Válečná léta v obci Dolní Bučice

21. duben 2016, 08:19

Dolní Bučice - Materiál pro tento článek je čerpán z pamětní knihy obce Dolní Bučice. Pro zachování autentičnosti jsou používány přesné citace kronikáře pana učitele Františka Pořízy.

Rok 1939

Stručná zpráva o situaci u nás a za hranicemi: Nově zvolený prezident Dr. E. Hácha v Berlíně 14. března, kde požádal Německo o ochranu. Téhož dne skupina zrádců s německou pomocí odtrhla Slovensko od republiky. 15. března německá vojska násilně obsadila Čechy a Moravu, jež byly Hitlerem prohlášeny za německý protektorát. Tímto dnem započalo šestileté porobení a utrpení Českého národa.

Za chladného deštivého rána, promíseného sněhovou plískanicí, přijížděli do naší obce od podhořanských kopců Němci. Na obrněných autech, po zuby ozbrojení, vystydlí a hladoví němečtí vojáci, „naši ochránci“. Občané stáli na ulici a se zamračenými tvářemi pozorovali nenáviděné Němce. Tito vyhládlí hrdinové vrhli se do obchodů a strašně se divili, že za jejich marku (která platila našich 10 Kč) dostali salámy a housky, které v Německu již dávno neviděli.

Potravinové lístky opravňující k nákupu zboží – maso 2 kg na osobu a měsíc, mouky 4,5 kg, cukr 2 kg, chléb 6 kg, různé poživatiny od 50 dkg až do 150 dkg, tuky 40 dkg. Ti bohatší si mohli koupit potraviny na černo od takzvaných šmelinářů, kteří vydělávali na situaci. Kvetl výměnný obchod pod heslem „vyměním cokoli za něco jiného“. Byly zavedeny i šatenky, tedy lísky, které opravňovali ke koupi ošacení. Muselo se nasbírat příslušný počet ústřižků- bodů, aby se dalo něco koupit. Boty se daly koupit také jen na poukaz a stalo se, že na celou obec přišly jen čtyři poukazy.

Od začátku okupace začalo pronásledování židů a příslušníků komunistické strany. V červenci 1940 byl odvezen gestapem pan B.Urbach s paní a dvěma syny, nejprve do Kolína a potom do Terezína. Potom byl zatčen a odvezen pan Čeněk Dvořáček jako funkcionář strany komunistické. Ze stejného důvodu byl zatčen a odvezen pan Josef Procházka.

V roce 1941 byly zavedeny výběrové školy měšťanské. Přestup na měšťanskou školu byl ze 4.třídy obecné školy. Vždy asi 40% žáků se dostalo do měšťanky a ostatní museli dochodit na škole obecné. Školní mládež od 10 let se dle nařízení úřadu práce podílela na polních pracích. Ničili plevel, sklízeli brambory.

V roce 1943 si Němci vyhlédli naši školu pro Hitlerjugend. Obecná škola se přemístila do jedné místnosti obecního úřadu v Dolních Bučicích, a do tří místností obecního úřadu ve Vrdech. Měšťanská škola byla přemístěna do prvního patra školní budovy ve Zbyslavi. Ve škole pobývalo asi 90 členů Hitlerjugend. Po jejich přemístění do školy v Chotusicích se do školy nastěhovali vojáci SS, Italové a Maďaři.

Ve dvoře v Horních Bučicích byli ubytování Němci.

Povinné odvádění obilí, dobytka, hus, vajec se stále stupňovalo. Dobytek se odváděl za 9-12 K za 1 kg, prasata 22-24 za kg, z jedné chovné husy si mohl majitel ponechati 2 a ostatní odvést, z jedné slepice 60 vajíček, Brambory 2q na osobu ponechat a ostatní odvést.

Sokol byl rozpuštěn a jeho majetek zabaven. České školy byly Němcům trnem v oku. Nejraději by je byli všechny zavřeli. Revize následovala revizi, knihy, obrazy se stále vyřazovaly, knihovny a kabinety se valem prázdnily. Učitelé byli nasazováni na nucené práce. V době vánočních prázdnin byl pro učitele čáslavského okresu v Čáslavi pořádány kurzy protiletecké ochrany. Aby česká mládež měla přilepšeno, přidali okupanti dětem ve škole jeden stupeň známek, takže děti mohly na vysvědčení přinášet i šestky. Mezi zemřelými jsou v tomto roce dvě sebevraždy mladých žen. Jedna se zastřelila, druhá se utopila ve studni.

