Josef R. Beneš - Čáslavák, který je považován za zakladatele českého badmintonu

21. září 2010, 15:36
(aktualizováno: 27. říjen 2010, 14:31)

Čáslav - V dalším pokračování seriálu rozhovorů s osobnostmi z regionu představí zpravodajský server www.svoboda.info PhDr. Naďu Benešovou - Skřivánkovou a jejího manžela Ing. Josefa R. Beneše.

Básnířka a překladatelka Naďa Benešová - Skřivánková se narodila 23. listopadu 1923 v Čáslavi, v rodině, kterou dodnes připomíná městská část „Skřivánkov“, nazvaná podle Skřivánkovy cihelny, vybudované v roce 1881 a zlikvidované v době německé okupace. Po maturitě na čáslavském reálném gymnáziu studovala na státní konzervatoři hudby. Po uzavření školy německými úřady byla totálně nasazena ve slévárně. Po válce absolvovala studium fi lozofi e a anglistiky na Filozofi cké fakultě Karlovy univerzity v Praze. Jako nejlepší absolventka získala stipendium na univerzitě v Cambridge, které jí však nebylo po změně politického režimu československými úřady povoleno. Ovládala čtrnáct jazyků Nadána mimořádnou pamětí a intelektem, se stala polyglotem ovládajícím čtrnáct evropských jazyků a živou encyklopedií s rozsáhlými znalostmi umění, literatury, historie. Jako absolventka konzervatoře byla velkou milovnicí klasické hudby. Vedle nesčetných textů odborné technické literatury přeložila čtrnáct obsáhlých svazků encyklopedických děl přírodopisných, historických a z malířského umění. Vedle svých vlastních sbírek veršů překládala na podnět svého velkého vzoru prof. Vočadla některá básnická díla Georgeho Gorgona Byrona. Zhostila se role mecenáše Během svého života podporovala peněžními a věcnými dary čáslavskou městskou knihovnu. Její další plány na založení nadace se již nepodařilo uskutečnit. Zemřela prvního května roku 2000 v Čáslavi.

V činnostech pokračoval manžel

Nástupcem se však stal její manžel Ing. Josef R. Beneš, který se rovněž celý život věnoval překladatelské práci. Díky jeho sponzorskému přispění působí od roku 2002 v Čáslavi literární klub pro amatérsky tvořící autory, který byl s jeho souhlasem od počátku pojmenován po jeho zesnulé manželce a nese tedy název Literární klub Dr. Nadi Benešové (LKNB). Tento klub má za sebou bohatou kulturní i publikační činnost, na níž se Ing. Josef R. Beneš vždy ochotně a aktivně podílel. Stěžejní aktivitou LKNB zůstává každoroční pořádání literární soutěže amatérských autorů v kategoriích poezie a próza.

Ing. Josef R. Beneš se narodil v lednu roku 1922 na Českomoravské vrchovině. Vystudoval obchodní akademii, nastoupil na vysokou školu, promoce se kvůli uvěznění na Pankráci nedočkal. O této době sám říká: „Nelituji tohoto období. Toto období mi pomohlo. Rozhodl jsem se studovat jazyky. Každé období v životě může člověku pomoci. Všechno zlé je pro něco dobré.“ Poté se věnoval studiu jazyků. Dostal se do Německa za totálního nasazení. Po návratu do vlasti vystřídal různá povolání. Výbornou znalost jazyků využil pro práci dokumentaristy, kterou vykonával čtyřicet let. Mimo to působil jako externí překladatel. Vzhledem ke své politické minulosti, především kvůli procesu, který byl veden na základě podezření ze špionáže, nemohl veřejně vystupovat. Stal se zakladatelem českého badmintonu a trenérem. Je autorem mnoha metodických materiálů pro hráče a trenéry. V roce 2005 se stal první osobností, která vstoupila do Síně slávy Českého badmintonového svazu. Od roku 1993 žil s manželkou střídavě v Praze a v Čáslavi.

