Čáslav/Praha – Letos si připomínáme 35. výročí události, kterou nazýváme „Sametová“ či „Něžná“ revoluce. Při výročích této společenské změny rád vzpomínám na příhody z tohoto přelomového roku. Tentokrát bude opravdu drobná, pro mladé lidi neuvěřitelná, ale skutečně se stala a naprosto vystihuje absurditu doby.

Přenesme se do kampusu Vysoké školy zemědělské na pražském Suchdole, jednoho z největších v tehdejší Československé socialistické republice. Univerzitní kampus, tenkrát se tomu říkalo areál školy, který zahrnuje nejen vlastní fakulty, ale také vysokoškolské koleje, menzu, technické a administrativní budovy, je rozsáhlý.

Řev policejních majáků proniká až do morku kostí, jejich záblesky nepříjemně oslňují, pneumatiky kvílejí při prudkém brzdění na rozpáleném asfaltu, policejní volhy a žigulíky blokují příjezdové cesty, policejní antony čekají za rohem na své oběti, pendreky sviští vzduchem a nejen vzduchem, studenti a studentky prchají, nebo se o to alespoň pokoušejí. Jen krátce po tomto zbytečném „tyjátru“ je prostor mezi budovami kolejí naprosto prázdný. Strašidelně prázdný. Jen atmosféra strachu a nenávisti, pachuť zla, které převálcovalo dobro, tak nějak nepříjemně visí ve vzduchu.

Ale začněme od začátku. „Pojď se mnou na setkání křesťanské mládeže,“ řekl mi bezelstně spolužák. Mimochodem, dnes je farářem v jednom ze známých pražských kostelů. „Tak jo,“ říkám. Přestože pocházím z prostředí spíše ateistického, k duchovnu jsem měl vždy blízko. A nelitoval jsem. Alespoň tedy zpočátku. Příjemné povídání o Ježíši, Marii, Josefovi a apoštolech, o biblických příbězích z Olivetské hory, Getsemanské zahrady, hory Sion či Golgoty a mnoho dalšího. Vše v atmosféře přátelství, důvěry a lásky, navíc v prostředí krásné suchdolské zeleně. No hotová selanka. A pak přišly výše uvedené události!

Proč leželo představitelům režimu „v žaludku“ setkání studentů a jejich nevinné povídání o náboženství, čím mohla nebohá Panna Marie s maličkým Ježíškem ohrozit ty zástupy papalášů, estébáků a udavačů? Je to jednoduché. Oni totiž nebyli nikde organizovaní, evidovaní, nepodléhali agitaci. Byli zkrátka svobodní. A tím podkopávali samotné základy totalitního režimu. Proto bylo potřeba zakročit, potrestat pro výstrahu a odstrašení. Zadusit jakýkoliv projev svobodného myšlení, chování a jednání v zárodku.

Kdo neutekl, byl odvezen antonem k výslechu. Kdo měl smůlu, byl dovezen za Prahu do lesů, vyzut z bot či dokonce vysvlečen a vypuštěn do lesa. Aspoň si to bude studentík pamatovat a příště nebude prudit! A ta zábava pro sadistické příslušníky Veřejné bezpečnosti, za to to přece stojí! Vyloučení ze školy také není špatné, nebo snad chceme, aby socialistická inteligence věřila v „pánbíčka“?

Uběhlo pár měsíců a na pražské Národní třídě se stalo něco podobného. Jen ve velkém, s větší surovostí a nepochopitelnou brutalitou. A hlavně s obrovským dopadem na celou společnost, na životy každého jednotlivce. Totalitní režimy ve střední a východní Evropě stály na hliněných nohou a začaly se hroutit jak domečky z karet.

Nová doba přinese mnoho dobrého, ale i špatného. Mnozí přijdou o zaměstnání či některé jistoty, ne každému bude vyhovovat dravá individualistická společnost zaměřená na peníze a konzum. Ale jedno je jisté. Už nikdo nebude týrat studenty a ani nikoho jiného, když si budou chtít popovídat o historii či se jen společně pomodlit.

Text Vladimír Havlíček, foto Josef Starý