PM
Reklama

Houslový virtuóz Roman Patočka, pravidelný účastník Kutnohorského hudebního festivalu, zahrál Bacha nad hranicí 5000 metrů nad mořem

23. květen 2019, 13:12

Kutná Hora/Jižní Amerika - Roman Patočka je jedním z předních českých houslových sólistů současnosti. Již více než deset let je pravidelným účastníkem Kutnohorského hudebního festivalu, kde se znovu představí i letos v červnu.

"Je to vlastně místo, kde jsme se poznali," uvedl Martin Smetáček a pokračoval: "Minulý rok, když jsme s naší pivovarskou firmou Golden Prague v ekvádorské Cuence spolu s Velvyslanectvím České republiky a místní radnicí pořádali „Český týden“, bylo jasné, že přivezeme do Ekvádoru špičkového českého hudebníka. Ačkoliv jsme celou akci organizovali velice narychlo, Roman zrovna v daném termínu mohl, a tak zavítal na scénu největšího ekvádorského města Guayaquil i do staré katedrály historického města Cuenca."

Roman Patočka tam předvedl dvě úchvatná sólová vystoupení a pro velký úspěch obou koncertů se v roce 2019 jeho turné v Jižní Americe zopakovalo. Dokonce se rozrostlo do pěti vystoupení ve třech zemích. V argentinském Buenos Aires Roman odstartoval opět sólovým recitálem na open air koncertě, v peruánské Limě se představil v moderním Národním divadle za doprovodu klavíristy Diega Puertas, v ekvádorské Cuence si zahrál houslový koncert Arama Chačaturjana s místním symfonickým orchestrem a v ekvádorském Quitu představil dva koncerty spolu s místním klavírním virtuózem Andresem Torresem. "Už dnes je jasné, že v příštích letech bude Roman pravidelným hostem jihoamerických koncertních sálů a já doufám, že my s naším pivem Golden Prague, budeme u toho," upozornil Martin Smetáček, který vedl následující rozhovor:

Romane, když hrajete na housle, vypadá to tak přirozeně, jako byste s houslemi a smyčcem už narodil. Jak jste se vlastně ke hře na housle dostal?
Narodil jsem se do rodiny s amatérským hudebním zázemím. U dědečka se pravidelně poslouchala stanice Vltava, preludovalo se na pianino. Doma jsme také měli piano, na které jsem já s mým starším bratrem hrávali. On si vybral klavír a já jsem si v pěti letech vybral housličky. Od mala jsem měl jasno, že chci být houslista. To jsem ještě nevěděl, co to přesně obnáší. Kdybych tušil, že budu muset v budoucnu mnoho let cvičit pět až osm hodin denně a nevynechat víc než pár dní bez cvičení maximálně 3-4 x ročně, možná bych si to rozmyslel.

Co si myslíte o významu klasické hudby dnes?
Já bych řekl, že klasická hudba bude mít vždy co říct. Každá hudební epocha si najde své posluchače, ale každý si musí najít to své. Je to jako s knihami. Když nevychováváte děti k četbě, nebude je bavit objevovat tajemství knih. Nebudou mít rozvinutou fantazii. S klasickou hudbou je to podobně. Publikum se musí učit naslouchat pozorně. Po prvním poslechu posluchač pozná danou skladbu jen z části a s každým dalším poslechem objevuje nové a skryté poklady (barvy tónů, harmonie, složité rytmy, a později začne rozlišovat i citlivý projev umělce či orchestru). Mnohdy se může skladba zalíbit díky jejímu skvělému provedení, ale bohužel i naopak! Leckdy nevalná interpretace poškodí kvalitní skladbu.

Myslíte, že je vaše publikum spíše středního a pokročilého věku, nebo hrajete i pro mladé lidi?
Přiznám se, že jsem ještě nehrál pro africké ani australské publikum, ale jinak je publikum v každém koutu zeměkoule jiné a zároveň stejné. Jinak staré a jinak pozorné. V Číně jsem byl překvapený, že berou mladí rodiče své děti (i nemluvňata) s sebou na koncerty radši, než aby se jim snažili sehnat večerní hlídání. Těší mě, že mohu být tím, kdo vychovává budoucí publikum a otevírá jim tajemství vážné hudby.