Pane Beneši, stal jste se vzorem pro mnoho lidí. Kdo byl vzorem pro Vás?
„Skoro každý má v životě nějaký vzor, idol, který je nějak nedostižný, který chce napodobit. I já jsem měl v životě vzor, který ale nelze napodobit - znalost čtrnácti jazyků, hudby, historie, dějin umění, což je pro mě naprosto unikátní. Já jsem měl to nesmírné štěstí, že jsem se s tím vzorem oženil a strávil s ním čtyřicet let, pět měsíců a dvacet dnů života. Vše co dělám, je v památce mé manželky.“

Vaším vzorem je Vaše žena. Co Vaše rodina? Ovlivnila Vás nějak i Vaše rodina (zvláště co se týká jazyků)?
„Otec mluvil německy. Ze zvyku chodili lidé za Rakouska - Uherska na zkušenou do Vídně (otec také), a proto otec němčinu ovládat musel. Rodiče mě posílali na handl - výměnu do pohraničí. Ale byl to spíše můj nápad s těmi cizími jazyky. Nechápu, jak někdo může umět čtrnáct jazyků. Latinu jsem měl jen do kvarty, manželka jen latinu a řečtinu, na jejich základě mohla překládat z jakéhokoli jazyka, základ stačil, musela se ještě naučit trochu gramatiku a slovíčka. Člověk ten základ musí pak dohánět.“

Jaké jazyky uměla Vaše manželka?
„Hebrejštinu, latinu, řečtinu, začala se učit turečtinu (ale nepřekládala z ní), dánštinu, norštinu, švédštinu, němčinu, holandštinu, vlámštinu, angličtinu, francouzštinu, portugalštinu, španělštinu, italštinu, rumunštinu se zvlášť neučila, ale dělala překlady, ruštinu (překládala i z ukrajinštiny), polštinu - z těchto jazyků do češtiny mohla překládat. Těžko seženete dobré odborné slovníky. Potřeba znalosti většího počtu slovíček. Manželka shromaždovala
spoustu ruských cizojazyčných slovníků. To jí moc pomáhalo.“

Učila se jen ze slovníků?

„Od každého jazyka se učila základy gramatiky. Ona jazyky studovala srovnávacím způsobem. Vzala si například severské jazyky a porovnávala je. Nejsou to moc velké rozdíly (jako čeština a slovenština). Když mluví Nor se Švédem, tak si rozumí, ale dva Norové si někdy nerozumí - mají velké rozdíly v dialektu. Také u románských jazyků. Problém angličtiny - nejsnazší gramatika, základní slovíčka, ale problém, když se s ní zabýváme dlouho - zjistíme, že je jedním z nejtěžších jazyků - všechna vývojová období se na ní odrazila - má velké množství synonym - úskalí - člověk jen u mateřské řeči pozná, které synonymum se hodí. Pro mě je obtížná tím, že když jsem byl v Anglii, nerozuměl jsem anglické mládeži. Angličtina má větší rozdíly ve slangu než čeština. Pygmalion - dokáže rozlišit nářečí - není to přehnané. Lidé, kteří měli vysokoškolské vzdělání, mluvili anglicky jako profesoři ve škole, ale řemeslníci na stavbě mluvili úplně jinou angličtinou. Proto je angličtina obtížná.“

Kolik jazyků umíte?
„Málo. Žádný z nich neznám dobře. Češtinu, němčinu, angličtinu, francouzštinu. Každý se ptá, zda umím jazyk perfektně? Ale to slovo perfektně nepatří k cizí řeči. V tom neexistuje perfektnost. Studium jazyka je proces, který probíhá celoživotně. Je hodně zajímavé, když můžu v cizím jazyce číst nebo poslouchat filmy.“

Který cizí jazyk je Vám nejbližší?

