Vladimír Franz.

Čáslav - Média jej obdařila přezdívkou Avatar, podle slavného amerického filmu či počítačových her, aniž zřejmě tušila, že původním významem tohoto ze sanskrtu pocházejícího slova je „sestoupení nebo vtělení boha do podoby člověka nebo jiného tvora“. Až do loňského léta, kdy se rozhodl přijmout výzvu vstoupit do prezidentských voleb jako jediný autentický občanský kandidát, jej většina Čechů znala jen jako „toho pokérovanýho“. Je označován za ďábla mezi muzikanty, obdivován pro svoje encyklopedické znalosti v mnoha uměleckých i mimouměleckých oborech, nazýván mimozemšťanem a obdařován přídomkem „renesanční tvůrce“ (který bytostně nesnáší coby „idiotské zprofanované klišé podobné termínu Brouk Pytlík“).

Člověk mnoha profesí. Dlouholetý vysokoškolský pedagog, hudební skladatel, malíř a publicista. Příležitostný básník, celoživotní vášnivý botanik, mineralog a poutník po vlastech českých Prof. Dr. Vladimír Franz.

VF: „Já jsem kdysi natáčel v rozhlase, kde měli přístroj, kterej selektoval, jestli ta hudba je dostatečně pro lidi, nebo není. Nevím, kdo vymyslel a komu slouží to, aby bylo něco jakože pro lid. To, že je něco pro lid, zřejmě znamená, že to je pro úplnýho debila.“

Vladimír Franz je bez debat nejvyhledávanějším a nejoceňovanějším českým skladatelem scénické hudby posledních dvaceti let; v den vernisáže čáslavské výstavy bude mít na svém kontě přesně jednostopadesát skladeb zkomponovaných pro divadla v celé republice. Za šest z nich získal prestižní Cenu Alfreda Radoka, udělovanou každoročně českými kritiky, celkem dvanáctkrát byl na tuto cenu nominován. Za muzikál Pokušení sv. Antonína, který napsal spolu s Jiřím Suchým, získal Cenu Divadelních novin, za symfonickou báseň Radobÿl, věnovanou K. H. Máchovi a provedenou v r. 2010 Českou filharmonií, dostal Výroční cenu Ochranného svazu autorského. Je autorem hudby filmové, televizní a rozhlasové, napsal několik oratorií, varhanních koncertů či skladeb pro pěvecký sbor. Vrcholy Franzovy hudební tvorby představují zřejmě opera Ludus Danielis, první symfonie Písně o Samotách, opera-oratorium Údolí suchých kostí, balet Zlatovláska a opera Válka s mloky, kterou v lednu letošního roku uvedla ve světové premiéře pražská Státní opera.

VF: „Moji první žáci byli ovce. Bylo mi pět let a u tety jsem se snažil kultivovat dvě ovce tím, že jsem jim celé dopoledne zpíval národní písně. A že jsem jich uměl dost. Efekt to ale nemělo žádný. U studentů na DAMU jsem snad úspěšnější.“

Od roku 1991 působí Vladimír Franz jako pedagog na Divadelní fakultě AMU, kde již mnoho let vede Kabinet scénické hudby; přednáší rovněž na Filmové fakultě AMU a několik let působil i na brněnské FAVU. Na žádný z uměleckých oborů, jimiž se zabývá a o kterých přednáší, však nemá „bumážku“ – původním vzděláním je totiž doktor práv. Oborem, který oficiálně vystudoval, se ovšem nikdy neživil, zejména proto, že jej praxe totalitního práva nelákala. Místo toho prošel řadu dělnických profesí (rouboval stromy, jezdil se sypačem, sanitkou, vykládal vagony) a zejména se intenzívně vzdělával soukromě – již během svých studií na Právnické fakultě University Karlovy (1978-82) studoval soukromě malbu u Karla Součka a Andreje Bělocvětova, skladbu u Miroslava Raichla a Vladimíra Sommera, dějiny umění u Jaromíra Homolky a dějiny hudby u Jaromíra Kincla. Jeho prvním uměleckým angažmá se v roce 1987 stala pozice korepetitora a skladatele v Městském divadle pracujících v Mostě.

VF: „Umění je tu od dvou věcí. Aby stanovilo přesah člověka. Co v něm je, o čemž ani neví, čili vztah země - nebe. Jakási komunikace s přesahem. A druhá věc je, aby to člověka pobavilo. Jiné funkce umění nemá.“

Zatímco své první hudební skladby napsal již v šesti letech, malovat začal až ve dvanácti, o to však intenzivněji; v sedmnácti letech pak za svůj obraz získal cenu pro mladé talenty na bratislavském Bienále. Od té doby uspořádal sedmdesát čtyři samostatných výstav v Čechách i v zahraničí a zúčastnil se pětapadesáti přehlídek, výstav a soutěží kolektivních či skupinových. Ilustroval několik knih – naposledy román Rostislav Křivánka Křik strašidel – a jeho díla jsou zastoupena v galeriích a soukromých sbírkách v České republice, Velké Británii, Francii, Holandsku, Belgii, Švédsku a Novém Zélandu.

