Purimový fejeton Marka Lauermanna

2. březen 2021, 07:48

Upozornění: Články zařazené do kapitoly "Názory" vyjadřují stanoviska pouze autorů, nejsou materiály www.svoboda.info:

Když jsem si četl několik posledních literárních výtvorů pana Krause, vedlo mě to k docela hlubokému zamyšlení, o které bych se chtěl se čtenáři, s jejich laskavým dovolením, podělit. A v souvislosti s nedávno proběhlým svátkem Purim, nejveselejším židovským svátkem, mi to přijde ještě příhodnější.

Co pro lidstvo znamená, že si Židé po čtyři tisíce let udržují základní identitu a souvislou paměť? Jaké poznání by jako nejkrajnější přeživší dějin měli nabídnout?

Od biblických časů Židé věří, že našim smyslem je přinést lidstvu požehnání. Jsem vnukem přiživší a za to nejpodstatnější z holocaustu pokládám, že jsme přežili nikoli jako oběti, ale jako vítězové. Jako národ máme velkou zkušenost s přežíváním. Přežili jsme říše, které usilovaly o naše zničení – Egypt, Babylonie, Řím. Úsilí o připomínku holocaustu nespočívá v lpění na tom, že jsme byli oběťmi, ale v pravém opaku: V potvrzení židovského odhodlání už nikdy nebýt obětí. Toto lpění se nejvíce odráží v jádru izraelského étosu a jeho existence.

V klíčovém momentu Bible přicházejí starší Izraele k proroku Samuelovi a žádají, aby Samuel zvolil krále Izraele, abychom byli „jako všechny národy“. Normální: Zbaveni břemene vyvolenosti. Samuel ovšem rozčíleně nesouhlasí. „Izraeli vládnou proroci, proč chcete, aby vám vládl obyčejný král?“. Tento rozporný požadavek – být normální a být výjimečný zároveň - se táhne židovskou historií. I já toto protichůdné přání sdílím a to, že se v existenci Státu Izrael naplnilo přání udělat ze Židů opět svrchovaný národ, považuji za jedno z největších vítězství židovské historie.

Židovský duch je ovšem ztělesněn také v židovských studovnách, ve kterých jsou otázky stejně důležité jako odpovědi a člověk je v nich vybízen k tomu, aby se přel s vlastní tradicí. Existují Židé, kteří vyvolenost překrucují, nevnímají ji jako základ pro službu lidstvu, ale jako zatrpklou odtrženost od světa. Vyvolenost může sklouznout do určitého druhu pohrdání. Víře zakotvené v omezeném společenství hrozí posedlost sebou samým. Někteří nejzapálenější Židé mají sklon ignorovat zbytek lidí a jejich problémy. Je někdy těžké odolat představě, že Boha nezajímá celé lidstvo, ale jen ti vyvolení.

Většina Židů, které znám, jsou věřící – nikoli nezbytně v tradičním náboženském smyslu, ale tím jak vnímají život, tradice a hodnoty. Konvertité a rození Židé jsou zaměnitelní, jakmile se člověk stane členem židovského národa a jeho víry, zpětně je spjat se samotnými kořeny – s prvními židovskými konvertity Abrahamem a Sárou a také s Rút, prababičkou krále Davida, zakladatele mesiášské linie. Tohle propojení konverze s mesiášstvím nám připomíná, že Židé jsou zvláštním národem s univerzálním posláním.

Příběh Židů je podstatnou součástí lidského příběhu a domnívám se, že lidstvo hlas židovské historie stále potřebuje. Představa Bohem vyvoleného národa nebyla myšlena jako udělení výsady, ale jako závazek. Možnost pokračovat ve čtyři tisíce let staré tradici, která prospívá, navzdory místy zdrcujícímu nepřátelství, považuji za privilegium a zejména pak za odpovědnost, kterou tím na sebe beru.

Proto, když jsem si přečetl článek pana Krause, kterým se chlubí svými, podle všechno i pro něho samotného nečekaně, objevenými židovskými předky, téměř jako něčím, co ho má patrně chránit před zodpovědností za výroky, kterými své nepřátele nálepkuje – ať už právě podle příslušnosti k určitému etniku (tu, úplně mimo kontext diskuse, o někom pronese, že je židovský aktivista) či podle jím posuzované míry sounáležitosti s Kutnou Horou a jejími problémy (když se mu zdá bydliště dotčeného nedostatečně reprezentativní nebo zde dotyčný bydliště vůbec nemá), tak mi v hlavě dokola znělo slovo „chucpe“.