„Nejsnazší je němčina, protože je velmi podobná češtině, která byla v první polovině 18. století na němčině závislá, a proto spousta výrazů je převzatých z němčiny. Pro začátečníka jsou problematické členy. Němčina je v tomhle jiná, „popletená“, spousta výjimek, ale není to tak těžké, jak se na první pohled zdá. Naproti tomu angličtina má relativně jednoduchou gramatiku, mluvnice je snadná, existuje tzv. BASIC ENGLISH. Lidem stačí znát osm set nejpočetnějších slov, aby se dorozuměli s kýmkoli, navíc se potom naučit specializovaná slovíčka - asi dvě stě výrazů z vašeho oboru. To mě na angličtině nejvíce zaujalo. Tenkrát byla angličtina nezvyklá a já jsem si ji vybral trochu z vypočítavosti. Učil jsem se hlavně jako samouk, výslovnost na filmech - chodil jsem na americké fi lmy. Pětkrát až osmkrát na jeden fi lm, dokud jsem výslovnost neznal dokonale. Francouzštinu jsem nezažil ve škole. Připadá mi lahodná. Jako samouk jsem se učil základy. V Německu (při totálním nasazení) jsem komunikoval s francouzskými zajatci. Měl jsem štěstí. Byl jsem na Pankráci v soudní vazbě s Francouzem. Přál jsem si, aby to trvalo co nejdéle. Tomu Francouzovi nosili jednou týdně staré  francouzské knížky z ústavní knihovny, které jsem si od něho půjčoval a s jeho pomocí překládal. Hlavně díky tomu jsem to nebral jako kriminál. O nic jsem se nemusel starat.“

Procestoval jste všechny země, kde se mluví jazyky, které umíte?
„Nebylo snadné cestovat, hlavně na západ. Měl jsem štěstí. Sport. O prázdninách jsme pořádali „Lovětínskou olympiádu“ mnohoboje. Chtěli jsme každý rok zavést něco nového. Jednou jsme se dozvěděli o badmintonu a chtěli jsme to tam zavést. Začali jsme pátrat, nakonec jsme získali pravidla, rakety, ale míčky nebyly, tak je manželka začala vyrábět a začali jsme to v Lovětíně hrát. Tam za námi jezdil František Filipovský, a tak začaly vznikat badmintonové oddíly i mezi herci Národního divadla. Sehnal jsem metodiku, proto jsem znal teorii, a stal jsem se trenérem české reprezentace. Neviděli to rádi, ale potřebovali kontakt se socialistickými zeměmi, a protože jsem uměl jazyky, jezdil jsem já. Z EU mi nabídli členství v předsednictvu, u nás to s určitou nelibostí akceptovali. Díky tomu jsme mohli hodně cestovat, měli jsme pobyt hrazený, ale neměli jsme moc čas na prohlídku města. Díky tomu jsme se dostali do Norska, Švédska, Dánska, Holandska, Německa, Anglie, Irska, Skotska, Francie, Švýcarska, Jugoslávie, Polska, Ruska a na Maltu.“

V jaké zemi se Vám nejvíce líbilo?
„Asi na Maltě a pak vždycky v Budapešti. Maltu nesmírně obdivuji. Tímto ostrovem prošly dějiny, je tam příjemné podnebí a přátelští lidé. Měl jsem tam být jako rozhodčí na mistrovství Evropy - jako čestný host se měla objevit prezidentka Malty. A ona si sedla vedle mne. Velmi příjemně se se mnou bavila. Její pobočník ji upozorňoval, že už má jít, ale ona si se mnou pořád povídala.“

Jak jste se seznámil se svojíženou?

„Poprvé jsem svoji paní uviděl, když mi bylo asi sedmnáct let. Bylo to v Šebestěnicích, kde jsem pomáhal příbuzným při pracích o prázdninách. A tam jela nějaká studentka na kole, která byla možná o něco mladší než já, blondýnka, něžná, opálená. Ne, že bych se do ní zamiloval, ale ten obraz mi zůstal v paměti. Mnohem později, když mi bylo asi jedenatřicet let, jsem byl zaměstnaný ve Výzkumném ústavu zemědělských strojů a tam byla moje kolegyně doktorka Skřivánková, ve stejném oddělení jsme pracovali. V období mezi těmi osmnácti a jedenatřiceti lety jsem měl řadu krátkých a přelétavých známostí, ale tady najednou jsem si řekl - tahle žena a žádná jiná. Nechtěl jsem se ženit, ale tady jsem poznal někoho, o kom jsem si řekl, že by to mohl být partner opravdu na celý život. Naše známost netrvala dlouho, asi měsíc a já jsem si řekl, že musím kout železo dokud je žhavé."

