Čáslav, Praha - Kamila Ženatá působí na pražské umělecké scéně již od roku 1980, kdy ukončila své umělecké vzdělání na Akademii výtvarných umění.

V osmdesátých a devadesátých letech se prezentovala převážně svým grafickým dílem. Svou první malířskou výstavu uspořádala v roce 2001 v Nové síni. Vystavovala rovněž v zahraničí, v Německu, v Japonsku, ve Švýcarsku, Holandsku a ve výstavních síních Českých center. Od roku 2005 rozšířila své výrazové pole působnosti a začala se zabývat rovněž fotografií, videi a instalacemi. V roce 2007 připravila koncepčně náročnou a mediálně různorodou instalaci ve výstavní síni Mánes s názvem Nauč se stát na jedné noze, v níž umělecky ztvárnila své osobní porozumění čínské Knize Proměn. Kamila Ženatá představuje kreativní všestrannou osobnost (vedle vizuální tvorby má i svou tvorbu literární), která se plně zapojuje do současného uměleckého dění a reaguje na aktuální problémy dnešního světa. Používá media grafi ky, malby, fotografie a videoinstalace. V roce 2002 nakladatelství Vltavín vydalo jeden z jejích textů Kamila není doma, v roce 2005 vydalo nakladatelství Portál knihu Obrazy z nevědomí a nakladatelství Houdek text k výstavě 2. patro. V roce 2007 založila občanské sdružení Schrödingerova kočka/Schrödinger´s Cat.

Jaké vzpomínky máte na Vaše školní léta v Čáslavi?

„V Čáslavi jsem chodila do tří škol. Jednak do školky v Pickově vile u Kosmosky, tenkrát byla ta budova velmi krásná a měla nádhernou zahradu. Ale školku jsem nenáviděla. Ještě teď se mi stahuje žaludek, když se mi vybaví vůně vařené mrkve a povinnost spát po obědě. Druhá škola byla základní škola na náměstí, kde jsem školní docházku začínala v první A u paní učitelky Marty Zajíčkové. Myslím, že člověka nemůže neovlivnit každodenní cesta do školy kolem nádherného gotického kostela, byly doby, kdy jsem tady v okolí znala každý kámen. Na druhém stupni mě učila moje maminka. To byla poměrně dost složitá situace - třídní učitelka a rodič v jedné osobě. Byla to doba, kdy jsme se spolužáky začínali poslouchat muziku, četli jsme spoustu zajímavých knížek, jezdili jsme do Prahy do divadel, přicházelo jaro osmašedesát, ale také jsme se učili kouřit Na Fortně, dny byly kupodivu daleko delší než jsou dnes, měli jsme pocit, že svět je krásné místo k životu, že nám všechno leží u nohou… Ale asi se mě ptáte na tu třetí školu - gymnázium. To už jsme holt neměli pocit, že nám svět leží u nohou, to už byla nahořklá realita začínající normalizace. Přesto na ty čtyři roky svého života vzpomínám s úsměvem. Doznívající ozvěny politického uvolnění, letní beatové festivaly, básničky Václava Hraběte, pokusy o obrazy, debaty o všem, legrace a třídní profesor Ladislav Tovara, kterému se říkalo Golem, (ale náš spolužák Miloš Urbánek pro něj vymyslel mazlivější jméno - Táta - který profesor by si mohl přát hezčí přezdívku)… a potom rychlá kocovina, utahování svobody, zakládání SSM, děsivý zážitek z jednoho dne, kdy přišli dva pánové z okresu a zavolali si mě do ředitelny a řekli, že není politicky žádoucí, abych studovala dál na střední škole a doporučují moje okamžité vyloučení. Tenkrát se zástupce ředitele pan profesor Marek zachoval z hlediska vyššího principu velmi statečně a řekl jim do očí, že jejich způsoby mu připomínají jednání gestapa za druhé světové války. Možná, že kdyby je tenkrát nevyprovodil z ředitelny, nedostudovala bych, byla bych někdo jiný, neboť takové kádrování a svévole bylo normální zacházení s mocí a ovlivnilo životy mnoha a mnoha lidí.“

Pozná člověk časem - v nějakém určitém bodě - že to co dělá, je umění?

