Zbyslav - Před rokem 1717 nebyla ve Zbyslavi žádná škola. Zámožnější děti chodily do farní školy ve Starkoči. Po znovupostavení zbyslavského kostela byla do Zbyslavi v tomto roce přeložena i fara a škola ze Starkoče.
Byla to jediná škola na celé farnosti pro děti ze Zbyslavi, Bílého Podolí, Brambor, Starkoče, Lovčic, Vyčap a Zaříčan. Škola byla jednotřídní. Co to znamená? Všechny děti byly v jedné třídě a učitel musel vyučovat všechny ročníky najednou. Nepředstavitelné, že?
Tato škola byla přímo proti schodům do kostela. Byl to bývalý dřevěný panský ovčín s doškovou střechou /střecha byla kryta snopky ze slámy, nejčastěji žita/. Mimo třídy zde byla síň, učitelova komora, chlév a mlátek. Žádný dvorek či zahrádka, na tělocvičnu zapomeňte. Pan učitel byl vzdělaný, ale mizerně placený. Dělal i kostelníka, zajišťoval zpěv a hru na varhany v kostele, za což mu hospodáři z lásky obdělávali kousíček pole, které měl. Na poli mu pracovali i starší žáci. Pan učitel byl spíš muzikantem, než učitelem. Učil šikovné mladíky hrát na rozmanité hudební nástroje. Hrával s nimi v hospodě při muzikách, v kostele při křtinách, pohřbech, bohoslužbách. Ve Zbyslavi i v okolí.
Děti ve škole se učily hlavně náboženství, trochu číst, psát a počítat. Psalo se na tabulky či do sešitků, které si doma děti z několika archů papíru sešily a nalinkovaly olůvkem. Psalo se husími či bažantími brky, které jim pan učitel upravoval perořízkem. Inkoust a pravítko si děti nosily z domova. Chlapci chodili do školy s plátěnou taškou, děvčata nosila v ruce slaměnou mošnu. Školáci sedali v dlouhých nebarvených lavicích – škamnách. Vepředu dívky, vzadu hoši. Protože se všechny děti do lavic nevešly, sedávaly, kde se dalo. Pro neposlušné byla u tabule zřízena oslovská lavice. A o pořádek se starala březová metla a rákoska. Když se pohádali žáci z různých vesnic, vyřizovali si účty cestou domů. Buď bojem či posměšnými pokřiky: „Na starkočském kopci chcípla kobyla, pojďte Zbyslaváci, bude hostina, za čtyrák salám, za krejcar masa, aby se najedla zbyslavská chasa.“
Nebo: „Mašatova kobyla, pokud mohla, chodila, když nemohla, lehla si, Mašata ji tahal za vlasy. Podoláci jsou sedláci, mají peněz dost, všichni chodí otrháni a starosta bos.“ Samozřejmě se za Podoláky či Mašatu dalo doplnit cokoliv jiného. V roce 1798 byla škola přeložena do bývalého purkrabství. To byly dvě malé chaloupky těsně vedle sebe, vpravo od vchodu do školy. Po sto letech od svého vzniku se škola rozšířila, měla již dvě třídy. Před budovou školy bylo zřízeno štěpařské a zelinářské oddělení. V roce 1858 byla opět jedna třída přeložena do staré školy, kde vznikl i byt pro mladšího učitele. Došková střecha byla nahrazena střechou šindelovou /střešní krytina ze štípaného dříví se zářezy/.
Zdroj, ze kterého čerpám je časopis Podoubraví, vycházel od roku 1921 až do let druhé světové války, uvádí, že obě školní budovy ještě stojí. Bývalá stará školní budova byla prý věnována hraběti Thunovi za lacino /205 zlatých/, neboť levně poskytl místo pro „novou školní budovu“. Purkrabství a tedy novější zbyslavská škola byla prodána soukromníkovi za 1200 zlatých.
Roku 1870 přešlo zřizování škol a dozor nad nimi z církve na stát.