A jak jsem požádal manželku o ruku?

"Stáli jsme v nějaké frontě, tenkrát se stály fronty na všechno - na pomeranče, lístky do divadla a tak dále, a mne najednou v té frontě napadlo - poslyš, nechtěla by sis mě vzít? A ona řekla, chtěla. V té frontě se to zavlnilo, oči všech se upřeli na nás a já jsem říkal, co v tom uděláme, tak zítra zajdeme na úřad. Za měsíc na to byl sňatek a potom nás spojovalo čtyřicet šest roků, pět měsíců a dvacet dnů manželství, které byly nezapomenutelné. Víte, na tom bylo zvláštní asi to, já nevím jestli jsme byli do sebe zamilovaní nebo šíleně zamilovaní. Já nevím, jak bych řekl, jak já se dívám na lásku. Já vidím lásku tenkrát, když vidím dva staré lidi, dědečka a babičku, kteří jdou spolu na procházku za ruku, jim to vydrželo celý život. Tohleto já vidím jako takový trvalý cit, trvalý svazek. Láska, šílená láska, pro kterou člověk spáchá třeba sebevraždu, tak kolikrát vydrží čtvrt roku, přijde první hádka a láska může velmi rychle vyprchat. A věřte, že to byl takový vztah, kde toho druhého opravdu ctíte a kde je to víc přátelství nebo, kde si řeknete, že jsme byli stvoření pro sebe, tak to je trvalý vztah. Nám to tak vydrželo. Ještě k té hádce. Žádná hádka nikdy nebyla, protože já bych si nedovolil hádat se a nedovedl to. A potom snad asi proto - my jsme měli domácího bůžka, který bděl nad naším blahem. Ten bůžek se jmenoval Háta, pořád se ještě jmenuje, pořád tam je. Je to žabička, která je z textilu, má starorůžovou barvu, zelená očička, dvě dolní packy má zkřížené. Byl maskot mé manželky, tím samozřejmě i maskot můj. V její kouzelnou moc jsme začali věřit při několika takových náhodách, nazvěme to jakkoliv. Představte si, na mistrovství Evropy v krasobruslení, kdy závodila Hana Mašková. Jednalo se o první a druhé místo a jela její konkurentka a Naďa, moje paní, se na to dívala a říkala Hátě, která seděla vždycky vedle nás: Háto, udělej s tím něco - a ta konkurentka chudák upadla a Hana Mašková byla první. Nedlouho na to, byl Závod míru, náš závodník jel druhý a první byl Němec a bylo snad dvě stě metrů před cílem, když manželka opět řekla Hátě, aby s tím něco udělala, a věřte tomu nebo ne, ten Němec spadl. Já vím, že je to náhoda, ale my jsme začali věřit v kouzelnou moc Háty a ona měla na nás takový zvláštní vliv. Bylo to takové zaříkadlo, a kdyby manželka řekla, když jsem se vrátil ze zaměstnání, abych vynesl odpadky, tak jsem mohl reagovat ne nadšeně, ale když se u nás řeklo: Háta říkala, že bys měl vynést odpadky, tak to znamenalo něco jiného, to se  muselo splnit s úsměvem a v poklusu, to bylo takové vzájemné zaříkadlo, takže my jsme jeden na druhýho nemohli, tohle všechno řešila Háta."

Jakub Svoboda, Miriam Junová Štěpánka Gottwaldová
Komentáře
Pane Beneš - vložil Anonymous - 9. březen 2013, 18:09

Moc si Vás vážím a obdivuji Vaši lásku,Váš elán a Váš optimismus.

