Požadavkem architekta Vávry na komentovanou prohlídku se Aleš Rezler zaskočit nenechal

26. únor 2013, 16:48
(aktualizováno: 26. únor 2013, 16:48)

Kolín - První výstavu pro nové prostory Galerie města Kolína při Městském divadle v Kolíně kurátorsky připravil na základě dohody o spolupráci ředitel kutnohorské Galerie Felixe Jeneweina Aleš Rezler. Expozice s názvem Melancholie představuje nejvýznamnější malířskou osobnost pocházející z kolínského regionu - Václava Radimského.

Vernisáž výstavy v novém galerijním prostoru, který vznikl z bývalé divadelní zkušebny na základě projektu architekta Davida Vávry, byla naplánováana na pondělní podvečer 25. února. Od tohoto dne se tedy začíná psát historie zcela nové kolínské galerie, což lze v době, kdy umění jako takové nemá na ružích ustláno, rozhodně považovat za úspěch.

"Otevření městské galerie je událostí velkého významu a pro mě osobně jedním z nejradostnějších okamžiků ve starostovské funkci. Galerie města Kolína samozřejmě nemá ambice konkurovat například kutnohorskému GASKu, nicméně jsem přesvědčen, že ve své kategorii bude patřit k těm nejzajímavějším," uvedl kolínský starosta Vít Rakušan na stránkách bohatě vybaveného katalogu k výstavě.

Kurátorem výstavy a také autorem textu více jak sto padesáti stránkového katalogu je ředitel Galerie Felixe Jeneweina Aleš Rezler. Díky jeho práci se začala fakticky naplňovat dohoda o kulturní spolupráci, kterou stvrdila podpisy starostů Ivo Šance a Víta Rakušana 29. listopadu 2012 města Kutná Hora a Kolín. Aleši Rezlerovi se postaral o pernou chvilku rozevlátý "šumný" David Vávra, když ho po úvodních oficialitách zcela neplánovaně požádal o komentovanou prohlídku. Nicméně kurátor se svého úkolu zhostil se ctí a tak měli vernisážoví hosté neočekávaný kulturní zážitek. Za fundovaný odborný výklad se také odměnili ovacemi vestoje. A proč vlastně ne, byli přeci v divadle!

Václav Radimský

patří k pozoruhodným osobnostem dějin českého moderního umění a kde jinde by měl být tak chápán, než ve městě, které formovalo jeho osobnost v raném mládí. Jeho přínos a význam pro české umění ale myslím není stále ještě dostatečně chápán. Výstava, kterou zahajuje svou činnost Galerie města Kolína je jednak výsledkem nebývalé kulturně politické shody, jednak výsledkem zájmu, kterému se Radimského dílo začíná těšit v posledních letech. Sled výstav v posledních třiceti letech, 1986 Zlín, 1992 Kolín, 2004 Hradec Králové, 2005 Kutná Hora, 2006 Pardubice a naposledy 2011 Praha, to vše byly nejen snahy, ale i víceméně seriózní pokusy o pochopení a přehodnocení Radimského tvorby. Výstavou Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory v roce 2005 byly otevřeny dosud neznámé prameny, které umožnily detailnější zpracování neznámých biografických dat a zevrubnější pochopení Radimského jako osobnosti.

Václav Jan Emanuel Radimský se narodil 6. řijna 1867 v Kolině v domě č.p.112/IV ve významné kolínske vlastenecké rodině. Jeho otcem byl JUDr. Václav Radimský (1839-1907), kolínský starosta a majitel zálabskeho mlýna. Jeho matka Marie, rozena Náchodska von Neudorf, zemřela v jednadvaceti letech na tyfus. V roce 1870 se rod Radimských spojil s rodem Formánkových. Ti vlastnili na Labi mlýn na druhé straně řeky proti mlýnu Radimských a Václavův otec se žení s Annou Formánkovou. Byla to laskavá žena, která hájila zájmy Václavovy stejně jako mladších nevlastních bratrů Ladislava a Vladimíra. Byla to ona, kdo chránil finanční dědictví po Václavově matce a také ona, kdo se přimluvil u otce, aby mohl mladý Václav odejít po maturitě na kolínském reálném gymnáziu studovat umění do Vídně k prof. Lichtenfelsovi. Václav Radimský po matce šlechtic, celoživotní furiant a bonviván, ve svém rozletném mládí ale majetku po matce dlouho neužil a ve Vídni ho ani ne za rok rozpustile minul. Otec se rozzlobil a Václava z vídeňské akademie stáhl zpět do Čech. Tam ale Václav dlouho nevydržel a prohlásil, že bude studovat tedy jinde a že se bude ve světě živit uměním.

