Tlučeň - Je začátek května roku 1945. Také v malebné vesničce Tlučeň, ležící v jihozápadním cípu okresu Kutná Hora, asi kilometr od Petrovic II, se místní obyvatelé těší na ukončení války, na konec utrpení, kdy muži museli na nucené práce, kdy ženy převzaly veškerou zodpovědnost za rodinu, za hospodářství a především za děti. Bylo nutné, aby děti co nejméně pocítily důsledky války. Války, při které padlo přes šedesát miliónů lidí, války, která zaznamenala smutné historické prvenství, byla to totiž první válka v historii lidstva, která byla vyhlazovací. Nebyla snad jedna jediná rodina, která by důsledky tohoto barbarství nepocítila. „Kam se poděla humanita, lidskost,“ ptali se jedni, „kde je Bůh, jak to může dovolit,“ ptali se druzí. Odpovědi se nedočkal nikdo.

V lepší budoucnost doufali také obyvatelé Tlučeně a krásné a teplé jaro je v tom utvrzovalo. Bodejď by ne, vždyť tak husté a vysoké obilí v tuto roční dobu už dlouho neviděli. Může být něco lepšího, než naděje na vysokou úrodu a na vytoužený mír? Může, radost z dětí, z nové generace, která každému rodu zajistí pokračování, kontinuitu, v podstatě nesmrtelnost. A o děti právě v tomto příběhu jde. Je to příběh ne o statečnosti, ale naopak o lidské zbabělosti, hlouposti, degradaci lidskosti jako takové.

Obyvatelé Tlučeně měli totiž obavy z ustupujících Němců, kteří se pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera snažili probít co nejvíce na západ. Němečtí vojáci měli totiž obrovský a oprávněný strach ze sovětských vojáků. Doufali, že američtí vojáci jim zabezpečí lepší zacházení, než vojáci Rudé armády.

Takzvaná Schörnerova armáda byla jedna z posledních akceschopných součástí německé branné moci a na ústupu se její vojáci, často opilí, dokázali mstít. Důkazem toho jsou nesmyslné vraždy civilistů u Zruče nad Sázavou, v Malíně, v Kolíně a na dalších místech. A právě toho se v Tlučeni obávali. Proto ve snaze zachránit ženy a děti v případě nějakého nebezpečí, bylo rozhodnuto, že budou shromážděny v domě na návsi. Tady byla naděje na lepší ochranu, než v rozptýlených domcích. A také si všichni mohli společně dodávat odvahu, i tento psychologický efekt má svůj význam. A tak se také stalo.

Naštěstí se vojáci německého wehrmachtu obci vyhnuli, přece jen nebyla na hlavní trase přesunu. Vše tedy mohlo skončit bez jakékoli újmy. Nestalo se tak. Nikdo sice nepřišel o život, ale újma psychická se stala a to především dětem. Jeden místní občan, říkejme mu třeba pan Červenka, se totiž rozhodl pobavit, všem uškodit a vystrašit hlavně ženy a děti.

Pod oknem domu, kde byly ženy a děti z celé vesnice shromážděny zakřičel: „NĚMCI JEDOU!“ Panika nastala obrovská, strach a emoce, tolik roků ukrývané, rázem vytryskly jako žhavá láva ze sopky. Pud sebezáchovy a kupodivu racionální myšlení hnaly děti a ženy do nejbližšího lesa, kde se ukryly ve vykopané jámě. To, že byla noc, celou hrůzu ještě umocňovalo. Děti zbytečně brečely, ženy se zbytečně třásly strachem a hrůzou, ale pan Červenka byl spokojen, vše se povedlo podle plánu, pobavil se, zasmál, tolik legrace dlouho nezažil. Už nikdo nezjistí, jak dlouho se v té lesní jámě děti a ženy ukrývaly, jistě se jim to muselo zdát nekonečné. Strach, noc, úprk do lesa, hliněná vlhká jáma, prožitá hrůza, to vše nenávratně devastuje více či méně nevyvinutou dětskou psychiku.

Mír přišel, oběti na životech v obci naštěstí nebyly, šrámy na duši ale zůstaly a veliké. A pan „vtipálek“? Čest ani svědomí neměl, neomluvil se, ve vesnici zůstal, šťastný ale nebyl. Lidé mu odpustili, ale nezapomněli. A že nebyl šťastný, dokazuje jeho sebevražda oběšením. Že by „Boží mlýny?“ Tento příběh o naději, ale také lidské zášti se traduje v krásné středočeské vesničce Tlučeň.