AVE_CZ
Reklama
Josef R. Beneš - Čáslavák, který je považován za zakladatele českého badmintonu

Josef R. Beneš - Čáslavák, který je považován za zakladatele českého badmintonu

21. září 2010
(aktualizováno: 27. říjen 2010, 14:31)

Čáslav - V dalším pokračování seriálu rozhovorů s osobnostmi z regionu představí zpravodajský server www.svoboda.info PhDr. Naďu Benešovou - Skřivánkovou a jejího manžela Ing. Josefa R. Beneše.

Básnířka a překladatelka Naďa Benešová - Skřivánková se narodila 23. listopadu 1923 v Čáslavi, v rodině, kterou dodnes připomíná městská část „Skřivánkov“, nazvaná podle Skřivánkovy cihelny, vybudované v roce 1881 a zlikvidované v době německé okupace. Po maturitě na čáslavském reálném gymnáziu studovala na státní konzervatoři hudby. Po uzavření školy německými úřady byla totálně nasazena ve slévárně. Po válce absolvovala studium fi lozofi e a anglistiky na Filozofi cké fakultě Karlovy univerzity v Praze. Jako nejlepší absolventka získala stipendium na univerzitě v Cambridge, které jí však nebylo po změně politického režimu československými úřady povoleno. Ovládala čtrnáct jazyků Nadána mimořádnou pamětí a intelektem, se stala polyglotem ovládajícím čtrnáct evropských jazyků a živou encyklopedií s rozsáhlými znalostmi umění, literatury, historie. Jako absolventka konzervatoře byla velkou milovnicí klasické hudby. Vedle nesčetných textů odborné technické literatury přeložila čtrnáct obsáhlých svazků encyklopedických děl přírodopisných, historických a z malířského umění. Vedle svých vlastních sbírek veršů překládala na podnět svého velkého vzoru prof. Vočadla některá básnická díla Georgeho Gorgona Byrona. Zhostila se role mecenáše Během svého života podporovala peněžními a věcnými dary čáslavskou městskou knihovnu. Její další plány na založení nadace se již nepodařilo uskutečnit. Zemřela prvního května roku 2000 v Čáslavi.

V činnostech pokračoval manžel

Nástupcem se však stal její manžel Ing. Josef R. Beneš, který se rovněž celý život věnoval překladatelské práci. Díky jeho sponzorskému přispění působí od roku 2002 v Čáslavi literární klub pro amatérsky tvořící autory, který byl s jeho souhlasem od počátku pojmenován po jeho zesnulé manželce a nese tedy název Literární klub Dr. Nadi Benešové (LKNB). Tento klub má za sebou bohatou kulturní i publikační činnost, na níž se Ing. Josef R. Beneš vždy ochotně a aktivně podílel. Stěžejní aktivitou LKNB zůstává každoroční pořádání literární soutěže amatérských autorů v kategoriích poezie a próza.

Ing. Josef R. Beneš se narodil v lednu roku 1922 na Českomoravské vrchovině. Vystudoval obchodní akademii, nastoupil na vysokou školu, promoce se kvůli uvěznění na Pankráci nedočkal. O této době sám říká: „Nelituji tohoto období. Toto období mi pomohlo. Rozhodl jsem se studovat jazyky. Každé období v životě může člověku pomoci. Všechno zlé je pro něco dobré.“ Poté se věnoval studiu jazyků. Dostal se do Německa za totálního nasazení. Po návratu do vlasti vystřídal různá povolání. Výbornou znalost jazyků využil pro práci dokumentaristy, kterou vykonával čtyřicet let. Mimo to působil jako externí překladatel. Vzhledem ke své politické minulosti, především kvůli procesu, který byl veden na základě podezření ze špionáže, nemohl veřejně vystupovat. Stal se zakladatelem českého badmintonu a trenérem. Je autorem mnoha metodických materiálů pro hráče a trenéry. V roce 2005 se stal první osobností, která vstoupila do Síně slávy Českého badmintonového svazu. Od roku 1993 žil s manželkou střídavě v Praze a v Čáslavi.

