Mladá Boleslav/Čáslav – Patnáctiletá atletka Kateřina Zahradníková z AC Čáslav potvrdila svůj velký talent na nedávném Mistrovství České republiky žáků a žákyň na dráze v Mladé Boleslavi. V běhu na 300 metrů svěřenkyně trenérky Jarmily Kratochvílové nejprve v rozběhu zaběhla čas 40,82 sekundy, a ve finále svůj výkon ještě vylepšila na skvělých 40,21 sekundy, což jí vyneslo zlatou medaili.

Můžete popsat první pocit, když v cíli zjistíte, že jste mistryní republiky?
Do závodu jsem šla s tím, že si jdu pro medaili. Věřila jsem si, protože vím, že jsem celý rok tvrdě trénovala právě na tento okamžik. V cíli to byl nádherný, těžko popsatelný moment. V první chvíli jsem tomu nemohla uvěřit, cítila jsem obrovskou radost, úlevu a hrdost, že se mi podařilo vyhrát zlatou medaili a stát se mistryní České republiky. První místo mi také zajistilo pozvánku na mezistátní utkání v Maďarsku, kde jsem reprezentovala Českou republiku také na trati 300 metrů. Vybojovala slušné třetí místo. Dopomohla jsem i smíšené třístovkové štafetě k prvnímu místu a celkově se tým Česká republika umístila na prvním místě.

Ve finále jste zlepšila čas z rozběhu. Co podle vás rozhodlo, že se vám podařilo ještě zrychlit?
Po rozběhu jsem cítila, že tam mám ještě rezervy. Posledních pár metrů jsem tedy spíš kontrolovala postupovou pozici a prakticky jsem je vypustila, protože do finále šli první dva. Do finále jsem ale nastupovala s tím, že do toho dám úplně všechno a ukážu si, že tvrdý trénink má smysl. Snažila jsem se rozběhnout první dvoustovku a v závěru ještě zrychlit, abych udržela nejlepší pozici.

Mistrovství republiky jej velký závod, pociťovala jste nervozitu nebo trému?
Ano, nějaká nervozita tam samozřejmě byla, ale beru to jako něco přirozeného. Snažila jsem se při závodu moc se nestresovat. Obvykle se před během ani před startem nestresuji, ale u takto velkých závodů je to trochu jiné. Přesto se snažím na to nemyslet, užít si závod a hlavně si věřit.

Jaké byly vaše začátky v atletice, proč jste si vybrala právě běhy?
Atletiku dělám poměrně krátce. Můj úplně první závod můžete dohledat 15. května 2024. U trenérky jsem byla poprvé asi měsíc před tím. Do té doby jsem startovala jen na školních závodech, které se mi většinou podařilo vyhrát, a zjistila jsem, že mě běhání baví. To ale neznamená, že jsem před tím nic nedělala. Věnovala jsem se aktivně hokeji tady v Čáslavi. Hokej již nehraji, neměla bych na něj čas, ale také mě už moc nenaplňoval a spíš jsem se v týmu trápila, teď už vím že výkon ostatních spoluhráčů nijak neovlivním, uvědomila jsem si, že kolektivní sporty nejsou úplně pro mě. Atletika mě naprosto chytla a u individuálního sportu se nemůžu na nikoho vymlouvat a všechno je jen na mně.

Co vás na atletice baví nejvíc a co je naopak nejtěžší?
Atletika je krásný sport. Nejvíce mě baví chuť se stále zlepšovat, pocit ze závodu a radost z toho, když vidím progres. Hodně mě těší i společná soustředění s partou. Podle mě nejtěžší je každodenní disciplína. Trénovat i když se zrovna nedaří a vydržet. Tréninky s mojí trenérkou Jarmilou Kratochvílovou bývají většinou velmi náročné, ale pocit po těžkém tréninku je k nezaplacení.

Jak se dá sport na takto vysoké úrovni skloubit se školou? Nezávidí vám spolužáci cestování na závody místo sezení ve školních lavicích?
Není to vždy jednoduché, ale s podporou školy a trenérů se to dá zvládnout. Chodím do devátého ročníku Základní školy Sadové v Čáslavi do sportovní třídy. Takže učitelé rozumí že nechodíme jenom do školy, ale že se také věnujeme nějakému sportu. Učitelé i spolužáci mě ve většině podporují a fandí mi a toho si moc vážím.

Jaké jsou vaše plány do budoucna, třeba v rámci dorosteneckých kategorií nebo i celkově ve sportu?
Nemám zatím velké cíle. Hlavní pro mě je se stále zlepšovat, těšit se na každý další závod a aby mě atletika stále bavila. Nakonec bych chtěla opravdu upřímně poděkovat mé trenérce Jarmile Kratochvílové. Je to člověk, který mi otevřel dveře do světa atletiky a od začátku mi věřil. Každý její trénink je sice náročný ale vždy má smysl a posouvá mě dál. Díky její obrovské zkušenosti, trpělivosti a podpoře jsem se dokázala dostat až sem. Bez ní bych to nikdy nedokázala. Ten titul patří nejen mně, ale také hlavně jí.