Jak vlastně mladí lidé podle vaší zkušenosti vnímají klasickou hudbu?
Jak kteří. V momentě, kdy zjistí, že kinematografie z 90% obsahuje symfonickou tvorbu a hudba z jejich oblíbených filmů by mohla být programem orchestrálního koncertu, začnou o klasické hudbě uvažovat jinak.

U klasické hudby jsme zvyklí, že dílo staré několik stovek let interpretují světoví virtuosové podle technicky identického zadání. Čím se jednotliví hráči většinou liší? Skladba v podání jednotlivých umělců se může velmi lišit ve svém provedení. Podle mě by bylo zajímavé uspořádat koncert, kde různí sólisté přednesou stejnou skladbu. Posluchači by tak v danou chvíli sami okusili rozdíl v provedení a pojetí, a našli si jim nejbližší interpretaci. Každý umělec postupně zdokonaluje určitou oblast, která je pro něj charakteristická a sedí mu nejlépe. Pro někoho je to dokonalé technické provedení - brilantnost, závratná rychlost - a pro jiného zajímavě vystavěná fráze. Vždy se zde prolíná několik různých rovin. Jednak je to osobní náhled na dílo: odlišnosti v tempu, drobná, od autora nepsaná zvolnění; rozličná dynamika, či zvýraznění některých tónů; a dále pak míra citu pro tvorbu tónu a technické zvládnutí nástroje: kouzlení s tónem, barevné odstínění hry, různé druhy šíře a rychlosti vibrát či hra bez vibráta, která pak může dodat stejnému místu naprosto odlišný charakter.

Jak se vám líbí v Jižní Americe? Teď jste tady strávil skoro tři týdny ve třech různých zemích, jaký je rozdíl mezi publikem v Argentině, Peru a Ekvádoru?
Předně bych řekl, že mě Ekvádor uhranul již minulý rok svou zelení, pestrou přírodou i kuchyní. Je to nádherná země, která stojí za objevování. I letos jsem si jako turista užil hlavně Ekvádor. V Peru jsem stihl navštívit krásnou rybářskou vesnici a v Argentině jsem se nedostal za hranice obrovského Buenos Aires. Nakonec jsem tedy objevoval především gastronomii a na další si prozatím musím počkat. Mezi argentinským, peruánským a ekvádorským publikem nebyl až tak velký rozdíl, jako mezi dvěma koncerty v ekvádorském Quitu, kde jsme hráli s klavíristou dva dny po sobě ve stejném sále stejný program a proměna atmosféry pro nás byla ohromující. Zatímco při prvním koncertě publikum až extaticky skandovalo, druhý den bylo publikum tiché až chladné. Co se publika týče, ostatně jako téměř ve všem, tak i v hudbě myslím, že během koncertu probíhá jakási chemie, která buď začne fungovat, nebo ne.

V Ekvádoru jste během volna mezi koncerty vystoupil do obdivuhodné výšky 5100 m nad mořem na úbočí hory Chimborazo, kde jste dokonce zahrál na housle. Jak se vám v této výšce a zimě hrálo?
 Nemyslím si, že se mi kdy podaří dostat se výš, než do 5100 m n.m. výšky. Už být tak vysoko je silný zážitek. Byl jsem nejen překvapený z toho, jak špatně se mi při výstupu šlo a dýchalo, ale také z toho, jak špatně se mi hrálo na housle. Prsty byly naprosto zpomalené a nekoordinované. Padající mlha a vlhkost nebyla pochopitelně to pravé pro můj nástroj, ale stav v dané situaci se téměř vyrovnal koncertu v kapli Božího těla. Po hodinovém vystoupení v tomto prostoru obvykle otírám z houslí “rosu". A na zimu si člověk asi nezvykne nikdy, ale téměř každý rok s ní bojuje na předvánočních koncertech konaných v kostelích a katedrálách.
Romane, jak se těšíte na Kutnohorský hudební festival a kdy přesně se představíte divákům? Divákům se představím během festivalu třikrát. Nejvíc se osobně těším na závěrečný koncert, kde zazní úprava Beethovenovy Kreutzerovy sonáty pro smyčcové kvinteto.