Pane Beneši, stal jste se vzorem pro mnoho lidí. Kdo byl vzorem pro Vás?
„Skoro každý má v životě nějaký vzor, idol, který je nějak nedostižný, který chce napodobit. I já jsem měl v životě vzor, který ale nelze napodobit - znalost čtrnácti jazyků, hudby, historie, dějin umění, což je pro mě naprosto unikátní. Já jsem měl to nesmírné štěstí, že jsem se s tím vzorem oženil a strávil s ním čtyřicet let, pět měsíců a dvacet dnů života. Vše co dělám, je v památce mé manželky.“

Vaším vzorem je Vaše žena. Co Vaše rodina? Ovlivnila Vás nějak i Vaše rodina (zvláště co se týká jazyků)?
„Otec mluvil německy. Ze zvyku chodili lidé za Rakouska - Uherska na zkušenou do Vídně (otec také), a proto otec němčinu ovládat musel. Rodiče mě posílali na handl - výměnu do pohraničí. Ale byl to spíše můj nápad s těmi cizími jazyky. Nechápu, jak někdo může umět čtrnáct jazyků. Latinu jsem měl jen do kvarty, manželka jen latinu a řečtinu, na jejich základě mohla překládat z jakéhokoli jazyka, základ stačil, musela se ještě naučit trochu gramatiku a slovíčka. Člověk ten základ musí pak dohánět.“

Jaké jazyky uměla Vaše manželka?
„Hebrejštinu, latinu, řečtinu, začala se učit turečtinu (ale nepřekládala z ní), dánštinu, norštinu, švédštinu, němčinu, holandštinu, vlámštinu, angličtinu, francouzštinu, portugalštinu, španělštinu, italštinu, rumunštinu se zvlášť neučila, ale dělala překlady, ruštinu (překládala i z ukrajinštiny), polštinu - z těchto jazyků do češtiny mohla překládat. Těžko seženete dobré odborné slovníky. Potřeba znalosti většího počtu slovíček. Manželka shromaždovala
spoustu ruských cizojazyčných slovníků. To jí moc pomáhalo.“

Učila se jen ze slovníků?

„Od každého jazyka se učila základy gramatiky. Ona jazyky studovala srovnávacím způsobem. Vzala si například severské jazyky a porovnávala je. Nejsou to moc velké rozdíly (jako čeština a slovenština). Když mluví Nor se Švédem, tak si rozumí, ale dva Norové si někdy nerozumí - mají velké rozdíly v dialektu. Také u románských jazyků. Problém angličtiny - nejsnazší gramatika, základní slovíčka, ale problém, když se s ní zabýváme dlouho - zjistíme, že je jedním z nejtěžších jazyků - všechna vývojová období se na ní odrazila - má velké množství synonym - úskalí - člověk jen u mateřské řeči pozná, které synonymum se hodí. Pro mě je obtížná tím, že když jsem byl v Anglii, nerozuměl jsem anglické mládeži. Angličtina má větší rozdíly ve slangu než čeština. Pygmalion - dokáže rozlišit nářečí - není to přehnané. Lidé, kteří měli vysokoškolské vzdělání, mluvili anglicky jako profesoři ve škole, ale řemeslníci na stavbě mluvili úplně jinou angličtinou. Proto je angličtina obtížná.“

Kolik jazyků umíte?
„Málo. Žádný z nich neznám dobře. Češtinu, němčinu, angličtinu, francouzštinu. Každý se ptá, zda umím jazyk perfektně? Ale to slovo perfektně nepatří k cizí řeči. V tom neexistuje perfektnost. Studium jazyka je proces, který probíhá celoživotně. Je hodně zajímavé, když můžu v cizím jazyce číst nebo poslouchat filmy.“

Který cizí jazyk je Vám nejbližší?