Vydal se přes Mnichov do Paříže (1890), kde se díky Zdence Braunerové seznamuje s novým prostředím i osobnostmi francouzského uměleckého světa, mezi nimi s Paulem Cézannem a Claudem Monetem. V roce 1891 se usazuje v Barbizonu, centru francouzského krajinářství. Z té doby pochází plátna Cesta v lese, 1891; Západ slunce, Barbizon, 1891 nebo Studie kapradin. Barbizon z roku 1894, za kterou získal zlatou medaili na pařížském salonu. V té době se zabývá ještě realistickou formou barbizonské školy, ale je už zaujat světlem a proměnami barev v závislosti na denní době. K impresionismu měl už nakročeno. Zde vystavený obraz Seiny Krajina s řekou z r.1896 namaloval už v Giverny. Je to mimochodem naprosto stejný pohled i z téhož místa, který namaloval Monet (Rameno řeky Seiny u Giverny, 1897). Vytrácí se detail a objevuje se koncentrace na světelné reflexe na vodní hladině. Jabloně v žitném poli z roku 1896 jsou už plné světla s dominantními žlutými tóny. Horizont se zapadajícím sluncem, s potlačením literárních zbytků realismu na plátně Stráň. Barbizon, 1896 je nejspíše ateliérovým zpracováním ještě barbizonského motivu, ale už pod vlivem Monetovým v Giverny. Podobně jako tomu bylo například u Radimského dvou variant námětu Svítání v sadu, plenérové studie z r.1895 – dnes v Národní galerii v Praze a propracovanější ateliérové definitivy z roku 1904 z Východočeské galerie v Pardubicích. V roce 1898-1899 se barva na Radimského plátnech prosazuje s čím dál tím větší čistotou (Houština, 1898, Krajina z okolí Pařiže, 1898; U potoka, 1899, Ranní opar, 1899-1900; Chalupy u vody, 1899-1900) a motiv sám o sobě poskytuje jen určitou platformu pro mísení barev v plošné kompozici. Radimský se začíná soustřeďovat na vyjádření atmosféry a působeni světla na změnu barev. Objevuje se ona typická chvějivost plochy složené z menších doteků štětce, ztráta objemovosti (Chalupa u vody, 1900; Pobřeží, 1900) na pomezí imprese a abstrakce.

V roce 1899 uspořádal Radimský doma v Čechách v Topičově salonu výstavu svých 88 pláten, která znamenala pro českou veřejnost první informaci o francouzském impresionismu. Byla to zlomová výstava pro Radimského a jeho pozici v českém umění, ale hlavně pro české umělce, kteří viděli příklad nové formy. A to formy nepřetavené, čisté, která měl svůj zrod pod francouzským sluncem, v prostředí, které nabízelo jiné myšlení, ale díky geografickým podmínkám i jinou barevnou škálu, kterou země střední Evropy neznají.

Přesto, že Radimský trvale žije v Giverny od roku 1895, kontakt s vlastí neztrácel a z Normandie do Čech opakovaně zajíždí. Také vystavuje – v Praze, ve Vídni, ve Francii. U nás se jako vášnivý lovec a rybář s bratrem Ladislavem věnuje lovu zajíců, bažantů, křepelek a ryb. Rodinná tradice Radimského přiměla zakoupit starý mlýn La Bergamotte v Le Goulet v těsné blízkosti Giverny. Vzor Monetovy proslulé zahrady cítíme i v tom, že pozemek mlýna disponoval zahradou s četnými druhy květin a ovocných stromů, jabloní a hrušek.