Dvěma základními tématy výtvarné tvorby Vladimíra Franze jsou příroda a společnost. Zatímco přibližně do roku 2004, kdy ve svém letním šumavském ateliéru tvořil básnivé expresivně lyrické obrazy plné archetypálních znaků a splynutí se zemí a její pamětí, reflektující téměř výhradně okolní přírodu (obrazové cykly Studně, Slunečnice, Znamení zóny či Variace o portrétu Antona Brucknera), v posledních letech se ve své výtvarné tvorbě dotýká věcí a jevů společenských. Namísto lyriky se v jeho obrazech objevuje přímé nazývání věcí, jasná předmětnost, silná angažovanost a nelhostejnost k negativním jevům, které nás všechny obklopují. Komentuje kýče a šmé v politice a filozofii, ironizuje, satirizuje a přitom vlastně křičí a řve, často vzteky bez sebe. Jeho ironie je přitom vždycky i sebeironií, neboť schopnost a ochota udělat si legraci sám ze sebe je pro něj výsostně důležitá.
Podle kunsthistorika Vladimíra Drápala se Vladimír Franz vzhledem ke své nekompromisnosti a schopnosti vyjadřovat se bez zábran „stává burcujícím glosátorem současného stavu, nemilosrdným kritikem reality, zbavené vší naivity a vyumělkovaných příkras, který poukazuje na akcelerující civilizační autodestrukci. Pozoruje nás prizmatem apokalypsy, jejíž součástí se chtě nechtě každý z nás stal.“

Vladimír Franz svá současná plátna zaplňuje podle Vladimíra Drápala zjeveními jakoby z jiné kosmické dimenze: „V obrazech najdeme zasněžené muchomůrky a vedle nich Ježíška, pomalu umrzajícího ve fialově nevlídném lednovém lese – co ostatně také s Ježíškem po Vánocích? Modré králíky a nebe plné psů, kočku sledující televizní obrazovku, umístěnou na vrcholu totemu z prasečích hlav. Obřího Disneyho myšáka, večeřícího rozteklý dort, který je obklopen dvanácti ženskými přirozeními, symbolizujícími dvanáct apoštolů a navozujícími téma Poslední večeře, ve skutečnosti je to však jednoznačný příměr falše, kdy kosočtverec Jidáš pronáší slovo Bůh, zatímco ostatní vagíny se překřikují slovy jako Láska, Svědomí, Řád, Tolerance a dalšími, dnes už zcela vyprázdněnými symboly, sakrální témata jsou destabilizována prvky Matějské poutě a Coca-Coly. Razantní, fyzickou malbou se stává Vladimír Franz solitérem v zobrazování klipovitosti doby a zvrácenosti lidské říše; i proto na jeho obrazech hovoří zásadně zvířata či věci, jejichž hlas je zřejmě naléhavější.

VF: „Problém fenoménu masové kultury nespočívá v tom, jestli je špatná, nebo dobrá, ale v tom, jak působí a manipuluje s davem. Lidi si odvykli sami se zabavit a čekají prefabrikovanou zábavu odjinud. Následný pocit vnitřní prázdnoty je důsledkem toho, že si člověk tu zábavu manuálním způsobem nezasloužil. Já jsem v Americe poznal advokáta milionáře a jeho manželka neměla co dělat, tak každé dopoledne navštívila alespoň pět kosmetických studií, pak odjela na svůj ranč do pouště, kde se zpila pod obraz. Pak odjela na jiný ranč, kde se setkala s podobně situovanými přítelkyněmi a opět se v té poušti sjely jak prasata. Všem jim bylo společné, že při svém hmotném zajištění mohly dělat prakticky cokoli. Ale ony byly nešťastné, protože nedělaly nic a očekávaly zábavu shůry.“

Vladimír Franz vystavoval v Čáslavi poprvé a – až doposud – naposledy v roce 2001 (nepočítáme-li předvánoční prezentaci jeho juvenilních temper pocházejících ze soukromé sbírky ve vestibulu Dusíkova divadla v roce 2010), kdy v rámci výstavy „K horám, k lesům“ představil v místním muzeu své rozměrné obrazy z šumavského cyklu Znamení zóny.

Ať již si při aktuální výstavě v Dusíkově divadle uděláte na výtvarnou tvorbu Vladimíra Franze názor jakýkoli, stále platí, že umění má vyvolávat především emoce, že má vzbudit reakci, že nemá nechávat člověka chladným. Proto je také ale vždy potřeba, aby divák byl otevřený, vnímavý a nepředpojatý.

Místo a čas: Vladimír Franz: Obrazy 2013. Divadlo F. L. Dusíka, 1. května-28. června 2013; vernisáž proběhne v úterý dne 30. dubna od 17.00 hod. Organizátory výstavy jsou Dusíkovo divadlo v Čáslavi a občanské sdružení Třiatřicet ve spolupráci s firmou s Městským úřadem Čáslav a firmou HOKA Interier. Akce se koná pod oficiální záštitou Ing. Jiřího Havlíčka, místostarosty města Čáslavi.