Šanc: Václav Havel obětoval tolik jako nikdo jiný u nás, aby prosadil myšlenky dobra a svobody
.jpg&w=230&h=153&zc=1&q=98&hash=727924adda8d5ad68326084901396db5 "Ivo Šanc s Václavem Havlem při jeho návstěvě Kutné Hory v roce 1996. Foto: Radek Valoušek.")
Václav Havel byl pro mne největší českou osobností politiky a veřejného života druhé poloviny dvacátého století. Mnohokrát jsem si říkal, jaké to bylo štěstí, že jsme měli osobnost tak inteligentní a kultivovanou, s takovým životním přehledem a přitom člověka tak statečného a silného a zároveň tak skromného a lidského. Kdykoli se zamýšlím nad jakýmkoli naším politikem, vždycky mě zajímavá motivace toho člověka. A u Václava Havla jsem si byl vždycky jistý tím, že do politiky šel plnit svoji povinnost a že obětoval tolik jako nikdo jiný u nás, aby prosadil myšlenky dobra, svobody a takových lidských hodnot, které mám osobně za nejdůležitější.
S Václavem Havlem jsem se setkal několikrát, ale tři vzpomínky se mi zapsaly nejvíce. Měl jsem třikrát možnost poznat ho osobně, poznat ho při jeho práci. Poprvé to bylo v prosinci roku 1995, kdy jsem zastupoval sdružení Česká inspirace v delegaci Václava Havla do Sarajeva. Bylo to těsně po válce, v Sarajevu se ještě střílelo, byly to sychravé dva nebo tři dny. V letadle jsem seděl v salonku s Václavem Havlem a jeho nejbližšími spolupracovníky včetně tehdejšího ministra obrany Holaně. Václav Havel byl dost rozechvělý. Nikdo nevěděl, co nás v Sarajevu čeká, jak a jestli se vůbec vrátíme. Řeč v salonku během letu se týkala hlavně zásadních mezinárodně politických a vojenských otázek. Přesto měl Václav Havel zájem i o dění na té nejnižší úrovni, o spolupráci měst, o naší podpoře umělecké školy v Sarajevu. Tyhle aspekty obyčejného života a jeho obnovy v Sarajevu byly pro Václava Havla stejně důležité, jako mezinárodní dohody a vývoj „velké“ politické situace. Vzpomínám si taky, že poslední den Václav Havel letěl vrtulníkem do Mostaru (možná ale, že to bylo jiné místo). Bylo to dost riskantní jak kvůli počasí – byl silný vítr a turbulence – tak i kvůli bezpečnostní situaci. Ochranka i vojenští experti ho od té cesty zrazovali, přesto neváhal a prosadil si, že odletěl. Myslím, že mu šlo hlavně o tom, aby lidem ve zničené zemi a světu dokázal, že je mezinárodní společenství nenechá na holičkách, že svět je připraven pomáhat.
Podruhé jsem strávil s Václavem Havlem půl dne při jeho oficiální návštěvě v Kutné Hoře v roce 1996. Myslím, že to bylo v květnu nebo v červnu. Tenkrát přijel díky osobnímu pozvání mého přítele Miroslava Brýdla, starosty Litomyšle. Byli u toho i další starostové měst sdružení Česká inspirace. Vzpomínám si, jak nás starosty setkání s Václavem Havlem naplnilo energií. Měl veliký zájem o to, jak města spolupracují, jak opravujeme památky, jak podporujeme cestovní ruch. Byl zjevně potěšený, jak se historická města obnovují, jak památky ožívají. Častokrát to i zmiňoval jako jeden z největších úspěchů polistopadového vývoje. Vzpomínám si však také, že během návštěvy Kutné Hory nehýřil vtipem a dobrou náladou. Chápali jsme to i tak, že to bylo krátký čas po smrti jeho první ženy Olgy a jeho nálada byla pochopitelná. Jak se však bohužel zakrátko ukázalo, mělo to asi i jinou příčinu. Těsně před návštěvou Kutné Hory mu byla diagnostikována rakovina plic.
Vzpomínám si i na třetí setkání, kdy mě Václav Havel pozval na jeden z jeho večerů ve vile Amálce uprostřed obory v Lánech. Jednou za čas si V. Havel zval odborníky z určité tematické oblasti, aby s nimi konzultoval svoji politiku a vytvářel si tak názory na různé problémy, se kterými se chtěl seznámit důkladněji. Tehdy se tam večer sešlo asi třicet lidí. Organizačně to připravoval Michale Kocáb, který ten večer také moderoval. Tématem byla obnova památek, její financování, legislativní základ atd. Do žádné dlouhé osobní debaty s Václavem Havlem jsem se nedostal, bylo tam mnoho povolanějších. Ten zážitek byl silný hlavně v tom, že jsem mohl pozorovat způsob jeho práce. Neváhal se zeptat i na zdánlivě jasné věci, jen aby si ve velmi krátkém čase mohl vytvořit co nejhlubší pohled na příslušnou problematiku.
S Václavem Havlem jsem se pak několikrát letmo setkal při různých akcích. Naposledy před pěti lety na vernisáži výstavy českých fotografů v Bruselu. Vždycky na mě kýval a zdravil a většinou stačil prohodit otázku, co nového v Kutné Hoře.
S Václavem Havlem však mám spojenou celou řadu zážitků z mého působení v zahraničí. Všichni ho znali, všichni ho respektovali. Když jsem pracoval v misi OSN v Kosovu, měl jsem díky němu ohromnou výhodu. Jeho jméno doslova otevíralo všechny dveře. Vzpomínám si na dramatické noční schůze s kosovskými Albánci i Srby, kdy zmínka o Václavu Havlovi zásadně měnila atmosféru a on mi tak nepřímo pomáhal vybudovat si tam autoritu.
K Václavu Havlovi mě však pojí i něco dalšího. Narodil jsem se a vyrůstal jsem v Podkrkonoší asi tři kilometry od jeho Hrádečku. V době, kdy „přikuloval“ v trutnovském pivovaru, jsem do Trutnova jezdil do gymnázia. O Václavu Havlovi jsem tehdy moc nevěděl. Postupně až po letech jsem zjistil, že máme řadu společných osobních známých. Václav Havel nebyl hlasitým obdivovatelem přírody nebo krajiny, ale shodli jsme se na tom, že kolem Vlčic u Trutnova je opravdu krásně.
Václav Havel tu mohl ještě několik roků být. Zdraví mu dělalo velké problémy, ale měl ještě mnoho co říci. Jeho pohled na věci kolem nás byl stále zajímavý a pro nás potřebný. Můžeme však děkovat osudu, že toho stihnul tolik říci, napsat i vykonat.
Ivo Šanc, starosta Kutné Hory
Další články z rubriky Názory
- Názor: Krajské vedení ČSSD bude rozhodovat o personálních otázkách v kraji i jeho organizacích
- Zastupitel Martin Starý reaguje na veřejnou odpověď starosty Ivo Šance
- Otevřený dopis s žádostí o zodpovězení dotazů týkajících se propojení kotelen Hlouška a Šipší
- Názor: Jaroslava Hofmanová vyzývá - přispějte i vy...
- Názor: Členové občanského sdružení Neškaredice se ohradili proti slovům starosty
Vytisknout tento článek.
Galerie
Komentáře
Vložit nový komentář