Praha (OBSAHUJE VIDEO) - Herec Jan Vlasák se narodil 3. 2. 1943 v Čáslavi. Vystudoval tamní gymnázium a později herectví na brněnské JAMU.

Měl možnost zahrát si pod vedením vynikajících režisérů jako byli a jsou František Čech, Jan Kačer, Michal Lang, Alois Hajda nebo Luboš Pistorius. Přestože je těžiště jeho práce v divadle, objevuje se i v televizních inscenacích a projektech a poslední dobou i ve filmech. Pracuje i se zahraničními produkcemi. Po celá léta účinkuje v rozhlase a v dabingu. Devět let působil jako pedagog na soukromé herecké škole v Michli. Jeho práce se vždy prolínala s povinnostmi otce. Má tři děti a pět vnuků. Jeho žena, s níž se poznal už při studiích v Brně, je psycholožkou a v posledních letech se etablovala i jako spisovatelka: „Jako sen“ a „Jedním okem“. „To, že si mohu na život vydělávat něčím, co mne baví, a co je stále plné tajemství a překvapení, považuji za veliké štěstí,“ říká.

Pane Vlasáku, již pětadvacet let bydlíte v Praze, zavítáte přesto během svého volna ještě do rodného kraje?

„Ale ano. Jezdím pravidelně do Vrdů, kde v jednom domku žije má sestra. V současné době se tam bavím sázením topolové áleje.“

Máte ve Vrdech kromě sestřiny rodiny další známé, kamarády?

„Samozřejmě, že mám. Ale teď je to hrozné, protože si všichni moji kamarádi stěžují, že lidé okolo nich umírají a vedou takové ty řeči o tom, že už jsme na řadě. Musím ale přiznat, že mají pravdu, protože ve Vrdech moji kamarádi ze základní školy opravdu umírají jeden za druhým. Nedávno jsme měli takovou slezinu, kterou zorganizoval někdo ze základní školy. Jednalo se o sraz po padesáti letech a vtipné bylo to, že já jsem ty lidi vůbec nepoznal, ani kluky. To byl pro mě veliký šok. Je zarážející, jak rychle to uteklo. Padesát let - jako by to nebylo. A už mě netrap, přejděme na další otázku.“

Jak vzpomínáte na roky strávené na čáslavském gymnáziu?

„Nejvíce vzpomínám na vynikajícího profesora Horáka, což byl úžasný chlap, který nás učil chemii. Když přišel poprvé do naší třídy učit onu chemii, tak si stoupl před tabuli a hlasitě řekl: Koho zajímá chemie, děcka? Na to se přihlásili tři studenti. Horák na to: Tak vy, do první řady. Ostatní si vezměte knížky a čtěte si! Naučíte se vzorec vody, kyseliny sírové a hlavně nezlobit! Takže takhle se vyučovalo za totalismu.“

Kam se ubíraly Vaše kroky po střední škole?

„Pak jsem chtěl jít na JAMU, ale tam mě nevzali. Tak jsem šel pracovat jako pomocný dělník na rok do Montostavu ve Vrdech. Další rok mě opět nevzali a já šel dělat kulisáka do kolínského divadla. No a na potřetí mě konečně přijali a vystudoval jsem tak brněnskou JAMU.“

Co Vaše první divadelní štace?

„První angažmá jsem prožil v Uherském Hradišti. To už je tak dávno, že si z toho pomalu nic nepamatuji. Já jsem vlastně ten svůj život pomalu zapomněl. Z prvního angažmá si vzpomínám pouze na jedinou věc. Když v roce 1968 přišli Rusové, tak jsme si s kolegou Čížkem řekli, že emigrujeme a snažili jsme se nějakým způsobem vymyslet plán. Já jsem to ale poté vzdal, jelikož jsem již v té době měl dvě děti - rodinu a bylo by to hrozně komplikované. On nakonec také neemigroval. No a nakonec jsme v tom režimu žili dvacet let a nestálo to za nic!“

Které divadelní role jste si vyloženě oblíbil?

„To se střídá s věkem. Já jsem ale vlastně hrál všechno rád. Nejraději asi přeci jenom Cyrana a Rváče v ostravském divadle.“

Existuje role, kterou byste nedokázal nebo odmítl zahrát?