Martin Smetáček, Ekvádor

Galerie
Předchozí Následující
AVE_CZ
Reklama
Houslový virtuóz Roman Patočka, pravidelný účastník Kutnohorského hudebního festivalu, zahrál Bacha nad hranicí 5000 metrů nad mořem

Houslový virtuóz Roman Patočka, pravidelný účastník Kutnohorského hudebního festivalu, zahrál Bacha nad hranicí 5000 metrů nad mořem

23. Květen 2019

Kutná Hora/Jižní Amerika - Roman Patočka je jedním z předních českých houslových sólistů současnosti. Již více než deset let je pravidelným účastníkem Kutnohorského hudebního festivalu, kde se znovu představí i letos v červnu.

"Je to vlastně místo, kde jsme se poznali," uvedl Martin Smetáček a pokračoval: "Minulý rok, když jsme s naší pivovarskou firmou Golden Prague v ekvádorské Cuence spolu s Velvyslanectvím České republiky a místní radnicí pořádali „Český týden“, bylo jasné, že přivezeme do Ekvádoru špičkového českého hudebníka. Ačkoliv jsme celou akci organizovali velice narychlo, Roman zrovna v daném termínu mohl, a tak zavítal na scénu největšího ekvádorského města Guayaquil i do staré katedrály historického města Cuenca."

Roman Patočka tam předvedl dvě úchvatná sólová vystoupení a pro velký úspěch obou koncertů se v roce 2019 jeho turné v Jižní Americe zopakovalo. Dokonce se rozrostlo do pěti vystoupení ve třech zemích. V argentinském Buenos Aires Roman odstartoval opět sólovým recitálem na open air koncertě, v peruánské Limě se představil v moderním Národním divadle za doprovodu klavíristy Diega Puertas, v ekvádorské Cuence si zahrál houslový koncert Arama Chačaturjana s místním symfonickým orchestrem a v ekvádorském Quitu představil dva koncerty spolu s místním klavírním virtuózem Andresem Torresem. "Už dnes je jasné, že v příštích letech bude Roman pravidelným hostem jihoamerických koncertních sálů a já doufám, že my s naším pivem Golden Prague, budeme u toho," upozornil Martin Smetáček, který vedl následující rozhovor:

Romane, když hrajete na housle, vypadá to tak přirozeně, jako byste s houslemi a smyčcem už narodil. Jak jste se vlastně ke hře na housle dostal?
Narodil jsem se do rodiny s amatérským hudebním zázemím. U dědečka se pravidelně poslouchala stanice Vltava, preludovalo se na pianino. Doma jsme také měli piano, na které jsem já s mým starším bratrem hrávali. On si vybral klavír a já jsem si v pěti letech vybral housličky. Od mala jsem měl jasno, že chci být houslista. To jsem ještě nevěděl, co to přesně obnáší. Kdybych tušil, že budu muset v budoucnu mnoho let cvičit pět až osm hodin denně a nevynechat víc než pár dní bez cvičení maximálně 3-4 x ročně, možná bych si to rozmyslel.

Co si myslíte o významu klasické hudby dnes?
Já bych řekl, že klasická hudba bude mít vždy co říct. Každá hudební epocha si najde své posluchače, ale každý si musí najít to své. Je to jako s knihami. Když nevychováváte děti k četbě, nebude je bavit objevovat tajemství knih. Nebudou mít rozvinutou fantazii. S klasickou hudbou je to podobně. Publikum se musí učit naslouchat pozorně. Po prvním poslechu posluchač pozná danou skladbu jen z části a s každým dalším poslechem objevuje nové a skryté poklady (barvy tónů, harmonie, složité rytmy, a později začne rozlišovat i citlivý projev umělce či orchestru). Mnohdy se může skladba zalíbit díky jejímu skvělému provedení, ale bohužel i naopak! Leckdy nevalná interpretace poškodí kvalitní skladbu.

Myslíte, že je vaše publikum spíše středního a pokročilého věku, nebo hrajete i pro mladé lidi?
Přiznám se, že jsem ještě nehrál pro africké ani australské publikum, ale jinak je publikum v každém koutu zeměkoule jiné a zároveň stejné. Jinak staré a jinak pozorné. V Číně jsem byl překvapený, že berou mladí rodiče své děti (i nemluvňata) s sebou na koncerty radši, než aby se jim snažili sehnat večerní hlídání. Těší mě, že mohu být tím, kdo vychovává budoucí publikum a otevírá jim tajemství vážné hudby.

