PM
Reklama

Vážím si toho, že jsem se mohl aktivně podílet na revoluci, říká Miroslav Richter

17. listopad 2010, 10:28
(aktualizováno: 17. listopad 2010, 10:31)

Čáslav - Miroslav Richter se v listopadu roku 1989 stal jedním ze zakladatelů Občanského fóra v Čáslavi. Navíc byl, jak sám říká, tak trochu nedobrovolně, při tehdejších manifestacích na čáslavském Žižkově náměstí dosazen do funkce hlavního řečníka. „Jsem rád, že jsem prožil revoluci a mohl se na ní aktivně podílet, protože za ta léta před tím, která jsem strávil v komunistickém režimu, to je pro mě zadostiučinění,“ říká Miroslav Richter.

Čím jste se před příchodem listopadu 89 v tehdejším Československu živil?

„Před vypuknutím revoluce jsem od roku 1988 pracoval na podnikovém výzkumu v Lučebních závodech v Kolíně. Předtím jsem dojížděl čtyři roky do Prahy, kde jsem studoval VŠ. Pro zajímavost musím uvést, že jsem svou kandidátskou disertační práci odevzdal shodou okolností čtvrtého  listopadu osmdesát devět, což byla moje veliká klika, protože poté už bych asi neměl nikdy čas ji dopsat.“

Angažoval jste se před pádem komunistického režimu v některé z místních organizací?

„V roce osmdesát osm, když jsem přemýšlel co dělat, jsem se dostal do kontaktu s čáslavskou Organizací svazu ochránců přírody, což byla v té době jedna z mála organizací, kde slovo dělat dávalo nějaký smysl a tudíž bylo dobré se v této věci angažovat, protože to mohlo mít praktický výsledek. Angažmá v mnoha jiných, hlavně těch společensko-politických organizacích, totiž nepřinášelo žádný reálný výsledek a členství v těchto organizacích bylo jako takové krycí mimikry, které člověku napomáhalo k tomu, aby nevybočoval z davu a neupozorňoval na sebe.“

Bylo možné se v tehdejším režimu dopátrat prostřednictvím médií informací, které by člověku pomohly získat nezávislý pohled na dění ve státě, potažmo ve světě?

„Já jsem po vzoru mých rodičů odkojený rozhlasovou stanicí Hlas Ameriky. Měl jsem zvyk toto vysílání denně poslouchat. Později jsem svůj obzor rozšířil o české vysílání BBC a snažil jsem se schraňovat nezávislé informace o tom, co se děje u nás i ve světě. Mít nezávislé informace je totiž hodnota, která platí vždy a všude. V každé situaci je dobré mít hlubší informace a nebýt závislý pouze na jednom jejich zdroji, který jaksi nemusí, ale někdy mě může, svými informaci záměrně uvádět v omyl. A komunistický režim lidi záměrně uváděl v omyl a ten, kdo byl závislý jenom na jejich informacích, co podávali v tehdejším Československu lidem, neměl objektivní pohled na svět a na dění v našem státě. Samozřejmě lidé jakoby obecně, vytušili rozpor slov a činů a nikdo si nedělal iluze. Těch, kteří se ale aktivně pídili po nějakých jiných myšlenkách, názorech a konfrontovali tyto názory s oficiálními prohlášeními komunistické strany, jež do nás byly zde huštěny, asi moc nebylo.“

Jakým způsobem jste Vy osobně prožil sedmnáctý listopad roku osmdesát devět?

„Já jsem tento den strávil tak, že jsem si večer pustil české vysílání BBC, kde samozřejmě byly reportáže o tom, že v Praze byla manifestace, kdy podle dalších informací z rádia vyplývalo, že byla potlačovaná. Když v devět hodin skončilo BBC, tak jsem si přeladil na Hlas Ameriky a do jedenácti do večera jsem poslouchal zprávy o tom, jak demonstranti byli doslova lynčováni, a že došlo k drsnému potlačení manifestace.“

Mohl byste popsat dění listopadových událostí v Čáslavi?