Rok 1944

V tomto roce pochopili snad i ti, kteří dosud věřili v nepřemožitelnost „Wermachtu“, že sláva je pryč a nemůže být daleko doba, kdy se zhroutí úplně.

Ve dvoře v Horních Bučicích usídlila se též „vítězná armáda“/myšleno německá/. Přijeli tam na koních, povozech i autech, Ohromnou spoustu materiálu, nábytku, krmiva pro koně denně přiváželi z naší stanice do Horních Bučic.
Věčné kontroly, revize, zatemňování, zákaz poslouchání jiného rozhlasu než z Prahy, nedostatek potravin, šatstva, obuvi atd a k tomu stálá obava ze zatčení, k němuž stačila maličkost, to vše ničilo a mořilo duševno každého člověka. V prosinci t.r. zatýkáni byli funkcionáři hasičů. Ze zdejší obce byl odvezen velitel hasičů p. Václav Tomíška. Množství protektorátních peněz a nedostatek potravin zvyšoval činnost šmelinářů.(za krmenou husu se platilo 3-4 tisíce K, za slepici 150 K, máslo 400-600 K, vepřové maso 300-700 K, boty 4 tis., šaty 25-30 tis. K). Mletí obilí bylo stěžováno stálými přepadovými kontrolami mlýnů, zavíráním mlynářů, prohlídkami na silnicích a ve vlacích. A přeci byli mlynáři, kteří pomáhali jak mohli. Takovou pověst měl mlynář za Zbyslavi p. Petráň. V obci bylo tolik těžkostí, o nichž se tomu, kdo do toho neviděl ani nezdálo. Nařízení stíhalo nařízení, vše pod osobní odpovědností starosty. Starosta v obci byl hromosvodem, po kterém se vše svezlo, ať ze strany úřadů nebo občanů. Zdejší obec po celou dobu války vedl a řídil starosta pan Josef Zemek a jistě ke spokojenosti všech občanů. Co potíží dělaly neustále zvyšované požadavky na protileteckou ochranu v obci, hlídky požární, hlídky žňové. Co lidí bylo zařazeno do těchto stálých hlídek, lidí kteří po celodenní práci potřebovali odpočinek, ale protože v obci totálním nasazením chybělo mnoho lidí, museli ještě v noci na hlídky. Říšské úřady nařídili, aby ze všech radioaparátů v Protektorátě byly vyňaty cívky na krátké vlny, by posluchači nemohly poslouchat české zprávy z Londýna. Toto nařízení se ukázalo bezvýznamným, protože Londýn jsme poslouchali docela dobře na středních vlnách. Všechny pohrůžky trestem smrti za poslouchání ciziny nebyli nic platny. Poslouchali jsme dál, jen jsme byli opatrnější. Také pronásledování „šuškandy“ nebo „šeptandy“ nezamezili. Ráno se něco šeptalo v Praze a odpoledne se to vědělo už v Bučicích. Vzpomínám jen vtipů a anekdot, které se ústním podáním během jednoho dne rozšířili po celém Protektorátě. Nedostatek masa naučil kde koho pěstovati králíky. Na vesnici se pěstovali v králíkárnách, ve městech v bytech, sklepích, na půdách i záchodech či ve vaně. Nedostatek kouření naučil nás pěstování tabáku a vyrábění výborné domoviny, která v mnoha případech předčila tabák. Podobně tomu bylo s vařením domácího piva a pálením lihu podomácku. Zemědělcům byly zaplombovány odstředivky, šrotovací stroje, rozebrány máselnice. Přesto však se mléko odstřeďovalo, obilí šrotovalo a máslo tlouklo.

Mnoho jsme slyšeli o práci a odvaze parašutistů a partyzánů, žijících v našich horách a lesích. Velmi často pořádali okupanti celá tažení proti partyzánům a parašutistům. Zburcovali muže z obcí a ti museli do lesa před policií a vojáky. K takovému případu došlo z 19. na 20. prosince v nedaleké obci Lipovec. Německá policie, četnictvo i vojsko přijelo v noci, obklíčilo Lipovec, kde se této noci měli ukrývati partyzáni v hospodářství pana Ouřeckého. Celé přepadení bylo asi na udání, protože té noci tam skutečně byli. Jak a kam partyzáni zmizeli nikdo podnes neví, ale skutečností je, že v obci byli zatčeni a odvezeni všichni muži od 17. do 70 let. V koncentračních táborech zemřelo 13 mužů, 3 byli utlučeni, 13 jich zemřelo doma po propuštění a stavitel Ouřecký je dosud nezvěstný.

A konec války? Příště.