Časopisy jako Zlatá Praha, Světozor nebo Volné směry přinášely reprodukce jeho vystavovaných obrazů. Po Topičově salonu následovala výstava v roce 1901 v Rudolfinu, 1903 v Galerii u Štajgrů v Praze a pak další. Se stejnou pravidelností s jakou obesílal Pařižský salon (1893, 1895, 1897, 1898, 1899, 1900), účastnil se v letech 1892-1896 výročních výstav Krasoumné jednoty v Praze. V létě 1905 zajíždí do Holandska a pak vystavuje ve Vídni v Piskově galerii a v Praze v bývalém Brožíkově ateliéru. Krasoumná jednota také v roce 1907 uspořádala Radimskému zvláštní výstavu. Jako čtyřicetiletý se seznamuje s o devět let mladší Francouzkou Louisou Fromontovou. Přestože sňatek proběhl až v roce 1917, přivezl ji ještě téhož roku představit v rodině jako svoji ženu. Po dvou letech se stává v roce 1909 Radimský otcem, ale jejich ani ne roční dcera umírá na spálu. Nikdy potom už žádné děti s Louisou neměli. Na jaře toho roku, tedy 1910 bylo na více než čtrnáct dní vystaveno 38 Radimského obrazů v Galerii Bernheim v Paříži. Výstava byla obrovským komerčním i společenským úspěchem. S neskrývaným nadšením ji on sám hodnotil mnohem výše než výstavu v Topičově salonu v roce 1899.

Václav Radimský se ale nevěnoval ve Francii jen umění. Z let 1910-1913 existuje čilá korespondence mezi Václavem a jeho bratrem Ladislavem, když spolu založili v Kolíně továrnu na konzervy, která vyvážela své výrobky do Francie. Továrna Bohemia dodávala drůbeži konzervy, zvěřinové paštiky, husí játra, perigordská husí játra s lanýži i hotová konzervovaná jídla. Radimský nebyl rozhodně efemérní umělec s hlavou v oblacích. Byl skvělým analytikem obchodní situace v zemi, kde tak dlouho žil a pochopil rozdíly v cenách za zboží, které se dalo v Čechách opatřit levněji. Bohemia expandovala. Jako činorodý pragmatik se ale stíhal realizovat při této obchodně-podnikatelské činnosti i jako umělec. Tu zastavila až první světová válka. Sklady zboží Bohemie v Rouenu byly zkonfiskovány. Radimský je zatčen a nakonec skončí v internaci. Po intervencích je mu umožněno povolení k pobytu, ale je pod neustálým policejním dohledem prakticky až do konce války. V roce 1917 prodal La Bergamotte, stěhuje se s Louisou do Vernonu a nakonec odjíždí do Čech. Domů na pašinecký statek Radimských, kde pak žil v domku po správci až do své smrti. V lednu roku 1946 se na jedné své procházce nachladil a 31.ledna umírá na zápal plic v kolínské nemocnici. Je pochován s manželkou Louisou naproti hrobu své matky na hřbitově ve Kbelu.

Rok 1918 je uzavřením Radimského francouzské tvorby. Výstava nese název Melancholie a jejím leitmotivem jsou tři vystavená díla z majetku Galerie hl.města prahy a České spořitelny s naprosto zvláštní žlutomodrou barevností, která je charakteristická jen pro jeho francouzské období let 1915-1918, tedy z doby, kdy už pro něj Francie nebyla zemí velkých možností a uměleckých realizací. Na kolínské výstavě slouží jako její moto, ale i moto lidského i uměleckého osudu Radimského. Jsou zde pochopitelně shromážděny i jiné jeho práce a sice od roku 1891 do roku 1925. Výstava se zabývá hlavně jeho francouzskými obrazy, které jsou základem i pro díla vznikající v Čechách.