„Nejsnazší je němčina, protože je velmi podobná češtině, která byla v první polovině 18. století na němčině závislá, a proto spousta výrazů je převzatých z němčiny. Pro začátečníka jsou problematické členy. Němčina je v tomhle jiná, „popletená“, spousta výjimek, ale není to tak těžké, jak se na první pohled zdá. Naproti tomu angličtina má relativně jednoduchou gramatiku, mluvnice je snadná, existuje tzv. BASIC ENGLISH. Lidem stačí znát osm set nejpočetnějších slov, aby se dorozuměli s kýmkoli, navíc se potom naučit specializovaná slovíčka - asi dvě stě výrazů z vašeho oboru. To mě na angličtině nejvíce zaujalo. Tenkrát byla angličtina nezvyklá a já jsem si ji vybral trochu z vypočítavosti. Učil jsem se hlavně jako samouk, výslovnost na filmech - chodil jsem na americké fi lmy. Pětkrát až osmkrát na jeden fi lm, dokud jsem výslovnost neznal dokonale. Francouzštinu jsem nezažil ve škole. Připadá mi lahodná. Jako samouk jsem se učil základy. V Německu (při totálním nasazení) jsem komunikoval s francouzskými zajatci. Měl jsem štěstí. Byl jsem na Pankráci v soudní vazbě s Francouzem. Přál jsem si, aby to trvalo co nejdéle. Tomu Francouzovi nosili jednou týdně staré  francouzské knížky z ústavní knihovny, které jsem si od něho půjčoval a s jeho pomocí překládal. Hlavně díky tomu jsem to nebral jako kriminál. O nic jsem se nemusel starat.“

Procestoval jste všechny země, kde se mluví jazyky, které umíte?
„Nebylo snadné cestovat, hlavně na západ. Měl jsem štěstí. Sport. O prázdninách jsme pořádali „Lovětínskou olympiádu“ mnohoboje. Chtěli jsme každý rok zavést něco nového. Jednou jsme se dozvěděli o badmintonu a chtěli jsme to tam zavést. Začali jsme pátrat, nakonec jsme získali pravidla, rakety, ale míčky nebyly, tak je manželka začala vyrábět a začali jsme to v Lovětíně hrát. Tam za námi jezdil František Filipovský, a tak začaly vznikat badmintonové oddíly i mezi herci Národního divadla. Sehnal jsem metodiku, proto jsem znal teorii, a stal jsem se trenérem české reprezentace. Neviděli to rádi, ale potřebovali kontakt se socialistickými zeměmi, a protože jsem uměl jazyky, jezdil jsem já. Z EU mi nabídli členství v předsednictvu, u nás to s určitou nelibostí akceptovali. Díky tomu jsme mohli hodně cestovat, měli jsme pobyt hrazený, ale neměli jsme moc čas na prohlídku města. Díky tomu jsme se dostali do Norska, Švédska, Dánska, Holandska, Německa, Anglie, Irska, Skotska, Francie, Švýcarska, Jugoslávie, Polska, Ruska a na Maltu.“

V jaké zemi se Vám nejvíce líbilo?
„Asi na Maltě a pak vždycky v Budapešti. Maltu nesmírně obdivuji. Tímto ostrovem prošly dějiny, je tam příjemné podnebí a přátelští lidé. Měl jsem tam být jako rozhodčí na mistrovství Evropy - jako čestný host se měla objevit prezidentka Malty. A ona si sedla vedle mne. Velmi příjemně se se mnou bavila. Její pobočník ji upozorňoval, že už má jít, ale ona si se mnou pořád povídala.“

Jak jste se seznámil se svojíženou?