Jak vlastně mladí lidé podle vaší zkušenosti vnímají klasickou hudbu?
Jak kteří. V momentě, kdy zjistí, že kinematografie z 90% obsahuje symfonickou tvorbu a hudba z jejich oblíbených filmů by mohla být programem orchestrálního koncertu, začnou o klasické hudbě uvažovat jinak.

U klasické hudby jsme zvyklí, že dílo staré několik stovek let interpretují světoví virtuosové podle technicky identického zadání. Čím se jednotliví hráči většinou liší? Skladba v podání jednotlivých umělců se může velmi lišit ve svém provedení. Podle mě by bylo zajímavé uspořádat koncert, kde různí sólisté přednesou stejnou skladbu. Posluchači by tak v danou chvíli sami okusili rozdíl v provedení a pojetí, a našli si jim nejbližší interpretaci. Každý umělec postupně zdokonaluje určitou oblast, která je pro něj charakteristická a sedí mu nejlépe. Pro někoho je to dokonalé technické provedení - brilantnost, závratná rychlost - a pro jiného zajímavě vystavěná fráze. Vždy se zde prolíná několik různých rovin. Jednak je to osobní náhled na dílo: odlišnosti v tempu, drobná, od autora nepsaná zvolnění; rozličná dynamika, či zvýraznění některých tónů; a dále pak míra citu pro tvorbu tónu a technické zvládnutí nástroje: kouzlení s tónem, barevné odstínění hry, různé druhy šíře a rychlosti vibrát či hra bez vibráta, která pak může dodat stejnému místu naprosto odlišný charakter.

Jak se vám líbí v Jižní Americe? Teď jste tady strávil skoro tři týdny ve třech různých zemích, jaký je rozdíl mezi publikem v Argentině, Peru a Ekvádoru?
Předně bych řekl, že mě Ekvádor uhranul již minulý rok svou zelení, pestrou přírodou i kuchyní. Je to nádherná země, která stojí za objevování. I letos jsem si jako turista užil hlavně Ekvádor. V Peru jsem stihl navštívit krásnou rybářskou vesnici a v Argentině jsem se nedostal za hranice obrovského Buenos Aires. Nakonec jsem tedy objevoval především gastronomii a na další si prozatím musím počkat. Mezi argentinským, peruánským a ekvádorským publikem nebyl až tak velký rozdíl, jako mezi dvěma koncerty v ekvádorském Quitu, kde jsme hráli s klavíristou dva dny po sobě ve stejném sále stejný program a proměna atmosféry pro nás byla ohromující. Zatímco při prvním koncertě publikum až extaticky skandovalo, druhý den bylo publikum tiché až chladné. Co se publika týče, ostatně jako téměř ve všem, tak i v hudbě myslím, že během koncertu probíhá jakási chemie, která buď začne fungovat, nebo ne.

V Ekvádoru jste během volna mezi koncerty vystoupil do obdivuhodné výšky 5100 m nad mořem na úbočí hory Chimborazo, kde jste dokonce zahrál na housle. Jak se vám v této výšce a zimě hrálo?
 Nemyslím si, že se mi kdy podaří dostat se výš, než do 5100 m n.m. výšky. Už být tak vysoko je silný zážitek. Byl jsem nejen překvapený z toho, jak špatně se mi při výstupu šlo a dýchalo, ale také z toho, jak špatně se mi hrálo na housle. Prsty byly naprosto zpomalené a nekoordinované. Padající mlha a vlhkost nebyla pochopitelně to pravé pro můj nástroj, ale stav v dané situaci se téměř vyrovnal koncertu v kapli Božího těla. Po hodinovém vystoupení v tomto prostoru obvykle otírám z houslí “rosu". A na zimu si člověk asi nezvykne nikdy, ale téměř každý rok s ní bojuje na předvánočních koncertech konaných v kostelích a katedrálách.
Romane, jak se těšíte na Kutnohorský hudební festival a kdy přesně se představíte divákům? Divákům se představím během festivalu třikrát. Nejvíc se osobně těším na závěrečný koncert, kde zazní úprava Beethovenovy Kreutzerovy sonáty pro smyčcové kvinteto.

Martin Smetáček, Ekvádor

Prohlédnout galerii