycky, když přijdu do knihkupectví, a že tam chodím pravidelně jednou týdně nakupovat, samozřejmě koukám  co nového vyšlo. A když vidím ty tuny knížek a výpovědí lidí z mojí hudební branže jsem v šoku, že dneska už vydává knihu snad každý. A tak si vždycky říkám:
"a ještě ty, Řího blbni!" Takže zatím nic nehrozí. Zdá se, že je pro mne lepší se vyjadřovat písničkami, což také důsledně činím. Naše poslední deska na CD, která se jmenuje Radosti života je toho myslím důkazem.

Neplánujete vyměnit rok 2006, o kterém zpíváte v písni Až….se bude psát rok 2006 za 2016 nebo nějaké jiné?
Ani omylem!!! To je tak legendární příběh, že se do něj nikdy nesmí zasáhnout a už vůbec ne ho inovovat. My jsme tu píseň v roce 2007 přestali hrát, jako že příběh není aktuální. A nastal rachot!!! Fanouškové se vzbouřili a požadovali návrat Až… do koncertního repertoáru. To je na sociologický výzkum. Písnička a její příběh žije dál, stejně  tak jako Katapult. A my ji budeme hrát, dokud o to budou lidi stát!

V roce 2007 umírá Tolja Kohout a v roce 2009 „Dědek“ Šindelář a bubeník Jahn, neměl jste v některém tom období chuť s hudbou skončit?  Co Vám dávalo sílu pokračovat dál?
Hudba se přece nevěší „na hřebík“ tak jako kopačky. Herec přece taky nepřestane hrát, a jeho divadlo už vůbec ne. „Dědek“ Šindelář se doslova rozloučil s publikem po našem „Posledním turné…na rozloučenou 2008!.  Věděl jsem, že budu hrát, ale netušil jsem co, jak a s kým.
To chtělo čas. A osud to vyřešil sám. Postavil jsem si kapelu …s pomocí přátel… (bez bicích) a odehrál několik koncertů, jako vzpomínku na Dědka. A lidé na koncertech skandovali: Katapult!Katapult! A pak přišla smršť e-mailů: "Oldo, musíš hrát dál, Katapult musí žít!" A to mi dalo tu sílu. A taky energii. A bylo rozhodnuto. Zbývalo sehnat už jenom ty správné muzikanty, což je dnes po více než roku a půl právě příběh na knížku jak se to seběhlo.

Jaké je vlastně nyní složení kapely?
Klasické složení v třech lidech. Typický Katapult.  Basák Andy Budka (26let), showman a srdcař. Bicmen Ondřej Timpl (31let) flegmatik kterého nic nerozhází a motor skupiny, který nikdy neuhne (doufám). Kytara - Olda Říha, "drtič pracovní morálky".

Zlata banka
Reklama
tisková zpráva