Leo Rosten v knize Jidiš pro radost chucpe charakterizuje jako: „Zlost, otrlost, cynismus, nepochopitelná kuráž, dovolenost spojená s arogancí, prostě něco, co žádné slovo v žádném jazyce nemůže plně vyjádřit.“ Člověk, který se skutečně hlásí k tradicím a hodnotám židovského národa, by nikdy nepoužil svoje židovství jako domnělý znak privilegia, které mu dává moc říkat a dělat cokoli. A vlastně mě nikdy nenapadlo, že by tohle mohl někdo udělat.

Panu Krausovi se naproti tomu v mých očích, přinejmenším tím, jak se prezentuje ve svých literárních výtvorech, prozatím bohužel daří stát se pouze svou vlastní karikaturou – zobrazením zlého, ale moralizujícího zloducha, bažícího po moci a neštítícího se konat cokoli, z čeho bude mít prospěch především on sám. Parafrází výroku z jednoho českého filmu: „Antisemité by se zaradovali, kdyby si tohle přečetli.“ Prostě chucpe.

Pokud pan Kraus, stejně jako kdokoli jiný, bude chtít svým malým kouskem přispět k budování tradic židovského národa, dveře chrámu jsou mu otevřeny a lze to jen a jen přivítat. Je samozřejmě na každém z nás, jak se k hodnotám a tradicím našich předků chceme hlásit a jak je chceme naplňovat v každodenní realitě. Ale právě od toho se odvíjí, nakolik přesvědčivé a uvěřitelné toto naše úsilí bude. V této souvislosti jsem si vzpomněl na slova mé oblíbené právnické ikony Ruth Bader Ginsburg: „Důraz, který judaismus klade na spravedlnost, byl utvořen z jeho zkušenosti opovrhované menšiny.“

AVE_CZ
Reklama
Purimový fejeton Marka Lauermanna

Purimový fejeton Marka Lauermanna

2. březen 2021

Upozornění: Články zařazené do kapitoly "Názory" vyjadřují stanoviska pouze autorů, nejsou materiály www.svoboda.info:

Když jsem si četl několik posledních literárních výtvorů pana Krause, vedlo mě to k docela hlubokému zamyšlení, o které bych se chtěl se čtenáři, s jejich laskavým dovolením, podělit. A v souvislosti s nedávno proběhlým svátkem Purim, nejveselejším židovským svátkem, mi to přijde ještě příhodnější.

Co pro lidstvo znamená, že si Židé po čtyři tisíce let udržují základní identitu a souvislou paměť? Jaké poznání by jako nejkrajnější přeživší dějin měli nabídnout?

Od biblických časů Židé věří, že našim smyslem je přinést lidstvu požehnání. Jsem vnukem přiživší a za to nejpodstatnější z holocaustu pokládám, že jsme přežili nikoli jako oběti, ale jako vítězové. Jako národ máme velkou zkušenost s přežíváním. Přežili jsme říše, které usilovaly o naše zničení – Egypt, Babylonie, Řím. Úsilí o připomínku holocaustu nespočívá v lpění na tom, že jsme byli oběťmi, ale v pravém opaku: V potvrzení židovského odhodlání už nikdy nebýt obětí. Toto lpění se nejvíce odráží v jádru izraelského étosu a jeho existence.

V klíčovém momentu Bible přicházejí starší Izraele k proroku Samuelovi a žádají, aby Samuel zvolil krále Izraele, abychom byli „jako všechny národy“. Normální: Zbaveni břemene vyvolenosti. Samuel ovšem rozčíleně nesouhlasí. „Izraeli vládnou proroci, proč chcete, aby vám vládl obyčejný král?“. Tento rozporný požadavek – být normální a být výjimečný zároveň - se táhne židovskou historií. I já toto protichůdné přání sdílím a to, že se v existenci Státu Izrael naplnilo přání udělat ze Židů opět svrchovaný národ, považuji za jedno z největších vítězství židovské historie.

