Pondělí, 16. červen 2025

Generál Jan Satorie z Čáslavi je hrdinou Karpatsko - dukelské operace

6. květen 2025, 06:28

Čáslav – 8. května letošního roku si připomínáme osmdesáté výročí od ukončení druhé světové války, největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva. Tuto tragédii ilustruje osud téměř zapomenutého čáslavského armádního generála, hrdiny Karpatsko - dukelské operace, Jana Satorieho. Autor tohoto textu znal generála osobně.

Životopisné údaje jsou čerpány z knihy „Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945“, z archivů Jiřího Prchala a Pavla Minaříka a z archivu autora. Dalším neocenitelným zdrojem fotografií a informací jsou sbírky Městského muzea v Čáslavi.

Jan Satorie se narodil 1. 6. 1894 v obci Podmoky mezi Čáslaví a Golčovem Jeníkovem, často jsou mylně uváděny Podmokly. Narodil se do rodiny drobného rolníka Josefa a jeho manželky Anny, rozené Kaňkové. V letech 1909-1913 byl studentem českého státního učitelského ústavu v Praze, kde odmaturoval. V září téhož roku nastoupil do zaměstnání jako výpomocný učitel na veřejné chlapecké škole v Praze, kde působil do konce roku 1914.

Po vypuknutí první světové války byl odveden a zařazen jako jednoroční dobrovolník k c. k. zeměbraneckému pluku v Čáslavi. Po vystrojení byl odeslán do školy pro důstojníky v záloze v Nových Benátkách a po jejím absolvování se vrátil zpět ke svému pluku, s nímž odešel jako velitel čety na ruskou frontu. Zde padl do ruského zajetí. Následně byl držen v zajateckých táborech, nejprve v Tambově a od dubna 1916 v Bobrově ve Voroněžské gubernii. Poté se přihlásil do čs. legií v Rusku a v zápětí byl odeslán do důstojnické školy v Borispolu a po jejím ukončení nastoupil službu u 8. čs. střeleckého pluku, kde poté působil až do návratu do vlasti. Zúčastnil bojů s bolševiky, především obsazení Vladivostoku, dobytí Nikolska Ussurijského, srážek na řece Ussuri či krvavých bojů o Nižní Tagil. Do svobodné vlasti dorazil po dlouhé cestě z Vladivostoku přes Kanadu teprve 4. 8. 1920.

V letech 1933 až 39 vykonával funkci velitele pěchotního učiliště. Po Mnichovu odešel do Francie, po bojové a ústupové anabázi divizní pěchoty do Velké Británie. Odtud na podzim roku 1944 odchází do Sovětského svazu, kde byl od ledna 1945 v hodnosti plukovníka velitelem 1. pěší brigády 1. československého armádního sboru. Na návrh košické vlády byl v dubnu 1945 ustanoven zástupcem velitele tohoto sboru, s nímž v květnu 1945 přijel do Prahy.

Po válce byl přednostou Vojenské kanceláře prezidenta republiky, s tím souvisí povýšení do hodnosti armádního generála. Do výslužby odešel v roce 1952, zpočátku žil v rodišti své manželky v Habrech v okrese Havlíčkův Brod, odkud se později přestěhoval do Čáslavi. Zde prožil více než dvě následující desetiletí svého života. Bydlel v ulici Nazaret, která se dříve jmenovala Pionýrů, naproti dnešnímu sídlu Junáka. Zemřel 6. 4. 1985 v Praze, do vysokého věku organizoval besedy, především pro mládež.

Jan Satorie „mladší“ je někdy omylem zaměňován za Jana Satorieho „staršího“. To byl ale divizní, později brigádní generál, který se narodil 13. 5. 1887 v Hostovlicích u Čáslavi a zemřel 30. 4. 1949 v Ostravě. Byl po něm pojmenován 157. Záchranný prapor Armády České republiky v Hlučíně. Přestože se narodili nedaleko od sebe, nebyli příbuzní.