Lenka Bochníčková
Komentáře
AVE_CZ
Reklama
Válečná léta v obci Dolní Bučice

Válečná léta v obci Dolní Bučice

21. duben 2016

Dolní Bučice - Materiál pro tento článek je čerpán z pamětní knihy obce Dolní Bučice. Pro zachování autentičnosti jsou používány přesné citace kronikáře pana učitele Františka Pořízy.

Rok 1939

Stručná zpráva o situaci u nás a za hranicemi: Nově zvolený prezident Dr. E. Hácha v Berlíně 14. března, kde požádal Německo o ochranu. Téhož dne skupina zrádců s německou pomocí odtrhla Slovensko od republiky. 15. března německá vojska násilně obsadila Čechy a Moravu, jež byly Hitlerem prohlášeny za německý protektorát. Tímto dnem započalo šestileté porobení a utrpení Českého národa.

Za chladného deštivého rána, promíseného sněhovou plískanicí, přijížděli do naší obce od podhořanských kopců Němci. Na obrněných autech, po zuby ozbrojení, vystydlí a hladoví němečtí vojáci, „naši ochránci“. Občané stáli na ulici a se zamračenými tvářemi pozorovali nenáviděné Němce. Tito vyhládlí hrdinové vrhli se do obchodů a strašně se divili, že za jejich marku (která platila našich 10 Kč) dostali salámy a housky, které v Německu již dávno neviděli.

Potravinové lístky opravňující k nákupu zboží – maso 2 kg na osobu a měsíc, mouky 4,5 kg, cukr 2 kg, chléb 6 kg, různé poživatiny od 50 dkg až do 150 dkg, tuky 40 dkg. Ti bohatší si mohli koupit potraviny na černo od takzvaných šmelinářů, kteří vydělávali na situaci. Kvetl výměnný obchod pod heslem „vyměním cokoli za něco jiného“. Byly zavedeny i šatenky, tedy lísky, které opravňovali ke koupi ošacení. Muselo se nasbírat příslušný počet ústřižků- bodů, aby se dalo něco koupit. Boty se daly koupit také jen na poukaz a stalo se, že na celou obec přišly jen čtyři poukazy.

Od začátku okupace začalo pronásledování židů a příslušníků komunistické strany. V červenci 1940 byl odvezen gestapem pan B.Urbach s paní a dvěma syny, nejprve do Kolína a potom do Terezína. Potom byl zatčen a odvezen pan Čeněk Dvořáček jako funkcionář strany komunistické. Ze stejného důvodu byl zatčen a odvezen pan Josef Procházka.

V roce 1941 byly zavedeny výběrové školy měšťanské. Přestup na měšťanskou školu byl ze 4.třídy obecné školy. Vždy asi 40% žáků se dostalo do měšťanky a ostatní museli dochodit na škole obecné. Školní mládež od 10 let se dle nařízení úřadu práce podílela na polních pracích. Ničili plevel, sklízeli brambory.

V roce 1943 si Němci vyhlédli naši školu pro Hitlerjugend. Obecná škola se přemístila do jedné místnosti obecního úřadu v Dolních Bučicích, a do tří místností obecního úřadu ve Vrdech. Měšťanská škola byla přemístěna do prvního patra školní budovy ve Zbyslavi. Ve škole pobývalo asi 90 členů Hitlerjugend. Po jejich přemístění do školy v Chotusicích se do školy nastěhovali vojáci SS, Italové a Maďaři.

Ve dvoře v Horních Bučicích byli ubytování Němci.

Povinné odvádění obilí, dobytka, hus, vajec se stále stupňovalo. Dobytek se odváděl za 9-12 K za 1 kg, prasata 22-24 za kg, z jedné chovné husy si mohl majitel ponechati 2 a ostatní odvést, z jedné slepice 60 vajíček, Brambory 2q na osobu ponechat a ostatní odvést.

Sokol byl rozpuštěn a jeho majetek zabaven. České školy byly Němcům trnem v oku. Nejraději by je byli všechny zavřeli. Revize následovala revizi, knihy, obrazy se stále vyřazovaly, knihovny a kabinety se valem prázdnily. Učitelé byli nasazováni na nucené práce. V době vánočních prázdnin byl pro učitele čáslavského okresu v Čáslavi pořádány kurzy protiletecké ochrany. Aby česká mládež měla přilepšeno, přidali okupanti dětem ve škole jeden stupeň známek, takže děti mohly na vysvědčení přinášet i šestky. Mezi zemřelými jsou v tomto roce dvě sebevraždy mladých žen. Jedna se zastřelila, druhá se utopila ve studni.