„Činnost Občanského fóra v Čáslavi byla založená na dvou skupinách lidí. Jedna skupina byla okolo Pepíka Tichého, Édy Stočese, Jardy Kruliše a dalších, kteří na Malé scéně Dusíkova divadla organizovali amatérský divadelní soubor. Shodou okolností probíhalo osmnáctého a devatenáctého listopadu v Praze nějaké setkání těchto divadelních souborů. Takže oni ten víkend prožili v Praze, a když se v neděli večer vrátili domů, tak byli nasáklí atmosférou, která v Praze panovala. Velmi je oslovili demonstrace a pokračující diskuze v pražských divadlech a tuto atmosféru oni přivezli do Čáslavi. Hana Kroulíková, která byla v tehdejší době organizační duší Svazu ochránců přírody, se náhodou někde s Pepíkem Tichým potkali a domluvili se na tom, že kdo bude chtít v Čáslavi něco podnikat, tak má přijít ve čtvrtek třiadvacátého listopadu na Malou scénu Dusíkova divadla, kde se nakonec sešli dvě skupiny lidí - amatérští herci a Ochránci přírody. Na tomto setkání pak vzniknul takový zárodek, nic dramatického. Pouze jsme se dohodli, že se druhý den sejdeme znovu. V pátek večer jsme se tak opět sešli a rozhodli se, že budeme odvážnější, a že o sobě dáme vědět. Na sobotu pětadvacátého listopadu jsme svolali první veřejné setkání Občanského fóra Čáslav. Vzpomínám, jak jsme večer před setkáním doma se ženou malovali zvací plakátky, které jsme v noci a během sobotního dopoledne lepili po Čáslavi. Hodinu před ofi - ciálním zahájením setkání na Žižkově náměstí jsme z Malé scény vyrazili na náměstí. V místech u policejní stanice Pepík Tichý řekl, že bude třeba, aby na manifestaci někdo promluvil a ukázal na mne, jelikož prý mám hluboký hlas a bude mě dobře slyšet. Na tuto první manifestaci přišlo okolo čtyřiceti lidí. V neděli přišli další lidé a postupně přibývaly skupiny z továren a společně se domlouvala velká manifestace na Žižkově náměstí. Před ní jsme volali do Prahy a po telefonu mi lidé z Občanského fóra diktovali oficiální prohlášení, které jsem pak předčítal. Na oné manifestaci jsme nechali také vystoupit delegaci z KSČ, která na tribuně blekotala své fráze, které zde opakovali do nekonečna. Nakonec pro ně bylo překvapením, že na ně lidé pískali, s čímž se do té doby nikdy nesetkali. Každý večer pak probíhala setkání na Malé scéně. Schůzky se ale samozřejmě postupem času rozvolňovaly. Revoluce je totiž emoce a každá emoce po čase vyprchá, zevšední. Ta vůdčí nálada, jak se stávala každodenní, tak ten elán ochaboval, takže pak stačilo se setkávat každý týden jednou. Později v lednu a únoru došlo k výměně zastupitelstva tehdejšího čáslavského Národního výboru, kdy Občanské fórum dosadilo za odstoupivší lidi sedm osob ze svých řad, včetně tajemníka městského úřadu.“

Nebyl jste jakožto Čáslavák odtržen od revolučního dění v Praze?

„Ne nebyl. V pátek z práce jsem jel rovnou do Prahy si to jakoby užít, protože atmosféra panující v našem hlavním městě byla naprosto skvělá. Ta euforie vás tam dokonale vtáhne. Pamatuji si, jak na Václavském náměstí lidé z venkova nadávali na to, že se u nich nic neděje, a že na vesnici stále pevnou rukou vládnou komunisté. Dále se mi vybavují lidé, kteří agitovali za to, aby se Dubček - symbol roku šedesát osm, stal prezidentem. Lidé totiž vždy, když se dělá revoluce, tak potřebují nějaký symbol. A přímo prvních čtrnáct dní v listopadu Havel nebyl pro veřejnost symbolem.“

Co považujete za Váš nejsilnější zážitek z listopadových událostí?

„V úterý jedenadvacátého listopadu jsem odjel na pracovní cestu do Prahy. Po návštěvě výstavy jsem se rozhodl, že navštívím své bývalé kolegy na Chemickotechnologické fakultě, kde jsem léta působil. Cestou na fakultu jsem potkával mladé dvojice s trikolórami na kabátech. Ulice byly zaplněné studenty, kteří diskutovali o tom, jestli mají jít na Václavák, nebo ne. U vchodu do budovy chemicko-technologické fakulty mě legitimovala studentská hlídka a uvnitř probíhaly další diskuze, ze kterých mimo jiného vyplula fáma o tom, že tanky jedou na Prahu. Po diskuzích jsem s kolegy vyrazil metrem na Můstek v obavách z nepřátelských tanků, a přestože člověk měl z tohoto strach, tak ho celková atmosféra vtáhne a za dané situace nejde nejít. Já jsem se nakonec dostal na předposlední schod u východu ze stanice metra, dál už to nešlo, jelikož byl Václavák totálně plný. Pamatuji si, jak jsem se v obavě z tanků postavil na špičky, abych viděl, a pak jsem si s úlevou řekl, že je to dobré, jelikož jsem žádné tanky nezahlédl.“