„Myslím, že je to záležitost procesu, který je dost složitý a pozvolný a souvisí s individuálním příběhem každého tvůrce, posoudit jednoznačně: „Tak tohle ještě nebylo umění a tohle už umění je…“, patrně nelze. Existuje několik důležitých věcí, které v tom procesu hrají roli - soustavnost, talent, píle, vzdělání, současnost, vnímání ducha doby, kontakt s uměnítvornou sférou společnosti a vzájemné působení. To, co je umění a co není, je posuzováno v různých kontextech a lidmi, kteří vytváří určitou společenskou povědomost (historici umění, galeristé, kurátoři).“

Jakým způsobem se vůbec pozná, co je a nebo není uměním?

„Ano, to je těžké. Zvlášť v dnešní postmoderní době. Kdy je vlastně možné všechno a taky se všechno možné děje. Ale dá se to poznat. Není to jednoduché, je k tomu potřeba být hodně zkušený a mít „nakoukáno“. A ne jenom to. Současné umění je „srozumitelné“ pro poučeného diváka. Konceptualismus s sebou přinesl ztvárňování myšlenek, na rozdíl od starších uměleckých epoch, které se snažily různými způsoby vyjadřovat obraz. Ale i to není tak jednoznačné.“

Chtěla jste se vždy věnovat umění? Nebo jde o náhodu? Snahu? Někdo si všiml Vašeho talentu?

„Pokud si vzpomínám, tak jsem chtěla původně vystupovat v cirkusu. To byl můj velký sen. Chtěla jsem být jako Heda, to byla žena, co cvičila na visuté hrazdě a v určitý moment „jako“ spadla a na poslední chvíli se vždy zachytila za nohy, hlavou dolů. Chodila jsem se na ni pravidelně dívat a pořád jsem čekala na tenhle okamžik, byla jsem tím fascinována. Bylo mi asi osm let. Jak jsem vyrůstala, zjistila jsem s jistým zklamáním, že Heda ze mě nebude. Pak mi to bylo už jedno, čím budu a dlouho jsem si nevěděla rady. Chtěla jsem spíše psát než malovat, ale taky jsem chtěla točit fi lmy, povídat si s lidmi, jezdit po světě, mít děti a rodinu, poslouchat hezkou muziku a číst krásné knihy a básničky. Asi se mi všechno tohle svým způsobem povedlo. To, že jsem se na konci mých gymnaziálních studií rozhodla jít na Akademii výtvarných umění, ovlivnilo mnoho okolností. Jednak postava mého dědečka Karla Pazderského, který byl amatérský malíř, dodnes má mnoho domácností - nejen v Čáslavi, jeho akvarely na zdech, i náš dům jich byl plný. Dědečkova paleta visí v chodbě mého ateliéru v Praze, občas se na ni dívám a říkám si Was macht meine palette?, věta z jednoho z posledních dopisů, které psal své ženě, Kamile Pazderské, z koncentračního tábora Mauthausen, z kterého se domů již nevrátil. Jednak pan profesor Sejček, za kterým jsem docházela již do Základní umělecké školy, muž, který s neuvěřitelným nadšením vedl stovky svých studentů k lásce k výtvarnému umění a vůbec celé město Čáslav. A potom můj spolužák Michal Ambrož, který mě seznámil se svým strýčkem Janem Zrzavým, který sídlil částečně v Okrouhlici a Na starých zámeckých schodech v Praze, a za kterým jsem potom ještě několik let docházela do ateliéru. Na Akademii jsem se dostala hned po maturitě. Začal tím pro mě úplně jiný život. A ne úplně jednoduchý.“

V roce 2007 jste se rozhodla založit občanské sdružení Schrödingerova kočka. Co Vás k tomuto kroku vedlo?