Rok 1944

V tomto roce pochopili snad i ti, kteří dosud věřili v nepřemožitelnost „Wermachtu“, že sláva je pryč a nemůže být daleko doba, kdy se zhroutí úplně.

Ve dvoře v Horních Bučicích usídlila se též „vítězná armáda“/myšleno německá/. Přijeli tam na koních, povozech i autech, Ohromnou spoustu materiálu, nábytku, krmiva pro koně denně přiváželi z naší stanice do Horních Bučic.
Věčné kontroly, revize, zatemňování, zákaz poslouchání jiného rozhlasu než z Prahy, nedostatek potravin, šatstva, obuvi atd a k tomu stálá obava ze zatčení, k němuž stačila maličkost, to vše ničilo a mořilo duševno každého člověka. V prosinci t.r. zatýkáni byli funkcionáři hasičů. Ze zdejší obce byl odvezen velitel hasičů p. Václav Tomíška. Množství protektorátních peněz a nedostatek potravin zvyšoval činnost šmelinářů.(za krmenou husu se platilo 3-4 tisíce K, za slepici 150 K, máslo 400-600 K, vepřové maso 300-700 K, boty 4 tis., šaty 25-30 tis. K). Mletí obilí bylo stěžováno stálými přepadovými kontrolami mlýnů, zavíráním mlynářů, prohlídkami na silnicích a ve vlacích. A přeci byli mlynáři, kteří pomáhali jak mohli. Takovou pověst měl mlynář za Zbyslavi p. Petráň. V obci bylo tolik těžkostí, o nichž se tomu, kdo do toho neviděl ani nezdálo. Nařízení stíhalo nařízení, vše pod osobní odpovědností starosty. Starosta v obci byl hromosvodem, po kterém se vše svezlo, ať ze strany úřadů nebo občanů. Zdejší obec po celou dobu války vedl a řídil starosta pan Josef Zemek a jistě ke spokojenosti všech občanů. Co potíží dělaly neustále zvyšované požadavky na protileteckou ochranu v obci, hlídky požární, hlídky žňové. Co lidí bylo zařazeno do těchto stálých hlídek, lidí kteří po celodenní práci potřebovali odpočinek, ale protože v obci totálním nasazením chybělo mnoho lidí, museli ještě v noci na hlídky. Říšské úřady nařídili, aby ze všech radioaparátů v Protektorátě byly vyňaty cívky na krátké vlny, by posluchači nemohly poslouchat české zprávy z Londýna. Toto nařízení se ukázalo bezvýznamným, protože Londýn jsme poslouchali docela dobře na středních vlnách. Všechny pohrůžky trestem smrti za poslouchání ciziny nebyli nic platny. Poslouchali jsme dál, jen jsme byli opatrnější. Také pronásledování „šuškandy“ nebo „šeptandy“ nezamezili. Ráno se něco šeptalo v Praze a odpoledne se to vědělo už v Bučicích. Vzpomínám jen vtipů a anekdot, které se ústním podáním během jednoho dne rozšířili po celém Protektorátě. Nedostatek masa naučil kde koho pěstovati králíky. Na vesnici se pěstovali v králíkárnách, ve městech v bytech, sklepích, na půdách i záchodech či ve vaně. Nedostatek kouření naučil nás pěstování tabáku a vyrábění výborné domoviny, která v mnoha případech předčila tabák. Podobně tomu bylo s vařením domácího piva a pálením lihu podomácku. Zemědělcům byly zaplombovány odstředivky, šrotovací stroje, rozebrány máselnice. Přesto však se mléko odstřeďovalo, obilí šrotovalo a máslo tlouklo.

Mnoho jsme slyšeli o práci a odvaze parašutistů a partyzánů, žijících v našich horách a lesích. Velmi často pořádali okupanti celá tažení proti partyzánům a parašutistům. Zburcovali muže z obcí a ti museli do lesa před policií a vojáky. K takovému případu došlo z 19. na 20. prosince v nedaleké obci Lipovec. Německá policie, četnictvo i vojsko přijelo v noci, obklíčilo Lipovec, kde se této noci měli ukrývati partyzáni v hospodářství pana Ouřeckého. Celé přepadení bylo asi na udání, protože té noci tam skutečně byli. Jak a kam partyzáni zmizeli nikdo podnes neví, ale skutečností je, že v obci byli zatčeni a odvezeni všichni muži od 17. do 70 let. V koncentračních táborech zemřelo 13 mužů, 3 byli utlučeni, 13 jich zemřelo doma po propuštění a stavitel Ouřecký je dosud nezvěstný.

A konec války? Příště.

Lenka Bochníčková