Více než stopadesátistránkový katalog výstavy je přepracovanou rozšířenou reedicí katalogu z roku 2005 v Kutné Hoře, vychází ovšem jako jednodílný svazek a obsahuje jak popis díla, obrazovou přílohu s vystavenými položkami i archivní fotografie, přepis korespondence, překlady francouzských policejních záznamů z let 1914-1918 a v neposlední řadě francouzský překlad obou úvodních částí katalogu.

jš, ar
Komentáře
AVE_CZ
Reklama
Požadavkem architekta Vávry na komentovanou prohlídku se Aleš Rezler zaskočit nenechal

Požadavkem architekta Vávry na komentovanou prohlídku se Aleš Rezler zaskočit nenechal

26. únor 2013
(aktualizováno: 26. únor 2013, 16:48)

Kolín - První výstavu pro nové prostory Galerie města Kolína při Městském divadle v Kolíně kurátorsky připravil na základě dohody o spolupráci ředitel kutnohorské Galerie Felixe Jeneweina Aleš Rezler. Expozice s názvem Melancholie představuje nejvýznamnější malířskou osobnost pocházející z kolínského regionu - Václava Radimského.

Vernisáž výstavy v novém galerijním prostoru, který vznikl z bývalé divadelní zkušebny na základě projektu architekta Davida Vávry, byla naplánováana na pondělní podvečer 25. února. Od tohoto dne se tedy začíná psát historie zcela nové kolínské galerie, což lze v době, kdy umění jako takové nemá na ružích ustláno, rozhodně považovat za úspěch.

"Otevření městské galerie je událostí velkého významu a pro mě osobně jedním z nejradostnějších okamžiků ve starostovské funkci. Galerie města Kolína samozřejmě nemá ambice konkurovat například kutnohorskému GASKu, nicméně jsem přesvědčen, že ve své kategorii bude patřit k těm nejzajímavějším," uvedl kolínský starosta Vít Rakušan na stránkách bohatě vybaveného katalogu k výstavě.

Kurátorem výstavy a také autorem textu více jak sto padesáti stránkového katalogu je ředitel Galerie Felixe Jeneweina Aleš Rezler. Díky jeho práci se začala fakticky naplňovat dohoda o kulturní spolupráci, kterou stvrdila podpisy starostů Ivo Šance a Víta Rakušana 29. listopadu 2012 města Kutná Hora a Kolín. Aleši Rezlerovi se postaral o pernou chvilku rozevlátý "šumný" David Vávra, když ho po úvodních oficialitách zcela neplánovaně požádal o komentovanou prohlídku. Nicméně kurátor se svého úkolu zhostil se ctí a tak měli vernisážoví hosté neočekávaný kulturní zážitek. Za fundovaný odborný výklad se také odměnili ovacemi vestoje. A proč vlastně ne, byli přeci v divadle!

Václav Radimský

patří k pozoruhodným osobnostem dějin českého moderního umění a kde jinde by měl být tak chápán, než ve městě, které formovalo jeho osobnost v raném mládí. Jeho přínos a význam pro české umění ale myslím není stále ještě dostatečně chápán. Výstava, kterou zahajuje svou činnost Galerie města Kolína je jednak výsledkem nebývalé kulturně politické shody, jednak výsledkem zájmu, kterému se Radimského dílo začíná těšit v posledních letech. Sled výstav v posledních třiceti letech, 1986 Zlín, 1992 Kolín, 2004 Hradec Králové, 2005 Kutná Hora, 2006 Pardubice a naposledy 2011 Praha, to vše byly nejen snahy, ale i víceméně seriózní pokusy o pochopení a přehodnocení Radimského tvorby. Výstavou Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory v roce 2005 byly otevřeny dosud neznámé prameny, které umožnily detailnější zpracování neznámých biografických dat a zevrubnější pochopení Radimského jako osobnosti.

Václav Jan Emanuel Radimský se narodil 6. řijna 1867 v Kolině v domě č.p.112/IV ve významné kolínske vlastenecké rodině. Jeho otcem byl JUDr. Václav Radimský (1839-1907), kolínský starosta a majitel zálabskeho mlýna. Jeho matka Marie, rozena Náchodska von Neudorf, zemřela v jednadvaceti letech na tyfus. V roce 1870 se rod Radimských spojil s rodem Formánkových. Ti vlastnili na Labi mlýn na druhé straně řeky proti mlýnu Radimských a Václavův otec se žení s Annou Formánkovou. Byla to laskavá žena, která hájila zájmy Václavovy stejně jako mladších nevlastních bratrů Ladislava a Vladimíra. Byla to ona, kdo chránil finanční dědictví po Václavově matce a také ona, kdo se přimluvil u otce, aby mohl mladý Václav odejít po maturitě na kolínském reálném gymnáziu studovat umění do Vídně k prof. Lichtenfelsovi. Václav Radimský po matce šlechtic, celoživotní furiant a bonviván, ve svém rozletném mládí ale majetku po matce dlouho neužil a ve Vídni ho ani ne za rok rozpustile minul. Otec se rozzlobil a Václava z vídeňské akademie stáhl zpět do Čech. Tam ale Václav dlouho nevydržel a prohlásil, že bude studovat tedy jinde a že se bude ve světě živit uměním.