„Občanské sdružení jako forma neziskové organizace je lepším partnerem pro jednání jak s veřejnými tak soukromými subjekty, než je fyzická osoba. Tím myslím třeba získávání grantů a finančních podpor nutných pro uskutečňování projektů. Činnost sdružení je konzistentní a všemi směry jasně nastavená a má svoji náplň a smysl. Velmi děkuji za spolupráci všem, kteří se k práci připojují. Zážitek spolupráce dodává více energie do leckdy velmi obtížných úkolů.“

Jaké činnosti jsou náplní Vašeho občanského sdružení?

„Náplň činností občanského sdružení je pořádání seminářů, přednášek, workshopů, projektů, výstav, multimediálních aktivit směřujících k rozvoji osobnosti, vzdělání, kreativity, propojování oborů, komunikace a skupinového dění, publikační a výstavní činnost.“

Na Vašich osobních webových stránkách je možné se dočíst, že pořádáte nejrůznější semináře a terapie. Mohla byste prosím tuto svou aktivitu čtenářům více přiblížit?

„Jednou z oblastí, které se věnuji, je psychoterapie. Není to tak úplně daleko od jiných činností, které mě baví. Vždycky byl středem mého zájmu člověk, jeho životní příběh, jeho vnitřní a vnější život, souvislosti, které toto vše ovlivňují. Umění se zabývá těmito tématy, neboť umění komunikuje s duší. Terapie souvisí s určitou službou duši, když to řeknu takto nadneseně. Terapie je také tvůrčí proces, začínáme od nějak životem „rozdaných karet“ mapujeme své počínání a uvědomujeme si své životní pozice a opakující se vzorce chování a svůj podíl na dějích, jejíchž jsme součástí, získáváme větší pochopení pro sebe a svůj životní příběh. V průběhu terapie dochází k určitým vnitřním proměnám, které jsou ale velmi podstatné pro náš vnější život a jeho prožívání. Za tu docela dlouhou dobu, co se věnuji práci s lidmi, jsem dozrála k určitému systému psychoanalytické psychoterapie, práce ve skupině a se skupinou, která má několik podob a v které se pozvolna přechází od neverbálního vyjádření (malování) k verbálnímu projevu. Považuji tuto činnost za velmi důležitou. Hluboce si uvědomuji, jak je naše doba nemocná, plná osamělých, narcistně zraněných lidí, na výkonnost a „značkový“ povrch zaměřených lidí, kteří vlastně nikdy nenabyli schopnost komunikovat a vytvářet intimní vztahy, protože je to prostě neuměl kdo naučit, protože už jejich rodiče to sami neuměli. Děsí mě přiznání významné osobnosti české investigativní publicistiky, který zveřejní nemanželské dítě, aby zůstal „čistý“ pro politiku a na otázku, jak to má veřejnost vnímat řekne, že to je přece jeho „soukromá“ osobní věc, a to s jeho veřejným počínáním nemá nic společného. Jak může být neodvaha a strach, který vede takového člověka sedm let lhát svým nejbližším a zdánlivě je „chránit“ před něčím, s čím si sám neví rady, záruka pro veřejnost, že přesně analogické děje, které ho budou v životě potkávat, nebude řešit stejně neodvážně. Chci říci - maskováním, klamáním, vytvářením polopravd, iluzemi a strachem ze ztráty - zejména svého pohodlného postavení. A další věc. Na koho tento člověk myslel, když to vše dělal? Jestliže je odpověď: sám na sebe, pak můžeme jenom bezmocně přihlížet, jak slovo zodpovědnost pozvolna mažeme ze společenské slovní zásoby. Pozice otce v rodině a ve společnosti je velmi významná a pro zdravý růst dětí, pro určování hranic a zpracovávání frustrace nenahraditelná. Otec. Skupinové děje, skupinová matrix, kolektivní nevědomí, to jsou oblasti, které mě velmi zajímají. To, co se vše děje v terapii, nedokáži tady zjednodušeně přiblížit. Napsala jsem knihu Obrazy z nevědomí, kterou vydalo nakladatelství Portál, tam lze najít podrobnější popis, alespoň částečné pootevřené dveře do ateliéru.“

Během svého života jste se věnovala grafice, malbě, videoartu. Co je Vám v současné době nejbližší?