Židovský duch je ovšem ztělesněn také v židovských studovnách, ve kterých jsou otázky stejně důležité jako odpovědi a člověk je v nich vybízen k tomu, aby se přel s vlastní tradicí. Existují Židé, kteří vyvolenost překrucují, nevnímají ji jako základ pro službu lidstvu, ale jako zatrpklou odtrženost od světa. Vyvolenost může sklouznout do určitého druhu pohrdání. Víře zakotvené v omezeném společenství hrozí posedlost sebou samým. Někteří nejzapálenější Židé mají sklon ignorovat zbytek lidí a jejich problémy. Je někdy těžké odolat představě, že Boha nezajímá celé lidstvo, ale jen ti vyvolení.

Většina Židů, které znám, jsou věřící – nikoli nezbytně v tradičním náboženském smyslu, ale tím jak vnímají život, tradice a hodnoty. Konvertité a rození Židé jsou zaměnitelní, jakmile se člověk stane členem židovského národa a jeho víry, zpětně je spjat se samotnými kořeny – s prvními židovskými konvertity Abrahamem a Sárou a také s Rút, prababičkou krále Davida, zakladatele mesiášské linie. Tohle propojení konverze s mesiášstvím nám připomíná, že Židé jsou zvláštním národem s univerzálním posláním.

Příběh Židů je podstatnou součástí lidského příběhu a domnívám se, že lidstvo hlas židovské historie stále potřebuje. Představa Bohem vyvoleného národa nebyla myšlena jako udělení výsady, ale jako závazek. Možnost pokračovat ve čtyři tisíce let staré tradici, která prospívá, navzdory místy zdrcujícímu nepřátelství, považuji za privilegium a zejména pak za odpovědnost, kterou tím na sebe beru.

Proto, když jsem si přečetl článek pana Krause, kterým se chlubí svými, podle všechno i pro něho samotného nečekaně, objevenými židovskými předky, téměř jako něčím, co ho má patrně chránit před zodpovědností za výroky, kterými své nepřátele nálepkuje – ať už právě podle příslušnosti k určitému etniku (tu, úplně mimo kontext diskuse, o někom pronese, že je židovský aktivista) či podle jím posuzované míry sounáležitosti s Kutnou Horou a jejími problémy (když se mu zdá bydliště dotčeného nedostatečně reprezentativní nebo zde dotyčný bydliště vůbec nemá), tak mi v hlavě dokola znělo slovo „chucpe“.

Leo Rosten v knize Jidiš pro radost chucpe charakterizuje jako: „Zlost, otrlost, cynismus, nepochopitelná kuráž, dovolenost spojená s arogancí, prostě něco, co žádné slovo v žádném jazyce nemůže plně vyjádřit.“ Člověk, který se skutečně hlásí k tradicím a hodnotám židovského národa, by nikdy nepoužil svoje židovství jako domnělý znak privilegia, které mu dává moc říkat a dělat cokoli. A vlastně mě nikdy nenapadlo, že by tohle mohl někdo udělat.

Panu Krausovi se naproti tomu v mých očích, přinejmenším tím, jak se prezentuje ve svých literárních výtvorech, prozatím bohužel daří stát se pouze svou vlastní karikaturou – zobrazením zlého, ale moralizujícího zloducha, bažícího po moci a neštítícího se konat cokoli, z čeho bude mít prospěch především on sám. Parafrází výroku z jednoho českého filmu: „Antisemité by se zaradovali, kdyby si tohle přečetli.“ Prostě chucpe.

Pokud pan Kraus, stejně jako kdokoli jiný, bude chtít svým malým kouskem přispět k budování tradic židovského národa, dveře chrámu jsou mu otevřeny a lze to jen a jen přivítat. Je samozřejmě na každém z nás, jak se k hodnotám a tradicím našich předků chceme hlásit a jak je chceme naplňovat v každodenní realitě. Ale právě od toho se odvíjí, nakolik přesvědčivé a uvěřitelné toto naše úsilí bude. V této souvislosti jsem si vzpomněl na slova mé oblíbené právnické ikony Ruth Bader Ginsburg: „Důraz, který judaismus klade na spravedlnost, byl utvořen z jeho zkušenosti opovrhované menšiny.“