Komentáře
AVE_CZ
Reklama
vv auto
Reklama
Vážím si toho, že jsem se mohl aktivně podílet na revoluci, říká Miroslav Richter

Vážím si toho, že jsem se mohl aktivně podílet na revoluci, říká Miroslav Richter

17. listopad 2010
(aktualizováno: 17. listopad 2010, 10:31)

Čáslav - Miroslav Richter se v listopadu roku 1989 stal jedním ze zakladatelů Občanského fóra v Čáslavi. Navíc byl, jak sám říká, tak trochu nedobrovolně, při tehdejších manifestacích na čáslavském Žižkově náměstí dosazen do funkce hlavního řečníka. „Jsem rád, že jsem prožil revoluci a mohl se na ní aktivně podílet, protože za ta léta před tím, která jsem strávil v komunistickém režimu, to je pro mě zadostiučinění,“ říká Miroslav Richter.

Čím jste se před příchodem listopadu 89 v tehdejším Československu živil?

„Před vypuknutím revoluce jsem od roku 1988 pracoval na podnikovém výzkumu v Lučebních závodech v Kolíně. Předtím jsem dojížděl čtyři roky do Prahy, kde jsem studoval VŠ. Pro zajímavost musím uvést, že jsem svou kandidátskou disertační práci odevzdal shodou okolností čtvrtého  listopadu osmdesát devět, což byla moje veliká klika, protože poté už bych asi neměl nikdy čas ji dopsat.“

Angažoval jste se před pádem komunistického režimu v některé z místních organizací?

„V roce osmdesát osm, když jsem přemýšlel co dělat, jsem se dostal do kontaktu s čáslavskou Organizací svazu ochránců přírody, což byla v té době jedna z mála organizací, kde slovo dělat dávalo nějaký smysl a tudíž bylo dobré se v této věci angažovat, protože to mohlo mít praktický výsledek. Angažmá v mnoha jiných, hlavně těch společensko-politických organizacích, totiž nepřinášelo žádný reálný výsledek a členství v těchto organizacích bylo jako takové krycí mimikry, které člověku napomáhalo k tomu, aby nevybočoval z davu a neupozorňoval na sebe.“

Bylo možné se v tehdejším režimu dopátrat prostřednictvím médií informací, které by člověku pomohly získat nezávislý pohled na dění ve státě, potažmo ve světě?

„Já jsem po vzoru mých rodičů odkojený rozhlasovou stanicí Hlas Ameriky. Měl jsem zvyk toto vysílání denně poslouchat. Později jsem svůj obzor rozšířil o české vysílání BBC a snažil jsem se schraňovat nezávislé informace o tom, co se děje u nás i ve světě. Mít nezávislé informace je totiž hodnota, která platí vždy a všude. V každé situaci je dobré mít hlubší informace a nebýt závislý pouze na jednom jejich zdroji, který jaksi nemusí, ale někdy mě může, svými informaci záměrně uvádět v omyl. A komunistický režim lidi záměrně uváděl v omyl a ten, kdo byl závislý jenom na jejich informacích, co podávali v tehdejším Československu lidem, neměl objektivní pohled na svět a na dění v našem státě. Samozřejmě lidé jakoby obecně, vytušili rozpor slov a činů a nikdo si nedělal iluze. Těch, kteří se ale aktivně pídili po nějakých jiných myšlenkách, názorech a konfrontovali tyto názory s oficiálními prohlášeními komunistické strany, jež do nás byly zde huštěny, asi moc nebylo.“

Jakým způsobem jste Vy osobně prožil sedmnáctý listopad roku osmdesát devět?

„Já jsem tento den strávil tak, že jsem si večer pustil české vysílání BBC, kde samozřejmě byly reportáže o tom, že v Praze byla manifestace, kdy podle dalších informací z rádia vyplývalo, že byla potlačovaná. Když v devět hodin skončilo BBC, tak jsem si přeladil na Hlas Ameriky a do jedenácti do večera jsem poslouchal zprávy o tom, jak demonstranti byli doslova lynčováni, a že došlo k drsnému potlačení manifestace.“

Mohl byste popsat dění listopadových událostí v Čáslavi?