„Ano, grafice jsem se věnovala a s grafikou jsem před lety skončila. Ale obrazy maluji a video vytvářím pořád. Střídám obojí a nebo kombinuji dohromady. Neměnnost a statika namalovaného obrazu, pohyb a pomíjivost videa, to jsou dva principy - klidu a pohybu.“

Jak probíhá takový obyčejný všední den Kamily Ženaté?

„Vzhledem k tomu, že moje činnost je velmi různorodá, jsou i pracovní dny různorodé. Ale všední den je opravdu všední a je ve svém principu stejný jako mají všichni pracující lidé, jenom někdy nevím, jestli není náhodou sobota nebo neděle, protože i víkendy mívám velmi často pracovní. Možná, že teď daleko víc pracuji s počítačem. Takže ráno začínám u něj, píšu maily, píšu své texty, někdy stříhám videa, připravuji různé koncepty. Když pracuji na nějakém konkrétním projektu, tak se mu opravdu intenzivně věnuji mnoho měsíců. Například výstavu pro galerii Mánes jsem připravovala dva roky. Celý koncept tvořilo asi třicet velkoformátových obrazů a přes několik hodin videí, které jsem točila a stříhala mnoho měsíců. Nakonec byla vystavena asi třetina z toho všeho. To je tak normální. Odpoledne většinou pracuji s lidmi, kteří dochází do mého ateliéru imaginovat, k večeru začíná nějaká terapeutická skupina, zabývám se velmi intenzivně skupinovým děním, v současné době tuto činnost integruji i do své umělecké práce. Teprve když poslední člověk odejde, sedám si k plátnu a začínám malovat, nebo si jen tak kreslím, píšu zápisy, přemýšlím, čtu. Spát chodím hodně po půlnoci. Všechno, co dělám, mě baví a přes zdánlivou různorodost to vytváří celek.“

Plánujete v tomto roce uskutečnit vlastní výstavu?

„Letos mám odpočinkový rok. Kdyby mě Jana Andrejsková nenabídla účastnit se oslav výročí naší školy (Gymnázia Čáslav, pozn. red.) - nevystavovala bych. Já totiž odpočívám po loňském náročném roce, kdy jsem realizovala dva velké projekty. První byl v rámci mého působení v přípravném výboru Mezinárodní konference pro psychoanalytickou psychoterapii Bridging Identities, pořádané ČSPAP v květnu v Praze, kdy jsem spolu s Milenou Slavickou kurátorsky připravila výstavu Čtrnáct S. Čtrnáct současných
umělců zpracovávalo, každý své téma od písmene eS. Já jsem vytořila audiovideo instalaci na téma Sen. Výstava se uskutečnila v nově otevřeném Centru pro současné umění DOX v Praze 7. A druhá výstava se jmenovala 2. patro a uskutečnila se v listopadu v prostorách našeho bývalého bytu v Praze. Zde jsem vytvořila multimediální expozici, do které jsem zapojila text, světlo a tmu, „levitující“ předměty, obrazy, fotografi e a videa.“

Co Vás v současné době nejvíce naplňuje v pracovním životě a co v soukromém životě?

„Právě teď maluji cyklus krajin z jihozápadního Irska z Cill Rialaig, kde jsem byla měsíc na rezidenčním pobytu. To, co z té přírody vyzařuje, je klid a harmonie. Je to místo s velkou rodovou pamětí, protkané spoustou keltských památek a plné kamenů. Opravdu velká radost v mém životě je naše Alenka, moje vnučka.“