„No, já jsem právě odmítal hrát toho Rváče. Ta postava měla tak hnusnou povahu, že jsem si říkal, že to hrát nebudu. Režíroval to ale výborný režisér Honza Kačer. Tu roli jsme zkoušeli a zkoušeli a nakonec jsem to hrál strašné rád. Inscenace se navíc povedla a mně se ona postava hrála taky dobře.“

Jak vypadá Vaše standardní příprava na roli. Trávíte hodiny předčítáním textů v koupelně před zrcadlem?

„Nyní mám hrát Leara. To už si čtu asi dva měsíce. Člověk to čte pořád dokola a něco si o tom myslí. Tu a tam si něco přehraje a pak to zase zahodí s tím, že je to blbost. Tak a tímto se probíráš pořád dokola a kdybych si role zkoušel před zrcadlem, tak si budu muset koupit pistoli a budu se muset zastřelit. To ne, to by mě tedy velmi brzy odradilo!“

Ani manželce Vaše texty občas nepředříkáváte?

„Já jí to nepředříkávám. Já jí o tom vyprávím. A hrozně vášnivě, když mi ona do toho začne skákat, tak jsem hodně vzteklej a nadávám jí a ona toto všechno bere hodně s humorem.“

Takže je Vaše žena k Vaší profesi tolerantní?

„Ale jo, já myslím, že jí to nevadí. Zvykla si.“

Hrál jste v desítkách filmů a seriálů. Jaká jsou specifika práce u těchto žánrů?

„Seriál je větší otročina. Musíš se furt učit nové texty. Je to taková ředina jak textová, myšlenková, tak i významová. Jedná se o takové banální příběhy, které jsou natahované na co největší časový úsek.“

Co říkáte na současný boom televizních seriálů?

„Toto bylo vždycky. Podívej se, když nebyla televize, tak se četla červená knihovna. To jsou přece veliký srajdy a lidé to hltali. To se vlastně stále opakuje.“

Jaké zkušenosti máte obecně s režiséry?

„Já jsem měl opravdu docela kliku na to, že jsem měl možnost vidět pracovat vynikající režiséry, jako pana Krejčíka, Honzu Kačera. Ale je to různý, každý má jinou povahu. Nějak se musí s hercem domluvit, někdo to dělá laskavým způsobem, někdo to dělá přísnou metodou pomocí nějakého tlaku a striktního vyžadování určitých věcí. Je to různé, ale nemůžu říci, co funguje lépe. Někdy se vám dělá špatně s tím, kdo na vás tlačí a někdy se vám dělá hůře s tím, kdo je měkký a nic po vás nechce. Nejhorší zkušenost jsem měl s ruským režisérem Fedotovem, který režíroval po různých českých divadlech jak pražských, tak mimopražských. To byl režisér pedagog a v divadle ABC mě mučil příšerným způsobem. Došlo to až tak daleko, že jsem mu říkal, že ještě chvíli a už to nevydržím a zabiju ho. Začal jsem na něj při generálce řvát a on byl z toho celý vyděšený. V Rusku je totiž úplně normální tlačit na herce takovým způsobem, že vás režisér stále vrací a řve na vás pořád dokola: Špatně, špatně, špatně. Po tom mém výbuchu toho ale Fedotov nechal.“

V poslední době vzniká bezpočet nových českých filmů. Nezdá se Vám, že začíná převyšovat kvantita nad jejich kvalitou?

„Abych řekl pravdu, tak já to nesleduji, nechodím totiž do kina. Já ani nevidím svoje filmy, takže to nedovedu posoudit.“

Dovolte mi poslední otázku: Jak v současné době vypadá Váš všední den?

„Ráno především cvičím a chodím se psem. Snažím se nějak udržet v kondici. Další průběh dne se poté odvíjí od toho, jestli hrajeme zrovna divadlo, nebo jestli dabuji, či zrovna natáčím něco pro rozhlas.“

VIZITKA JANA VLASÁKA:

* Divadlo: Slovácké divadlo v Uherském Hradišti, Divadlo Petra Bezruče v Ostravě, Státní divadlo v Ostravě, Divadlo E. F. Buriana v Praze, Státní divadlo v Brně, Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého v Praze, Národní divadlo v Praze, Divadlo Rokoko, Městská divadla pražská, Divadlo pod Palmovkou, Švandovo divadlo, Divadlo v Řeznické

* Film a TV: Václav, Vratné lahve, Milenci a vrazi, PF 77, Hodina tance a lásky, Výchova dívek v Čechách, Panenka s porcelánovou hlavičkou, Zlaté časy