Vydal se přes Mnichov do Paříže (1890), kde se díky Zdence Braunerové seznamuje s novým prostředím i osobnostmi francouzského uměleckého světa, mezi nimi s Paulem Cézannem a Claudem Monetem. V roce 1891 se usazuje v Barbizonu, centru francouzského krajinářství. Z té doby pochází plátna Cesta v lese, 1891; Západ slunce, Barbizon, 1891 nebo Studie kapradin. Barbizon z roku 1894, za kterou získal zlatou medaili na pařížském salonu. V té době se zabývá ještě realistickou formou barbizonské školy, ale je už zaujat světlem a proměnami barev v závislosti na denní době. K impresionismu měl už nakročeno. Zde vystavený obraz Seiny Krajina s řekou z r.1896 namaloval už v Giverny. Je to mimochodem naprosto stejný pohled i z téhož místa, který namaloval Monet (Rameno řeky Seiny u Giverny, 1897). Vytrácí se detail a objevuje se koncentrace na světelné reflexe na vodní hladině. Jabloně v žitném poli z roku 1896 jsou už plné světla s dominantními žlutými tóny. Horizont se zapadajícím sluncem, s potlačením literárních zbytků realismu na plátně Stráň. Barbizon, 1896 je nejspíše ateliérovým zpracováním ještě barbizonského motivu, ale už pod vlivem Monetovým v Giverny. Podobně jako tomu bylo například u Radimského dvou variant námětu Svítání v sadu, plenérové studie z r.1895 – dnes v Národní galerii v Praze a propracovanější ateliérové definitivy z roku 1904 z Východočeské galerie v Pardubicích. V roce 1898-1899 se barva na Radimského plátnech prosazuje s čím dál tím větší čistotou (Houština, 1898, Krajina z okolí Pařiže, 1898; U potoka, 1899, Ranní opar, 1899-1900; Chalupy u vody, 1899-1900) a motiv sám o sobě poskytuje jen určitou platformu pro mísení barev v plošné kompozici. Radimský se začíná soustřeďovat na vyjádření atmosféry a působeni světla na změnu barev. Objevuje se ona typická chvějivost plochy složené z menších doteků štětce, ztráta objemovosti (Chalupa u vody, 1900; Pobřeží, 1900) na pomezí imprese a abstrakce.

V roce 1899 uspořádal Radimský doma v Čechách v Topičově salonu výstavu svých 88 pláten, která znamenala pro českou veřejnost první informaci o francouzském impresionismu. Byla to zlomová výstava pro Radimského a jeho pozici v českém umění, ale hlavně pro české umělce, kteří viděli příklad nové formy. A to formy nepřetavené, čisté, která měl svůj zrod pod francouzským sluncem, v prostředí, které nabízelo jiné myšlení, ale díky geografickým podmínkám i jinou barevnou škálu, kterou země střední Evropy neznají.

Přesto, že Radimský trvale žije v Giverny od roku 1895, kontakt s vlastí neztrácel a z Normandie do Čech opakovaně zajíždí. Také vystavuje – v Praze, ve Vídni, ve Francii. U nás se jako vášnivý lovec a rybář s bratrem Ladislavem věnuje lovu zajíců, bažantů, křepelek a ryb. Rodinná tradice Radimského přiměla zakoupit starý mlýn La Bergamotte v Le Goulet v těsné blízkosti Giverny. Vzor Monetovy proslulé zahrady cítíme i v tom, že pozemek mlýna disponoval zahradou s četnými druhy květin a ovocných stromů, jabloní a hrušek.