„Činnost Občanského fóra v Čáslavi byla založená na dvou skupinách lidí. Jedna skupina byla okolo Pepíka Tichého, Édy Stočese, Jardy Kruliše a dalších, kteří na Malé scéně Dusíkova divadla organizovali amatérský divadelní soubor. Shodou okolností probíhalo osmnáctého a devatenáctého listopadu v Praze nějaké setkání těchto divadelních souborů. Takže oni ten víkend prožili v Praze, a když se v neděli večer vrátili domů, tak byli nasáklí atmosférou, která v Praze panovala. Velmi je oslovili demonstrace a pokračující diskuze v pražských divadlech a tuto atmosféru oni přivezli do Čáslavi. Hana Kroulíková, která byla v tehdejší době organizační duší Svazu ochránců přírody, se náhodou někde s Pepíkem Tichým potkali a domluvili se na tom, že kdo bude chtít v Čáslavi něco podnikat, tak má přijít ve čtvrtek třiadvacátého listopadu na Malou scénu Dusíkova divadla, kde se nakonec sešli dvě skupiny lidí - amatérští herci a Ochránci přírody. Na tomto setkání pak vzniknul takový zárodek, nic dramatického. Pouze jsme se dohodli, že se druhý den sejdeme znovu. V pátek večer jsme se tak opět sešli a rozhodli se, že budeme odvážnější, a že o sobě dáme vědět. Na sobotu pětadvacátého listopadu jsme svolali první veřejné setkání Občanského fóra Čáslav. Vzpomínám, jak jsme večer před setkáním doma se ženou malovali zvací plakátky, které jsme v noci a během sobotního dopoledne lepili po Čáslavi. Hodinu před ofi - ciálním zahájením setkání na Žižkově náměstí jsme z Malé scény vyrazili na náměstí. V místech u policejní stanice Pepík Tichý řekl, že bude třeba, aby na manifestaci někdo promluvil a ukázal na mne, jelikož prý mám hluboký hlas a bude mě dobře slyšet. Na tuto první manifestaci přišlo okolo čtyřiceti lidí. V neděli přišli další lidé a postupně přibývaly skupiny z továren a společně se domlouvala velká manifestace na Žižkově náměstí. Před ní jsme volali do Prahy a po telefonu mi lidé z Občanského fóra diktovali oficiální prohlášení, které jsem pak předčítal. Na oné manifestaci jsme nechali také vystoupit delegaci z KSČ, která na tribuně blekotala své fráze, které zde opakovali do nekonečna. Nakonec pro ně bylo překvapením, že na ně lidé pískali, s čímž se do té doby nikdy nesetkali. Každý večer pak probíhala setkání na Malé scéně. Schůzky se ale samozřejmě postupem času rozvolňovaly. Revoluce je totiž emoce a každá emoce po čase vyprchá, zevšední. Ta vůdčí nálada, jak se stávala každodenní, tak ten elán ochaboval, takže pak stačilo se setkávat každý týden jednou. Později v lednu a únoru došlo k výměně zastupitelstva tehdejšího čáslavského Národního výboru, kdy Občanské fórum dosadilo za odstoupivší lidi sedm osob ze svých řad, včetně tajemníka městského úřadu.“

Nebyl jste jakožto Čáslavák odtržen od revolučního dění v Praze?

„Ne nebyl. V pátek z práce jsem jel rovnou do Prahy si to jakoby užít, protože atmosféra panující v našem hlavním městě byla naprosto skvělá. Ta euforie vás tam dokonale vtáhne. Pamatuji si, jak na Václavském náměstí lidé z venkova nadávali na to, že se u nich nic neděje, a že na vesnici stále pevnou rukou vládnou komunisté. Dále se mi vybavují lidé, kteří agitovali za to, aby se Dubček - symbol roku šedesát osm, stal prezidentem. Lidé totiž vždy, když se dělá revoluce, tak potřebují nějaký symbol. A přímo prvních čtrnáct dní v listopadu Havel nebyl pro veřejnost symbolem.“

Co považujete za Váš nejsilnější zážitek z listopadových událostí?

„V úterý jedenadvacátého listopadu jsem odjel na pracovní cestu do Prahy. Po návštěvě výstavy jsem se rozhodl, že navštívím své bývalé kolegy na Chemickotechnologické fakultě, kde jsem léta působil. Cestou na fakultu jsem potkával mladé dvojice s trikolórami na kabátech. Ulice byly zaplněné studenty, kteří diskutovali o tom, jestli mají jít na Václavák, nebo ne. U vchodu do budovy chemicko-technologické fakulty mě legitimovala studentská hlídka a uvnitř probíhaly další diskuze, ze kterých mimo jiného vyplula fáma o tom, že tanky jedou na Prahu. Po diskuzích jsem s kolegy vyrazil metrem na Můstek v obavách z nepřátelských tanků, a přestože člověk měl z tohoto strach, tak ho celková atmosféra vtáhne a za dané situace nejde nejít. Já jsem se nakonec dostal na předposlední schod u východu ze stanice metra, dál už to nešlo, jelikož byl Václavák totálně plný. Pamatuji si, jak jsem se v obavě z tanků postavil na špičky, abych viděl, a pak jsem si s úlevou řekl, že je to dobré, jelikož jsem žádné tanky nezahlédl.“