Pátek, 16. říjen 2026

Čáslavská vlaječka „zavlála“ v Santiagu de Compostela aneb „přes kameny ke hvězdám“

Foto Vladimír Havlíček

1. říjen 2026, 06:57

Santiago de Compostela/Čáslav – Chcete se pokochat překrásnou krajinou Pyrenejského poloostrova, dozvědět se něco o historii, a to vše s duchovním přesahem? Tak to musíte vyrazit do španělského Santiaga de Compostela. A nebo se podívat na cestu objektivem čáslavského cestovatele a publicisty, který donesl českou a čáslavskou vlaječku před proslavenou baziliku.

Cestu jsem symbolicky zahájil u kostela sv. Jakuba v obci Jakub u Čáslavi, kde se nachází patník s číslovkou 3159. To je počet kilometrů k hrobu sv. Jakuba do Santiaga. Poté jsem se letecky přemístil do portugalského Porta ke katedrále s patníkem, na kterém je číslovka 248 a vyrazil do španělského Santiaga.

Apoštol Jakub, označovaný jako Starší či Větší, byl jeden z dvanácti apoštolů, tedy učedníků Ježíše Krista. Jméno Jakub je česká podoba jména Iakobos, jeho španělská verze je Santiago. Spolu s Petrem a Janem patřil k Ježíšovým privilegovaným učedníkům. Podle tradice byl v Jeruzalémě kolem Velikonoc v roce 44 zatčen vojáky a sťat mečem. Byl první z Kristových apoštolů, který podstoupil mučednickou smrt. Jakub byl pohřben v Jeruzalémě. Odtud byly jeho ostatky přemístěny mnichy do Španělska. Dnes jsou uloženy v chrámu v Santiagu de Compostela. Podle jiné legendy odešel po Ježíšově smrti z Palestiny hlásat evangelium a dorazil až do dnešního Španělska. Nad jeho hrobem byla v letech 1075 až 1150 postavena trojlodní baziliku na půdorysu latinského kříže s příčnou lodí. Ostatky sv. Jakuba jsou uloženy do stříbrného sarkofágu v chrámové kryptě pod hlavním oltářem, nad nimi je po schodišti přístup k relikviářovému poprsí svatého Jakuba, které obsahuje světcovu lebku. Poutníci ji mohou obejmout kolem ramen.

„Jednou jsi dole, jednou nahoře…“ zpívá se v nesmrtelné písni Život je jen náhoda od legendární trojice Jiří Voskovec, Jan Werich a Jaroslav Ježek. Vyvolává to ve mně vzpomínku z jedné středočeské nemocnice, kdy jsem byl „dole“. Ležím na JIP a přemýšlím jak jedna vteřina, jeden krůček, a to obrazně i doslova, může člověku změnit život. Jsem po operaci, špatně se mi dýchá. A navíc, zlomené žebro bude dlouho srůstat a bolí při každém pohybu. Sestřičky trvají na nasazené roušce, dusím se. Nedivím se jim, všude řádí covid, lidé umírají nejen o pár pokojů dále, ale v celé zemi. Vezou „dalšího“, slyším z chodby. Otupěli jsme, ten „další“ je něčí milovaný příbuzný, babička či dědeček, lidská bytost. Ponurá atmosféra. Navíc jsem sám, tak strašně sám. Návštěvy jsou zakázány, mobilní telefon nevlastním. Teď by se mi hodil, věděl bych co je s manželkou, s dětmi, s rodiči….

Dříve byl Jakub Starší zobrazován jako apoštol s knihou či svitkem evangelia. Později se začal objevovat jako poutník s holí, kloboukem, brašnou a mušlí hřebenatkou. Je patronem poutníků, bojovníků, dělníků, horníků, kloboučníků či lékárníků. A proč je symbolem sv. Jakuba a tedy i poutníků k jeho hrobu mušle? Původ je v legendě, podle níž portugalský rytíř stál v blízkosti přístaviště, kde kotvila loď, která přivezla ostatky sv. Jakuba do Španělska. Když jeho kůň viděl podivuhodný a světlý třpyt, který dopadal z hvězd na apoštola, byl z pohledu tak vyděšený, že skočil do vody a vzal s sebou do hlubin i rytíře. Rytíř byl zachráněn a vytažen na palubu. Zachránci plni úžasu uviděli, že jeho tělo je zcela pokryto svatojakubskými mušlemi.

Zlomeniny bolí, z nohy mi čouhají hřeby, dusím se, kolem umírají lidé. Každá hodina, minuta, vteřina se nekonečně vlečou. Co mi zbývá? Naděje. Na něco se těšit, upnout se k tomu. Třeba na vnoučátka, určitě se jich jednou dočkám. A nebo na cestování, to mám rád. No jasně, to je ono! Kdysi jsem si slíbil, že navštívím tři svatá místa – Jeruzalém, Řím a Santiago de Compostelu. Je to jasné, jestli budu někdy chodit, nebo alespoň pajdat, dojdu tam!

Svatojakubská cesta je jedna z nejstarších poutních cest v Evropě a také ta nejoblíbenější. Má nespočet variací. Začít se dá kdekoliv v Evropě. To, co dříve byla pouze křesťanská tradice, má dnes mnohem širší význam. Důvody pro vykonání poutě mají také kulturně-historický přesah, nikoliv pouze čistě duchovní rozměr. Dnešní poutníci hledají nejen odpovědi na otázky o smyslu života, o jeho směřování, ale také si chtějí „sáhnout“ na historii, užít si přírodu a především pospolitost.

Kráčím z Porta do Santiaga. Vrcholí tak moje triáda cest. Putování přes Negevskou a Judskou poušť do Jeruzaléma jsem si užil. Koupání v Mrtvém moři byl příjemný bonus. Řím jsem si prošel křížem krážem, užil si atmosféru při kázání papeže na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu. Teď přicházím na santiagské náměstí, prožívám atmosféru spolu s rodinou a stovkami poutníků, je nepopsatelná, neopakovatelná a nepřenosná. A vůbec není důležité, že jsem z cesty ušel „po svých“ jen malou část, zdravotní stav, a také trošku lenost, mi více nedovolí. Děkuji svým blízkým, že mi cesty nejen umožňují, ale doprovází mě na nich. Putování po Izraeli a Palestině v době intifády, tedy povstání, nebylo jednoduché.

Jako bonus jsem si prodloužil cestu až do Fisterry neboli Finisterry, místa, které bylo v minulosti považováno za „konec světa“, latinsky „finis terrae“. A také do přístavního městečka Muxía, kde se podle legendy setkala Panna Maria se svatým Jakubem. Později na tomto místě byl postaven kostel Virxe de Barca sanctuary. Dodnes zde leží žulové kameny, které jsou podle pověstí zkamenělými částmi Mariiny lodě. Na obou místech jsou umístěny patníky s označení nultého kilometru.

Když jsem v roce 1985 maturoval na čáslavské „zemědělce“, měli jsme se spolužáky a spolužačkami na stužce motto „přes kameny ke hvězdám“. Tenkrát mi připadalo nadsazené, úsměvné až komické. Dnes vím, že bylo pravdivé a vizionářské, mělo „hloubku“. A vím ještě, že čím jsou ty kameny větší, tím jsou potom ty hvězdy krásnější!

Videa:

https://www.youtube.com/watch?v=ETJeQEw3f4Y

https://www.youtube.com/watch?v=3eA1lctyrus

https://www.youtube.com/watch?v=jYoFumGEoVY

Text, foto a videa Vladimír Havlíček