Časopisy jako Zlatá Praha, Světozor nebo Volné směry přinášely reprodukce jeho vystavovaných obrazů. Po Topičově salonu následovala výstava v roce 1901 v Rudolfinu, 1903 v Galerii u Štajgrů v Praze a pak další. Se stejnou pravidelností s jakou obesílal Pařižský salon (1893, 1895, 1897, 1898, 1899, 1900), účastnil se v letech 1892-1896 výročních výstav Krasoumné jednoty v Praze. V létě 1905 zajíždí do Holandska a pak vystavuje ve Vídni v Piskově galerii a v Praze v bývalém Brožíkově ateliéru. Krasoumná jednota také v roce 1907 uspořádala Radimskému zvláštní výstavu. Jako čtyřicetiletý se seznamuje s o devět let mladší Francouzkou Louisou Fromontovou. Přestože sňatek proběhl až v roce 1917, přivezl ji ještě téhož roku představit v rodině jako svoji ženu. Po dvou letech se stává v roce 1909 Radimský otcem, ale jejich ani ne roční dcera umírá na spálu. Nikdy potom už žádné děti s Louisou neměli. Na jaře toho roku, tedy 1910 bylo na více než čtrnáct dní vystaveno 38 Radimského obrazů v Galerii Bernheim v Paříži. Výstava byla obrovským komerčním i společenským úspěchem. S neskrývaným nadšením ji on sám hodnotil mnohem výše než výstavu v Topičově salonu v roce 1899.

Václav Radimský se ale nevěnoval ve Francii jen umění. Z let 1910-1913 existuje čilá korespondence mezi Václavem a jeho bratrem Ladislavem, když spolu založili v Kolíně továrnu na konzervy, která vyvážela své výrobky do Francie. Továrna Bohemia dodávala drůbeži konzervy, zvěřinové paštiky, husí játra, perigordská husí játra s lanýži i hotová konzervovaná jídla. Radimský nebyl rozhodně efemérní umělec s hlavou v oblacích. Byl skvělým analytikem obchodní situace v zemi, kde tak dlouho žil a pochopil rozdíly v cenách za zboží, které se dalo v Čechách opatřit levněji. Bohemia expandovala. Jako činorodý pragmatik se ale stíhal realizovat při této obchodně-podnikatelské činnosti i jako umělec. Tu zastavila až první světová válka. Sklady zboží Bohemie v Rouenu byly zkonfiskovány. Radimský je zatčen a nakonec skončí v internaci. Po intervencích je mu umožněno povolení k pobytu, ale je pod neustálým policejním dohledem prakticky až do konce války. V roce 1917 prodal La Bergamotte, stěhuje se s Louisou do Vernonu a nakonec odjíždí do Čech. Domů na pašinecký statek Radimských, kde pak žil v domku po správci až do své smrti. V lednu roku 1946 se na jedné své procházce nachladil a 31.ledna umírá na zápal plic v kolínské nemocnici. Je pochován s manželkou Louisou naproti hrobu své matky na hřbitově ve Kbelu.

Rok 1918 je uzavřením Radimského francouzské tvorby. Výstava nese název Melancholie a jejím leitmotivem jsou tři vystavená díla z majetku Galerie hl.města prahy a České spořitelny s naprosto zvláštní žlutomodrou barevností, která je charakteristická jen pro jeho francouzské období let 1915-1918, tedy z doby, kdy už pro něj Francie nebyla zemí velkých možností a uměleckých realizací. Na kolínské výstavě slouží jako její moto, ale i moto lidského i uměleckého osudu Radimského. Jsou zde pochopitelně shromážděny i jiné jeho práce a sice od roku 1891 do roku 1925. Výstava se zabývá hlavně jeho francouzskými obrazy, které jsou základem i pro díla vznikající v Čechách.

Více než stopadesátistránkový katalog výstavy je přepracovanou rozšířenou reedicí katalogu z roku 2005 v Kutné Hoře, vychází ovšem jako jednodílný svazek a obsahuje jak popis díla, obrazovou přílohu s vystavenými položkami i archivní fotografie, přepis korespondence, překlady francouzských policejních záznamů z let 1914-1918 a v neposlední řadě francouzský překlad obou úvodních částí katalogu.

Zlata banka
Reklama
jš, ar