Kutná Hora - Autor chce pomocí fiktivní reportáže psané pohledem neznámého kriminalisty s trochou nadsázky obecně poukázat na možné důsledky občanské apatičnosti a nezájmu o veřejné dění. Všechny osoby, názvy a místa jsou smyšlené:

2024

Přijíždím do města, kde jsem kdysi vyrůstal. Kola nového modelu Škody Livia vlakovitě brázdí vyjeté koleje známé silnice. Míjíme hospodu u Karhanů. Vymlácená okna hostince mě varují, že dnes si na hotovku nezajdu. Pln nostalgie pokračuji dál. Svítí sluníčko a v řídkém jarním oparu se zleva rýsují šedavé budovy bývalých kasáren. Brzdím! Z polovykáceného lesa na pravé straně vybíhá hlouček zabahněných dětí urputně tahnoucích tlustý kmen. Zatímco se děti pomalu vláčejí k zjevně zdevastovaným budovám, klepe mi na sklo pohledná dáma v minisukni. Stahuju okénko. "Čau," pozdraví. "Tak co bude, strejdo? Za pětikilo se nechám svést a za litra, vole, nemusíš pálit gumy?" Přidávám plyn a pomalu sjíždím dolů do města. Řada vysokých plotů a zamřížovaných oken na mě působí cizím, studeným dojmem. Nikde ani živáčka. Jen občas silnici přeběhne vychrtlý pes.

Na semaforech za mnou zastavuje nákladní auto. "Takovým kdysi jezdily technické služby," vzpomínám. Řidič na mě troubí jak nějaký Ital.  "Rozsviť si, troubo!" S potěšením zapínám světla - dobrý skutek se dneska v naší zemi jen tak nevidí. Jeho auto s nápisem "Silnice Kolík" na mě ještě dobrácky mrkne dálkovými a rozjíždíme se na oranžovou.

Zaparkuju před hotelem na místním sídlišti. Od té doby, co sem přestali jezdit turisti, je to jediný hotel ve městě. "Dobrý den," zdraví mě malý recepční s červeným motýlkem. "Rezervace na jméno…? Hmm. Pane, totiž mám pro Vás takovou malou nepříjemnost," chlap se tváří jako kdyby mu manželka zapomněla vyprat slipy. "Nám, jak bych to řek,… Nám nejde topení," souká ze sebe omluvně a zaraženě mi strká deku navíc. Později z něj vykřešu, že městský systém na rozvod tepla živený slámou zkolaboval kvůli dvěma létům neúrody. "Kterej expert tu takovou hovadinu zaved?" pomyslím si a při pohledu na jarním mrazíkem zabílená okna si závistivě představím Putina, jak si opéká buřty nad plápolajícím plynovým vrtem.

Potom, co se ráno ospale vyhrabu z několika vrstev dek, mířím na místní radnici. Na širokém prostranství, které svou někdejší zelení připomínalo úbočí kopců kolem Brixenu, se mi naskýtá pitoreskní výjev. Zatímco se v pravé části plochy přetlačuje kordón policejních těžkooděnců s tlupou vyholených neonacistů agresivně hýkajících rasistická hesla, na levé straně skupina odkvétajících dam tiše popěvuje Krylovu ukolébavku. V jejich smutných tvářích nechtěně poznávám některé bývalé ochotnice místního divadla. Procházím posprejovanou branou na velké nádvoří a stoupám výše po známých schodech.

Konečně klepu na dveře kanceláře dnešní starostky. "Dobrý den," zdravím mladou podsaditou dámu s energickýma očima. "Jak se máte, pane inspektore," opáčí mi vlídně. "Moje asistentka Vám ty dokumenty právě připravuje. Posaďte se prosím…"

Tu ženu obdivuju. Potom, co v roce 14 ve městě skončila vláda autoritářského klepto monarchistického režimu Tří Králů, dokázala po dalších čtyřech letech agónie město jakžtakž stabilizovat. Zdevastovaná základní infrastruktura, oholený městský majetek a absence zdrojů ji bohužel nadále a asi navěky svazují ruce. Přesto se ta dáma nevzdává a to se mi na ní líbí.

Během chvíle, kdy piju kafe a čekám na slíbený materiál, pozoruju z okna obří harvestory dřevařského giganta Forestt, jak mezi stromy kdysi městských lesů máchají pavoučími hydraulickými rameny, což mě opět nutí přemýšlet o tom, proč jsem sem přijel. Když po revoluci v roce 2016 konečně prošel Zákon o odpovědnosti politiků s retroaktivní platností, byl vydán zatykač na tisíce lidí včetně Tří Králů. Prvního z králů, hodného chlapíka s dobrýma očima, čistými úmysly a knírkem po vzoru France Josefa, jsme chytli hned. Chudák chlap, nejspíš asi stále neví, proč dnes nosí pruhované triko. Druzí dva se bystře vypařili spolu se stovkami dalších politiků naší skomírající země. Později jsme vypátrali, že jeden postavil kostel kdesi hluboko v indické džungli a založil tam náboženskou sektu New Philadelphia. Poslední král, muž medových slov a prohnilé mysli, prchl do ostrovního státu Nauru. Tam se jako odborník na anonymní akcie prosadil v sektoru bioenergií a v současné době kandiduje jako novoobčan za tamější stranu "Další šance".

"Myslíte, že je doženete k odpovědnosti?" upírá na mě ta malá dáma tázavě své modré oči, přičemž mi podává tučný svazek listin. "Nebojte, paní starostko, společnost se vyvíjí k lepšímu možná rychleji, než se domníváte. Na každého jednou dojde!"

Martin Smetáček