Lidskou stránku a schopnost empatie Jana Satorieho si uvědomíme při čtení pamětního listu židovských vojáků ze dne 29. 8. 1940 zaslaného prezidentovi Edvardu Benešovi. V listu je po náboženské stránce popisována situace ve francouzském Agde. Jednalo se o nesplnění slibu židovským vojákům provádět židovské bohoslužby a slavit židovské svátky. Generál Satorie, přestože byl vyznání římskokatolického, umožnil konání pravidelných židovských bohoslužeb v čítárně. Takovéto pochopení pro náboženské potřeby českých a slovenských židovských vojáků nebylo vůbec samozřejmé.

Hodnotit poválečné působení Jana Satorieho není jednoduché. Na jedné straně váleční hrdinové, především z východního odboje, byli až adorováni, na druhé většina členů západního odboje byla kriminalizována, neprávem zavírána do nejtěžších káznic, mnozí nepřežili. Tento ostudný a nezasloužený osud potkal hlavně vojáky sloužící v Britském královském letectvu (RAF), kde sloužilo za druhé světové války celkem 2402 Čechů a Slováků. Mohl Jan Satorie, který byl až do roku 1952 ve vysokých pozicích, tomuto zabránit? V tvrdém stalinistickém režimu asi těžko. Vzpomeňme na zinscenovaný monstrproces s údajným „protistátním a spikleneckým centrem“ v čele s Rudolfem Slánským, při kterém bylo vyneseno jedenáct trestů smrti. V souvislosti s probíhající kampaní proti sionismu a kosmopolitismu byla celá akce zaměřena výrazně antisemitsky. A připomeňme, jak Jan Satorie umožnil bohoslužby židovským vojákům ve Francii. Z hrdiny mohl být v okamžiku zrádce národa, vždyť Rudolf Slánský byl až do září 1951 generálním tajemníkem KSČ, v listopadu byl označen za spiklence a za rok popraven. V této nelehké době se Jan Satorie snažil alespoň pomoci kamarádům legionářům, v jeho osobní korespondenci v čáslavském muzeu jsou o tom důkazy. Až tragikomicky působí dopis, v kterém ministr národní obrany Alexej Čepička žádá při odchodu do důchodu generála Satorieho o vrácení generálské uniformy, nebo o její zaplacení.

Hodnotit působení Jana Satorieho v době „normalizace“ není také jednoznačné. Už se pravděpodobně nedozvíme, jaký měl názor na vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Co si asi myslel o skutečnosti, že osvoboditelé či jejich potomci z roku 1945 k nám vstoupili v roce 1968 jako okupanti? Nevíme. Rozhodně nepřerušil kontakty se sovětskými spolubojovníky z druhé světové války. Co by si myslel o současné bratrovražedné válce na Ukrajině raději nebudeme ani domýšlet.

Generál Satorie byl osobním přítelem prezidenta Ludvíka Svobody, v čáslavském muzeu se zachovaly snímky z jejich setkávání. Jeho poválečné působení může vyznívat kontroverzně, podle některých názorů byl normalizačním prosovětským režimem využíván k propagandistickým účelům. Není však známo, že by někomu ublížil. Naopak, pomáhal spolubojovníkům z druhé světové války, a dokonce legionářům z války první, to už vyžadovalo osobní odvahu.

Činy Jana Satorieho za první a druhé světové války můžeme označit za hrdinské. Díky jeho statečnosti a statečnosti tisíců dalších vojáků východního, západního a domácího odboje bylo okupované Československo v květnu 1945 osvobozeno od nacismu a fašismu. Následující události nebyly radostné ani spravedlivé. Je nutné je však pojmenovávat a připomínat, ale nikoliv na základě momentálního ideologického pohledu, ale pouze historicky. Všem osvoboditelům patří věčný vděk!

Text a foto Vladimír Havlíček