„Poprvé jsem svoji paní uviděl, když mi bylo asi sedmnáct let. Bylo to v Šebestěnicích, kde jsem pomáhal příbuzným při pracích o prázdninách. A tam jela nějaká studentka na kole, která byla možná o něco mladší než já, blondýnka, něžná, opálená. Ne, že bych se do ní zamiloval, ale ten obraz mi zůstal v paměti. Mnohem později, když mi bylo asi jedenatřicet let, jsem byl zaměstnaný ve Výzkumném ústavu zemědělských strojů a tam byla moje kolegyně doktorka Skřivánková, ve stejném oddělení jsme pracovali. V období mezi těmi osmnácti a jedenatřiceti lety jsem měl řadu krátkých a přelétavých známostí, ale tady najednou jsem si řekl - tahle žena a žádná jiná. Nechtěl jsem se ženit, ale tady jsem poznal někoho, o kom jsem si řekl, že by to mohl být partner opravdu na celý život. Naše známost netrvala dlouho, asi měsíc a já jsem si řekl, že musím kout železo dokud je žhavé."

A jak jsem požádal manželku o ruku?

"Stáli jsme v nějaké frontě, tenkrát se stály fronty na všechno - na pomeranče, lístky do divadla a tak dále, a mne najednou v té frontě napadlo - poslyš, nechtěla by sis mě vzít? A ona řekla, chtěla. V té frontě se to zavlnilo, oči všech se upřeli na nás a já jsem říkal, co v tom uděláme, tak zítra zajdeme na úřad. Za měsíc na to byl sňatek a potom nás spojovalo čtyřicet šest roků, pět měsíců a dvacet dnů manželství, které byly nezapomenutelné. Víte, na tom bylo zvláštní asi to, já nevím jestli jsme byli do sebe zamilovaní nebo šíleně zamilovaní. Já nevím, jak bych řekl, jak já se dívám na lásku. Já vidím lásku tenkrát, když vidím dva staré lidi, dědečka a babičku, kteří jdou spolu na procházku za ruku, jim to vydrželo celý život. Tohleto já vidím jako takový trvalý cit, trvalý svazek. Láska, šílená láska, pro kterou člověk spáchá třeba sebevraždu, tak kolikrát vydrží čtvrt roku, přijde první hádka a láska může velmi rychle vyprchat. A věřte, že to byl takový vztah, kde toho druhého opravdu ctíte a kde je to víc přátelství nebo, kde si řeknete, že jsme byli stvoření pro sebe, tak to je trvalý vztah. Nám to tak vydrželo. Ještě k té hádce. Žádná hádka nikdy nebyla, protože já bych si nedovolil hádat se a nedovedl to. A potom snad asi proto - my jsme měli domácího bůžka, který bděl nad naším blahem. Ten bůžek se jmenoval Háta, pořád se ještě jmenuje, pořád tam je. Je to žabička, která je z textilu, má starorůžovou barvu, zelená očička, dvě dolní packy má zkřížené. Byl maskot mé manželky, tím samozřejmě i maskot můj. V její kouzelnou moc jsme začali věřit při několika takových náhodách, nazvěme to jakkoliv. Představte si, na mistrovství Evropy v krasobruslení, kdy závodila Hana Mašková. Jednalo se o první a druhé místo a jela její konkurentka a Naďa, moje paní, se na to dívala a říkala Hátě, která seděla vždycky vedle nás: Háto, udělej s tím něco - a ta konkurentka chudák upadla a Hana Mašková byla první. Nedlouho na to, byl Závod míru, náš závodník jel druhý a první byl Němec a bylo snad dvě stě metrů před cílem, když manželka opět řekla Hátě, aby s tím něco udělala, a věřte tomu nebo ne, ten Němec spadl. Já vím, že je to náhoda, ale my jsme začali věřit v kouzelnou moc Háty a ona měla na nás takový zvláštní vliv. Bylo to takové zaříkadlo, a kdyby manželka řekla, když jsem se vrátil ze zaměstnání, abych vynesl odpadky, tak jsem mohl reagovat ne nadšeně, ale když se u nás řeklo: Háta říkala, že bys měl vynést odpadky, tak to znamenalo něco jiného, to se  muselo splnit s úsměvem a v poklusu, to bylo takové vzájemné zaříkadlo, takže my jsme jeden na druhýho nemohli, tohle všechno řešila Háta."

Zlata banka
Reklama
Jakub Svoboda, Miriam Junová Štěpánka Gottwaldová