Roku 1876 byla z mlátku a chléva zřízena i třetí třída. Školní budova již nestačila požadavkům. Po dvou letech školní rada nařídila i otevření čtvrté třídy. Ale na ni už nebyl prostor. Proto se přistoupilo k tomu, že se postavila nová škola ve stylu francouzské renesance a to nákladem 42 000 zlatých podle plánů architekta Míči. To se stalo roku 1880. Budovu zdobí nárožní vížka s reliéfem J. A. Komenského a zdobena sochami vně i uvnitř budovy. Nad vstupem ozdobný štít vítal citátem J. A. Komenského: „Vstup a uč se moudrým býti.“ Budova školy je impozantní. A nyní jen cituji, neboť tomu moc nerozumím: „Škoda jen, že později snesením renesančních štítů a natřením na zeleno místo teplé červeni utrpěla budova na svém vzhledu.“
Od roku 1884 byla otevřena pátá třída. Záhy se ukázalo, že ani ta nestačí. Začaly vznikat školy v Lovčicích pro dvě třídy, v Podolí pro tři třídy, ve Starkoči pro dvě třídy. Prostě pokrok nelze zastavit.
Po světové válce, roku 1920, byla školní budova zevně restaurována nákladem 97 000,- Kč. V roce 1924 byly dány do tříd i nové podlahy a místnosti vymalovány celkem za 22 000,- Kč. Tímto se zbyslavská škola zařadila mezi nejlepší školy na okrese. Ve škole bylo pět tříd a další vedlejší místnosti. Pohodlné schodiště, ke škole patřila i zahrada a letní tělocvična ve sklepích bývalé zbyslavské tvrze. Před školou původně bývalé skalnaté rumiště se podařilo během desíti let panu učiteli Ant. Vališovi přeměnit v hezký park, který byl nádherný zejména v době květu šeříků.
Za druhé světové války zbyslavská škola sloužila k ubytování válečných uprchlíků, byla do ní též na krátky čas přemístěna výuka dětí z vrdovské měšťanské školy.
Po druhé světové válce se ve škole učilo ještě nějakých čtyřicet let, později však její funkci převzala škola ve Vrdech. Dnes je škola opuštěná a v soukromém vlastnictví.
Lenka Bochníčková
Kutná Hora - O-KČT Turista Kutná Hora pořádá 43. ročník turistic…
Kutná Hora - "Čarodějné putování" Školička Hafík pořádá již třet…
Kutná Hora/Nové Dvory – První říjnová sobota je v posledních let…
Malín - Na tradici rockových zábav z osmdesátých let minulého st…
Kutná Hora - Oblastní charita Kutná Hora organizuje materiální p…
Zbyslav - Před rokem 1717 nebyla ve Zbyslavi žádná škola. Zámožnější děti chodily do farní školy ve Starkoči. Po znovupostavení zbyslavského kostela byla do Zbyslavi v tomto roce přeložena i fara a škola ze Starkoče.
Byla to jediná škola na celé farnosti pro děti ze Zbyslavi, Bílého Podolí, Brambor, Starkoče, Lovčic, Vyčap a Zaříčan. Škola byla jednotřídní. Co to znamená? Všechny děti byly v jedné třídě a učitel musel vyučovat všechny ročníky najednou. Nepředstavitelné, že?
Tato škola byla přímo proti schodům do kostela. Byl to bývalý dřevěný panský ovčín s doškovou střechou /střecha byla kryta snopky ze slámy, nejčastěji žita/. Mimo třídy zde byla síň, učitelova komora, chlév a mlátek. Žádný dvorek či zahrádka, na tělocvičnu zapomeňte. Pan učitel byl vzdělaný, ale mizerně placený. Dělal i kostelníka, zajišťoval zpěv a hru na varhany v kostele, za což mu hospodáři z lásky obdělávali kousíček pole, které měl. Na poli mu pracovali i starší žáci. Pan učitel byl spíš muzikantem, než učitelem. Učil šikovné mladíky hrát na rozmanité hudební nástroje. Hrával s nimi v hospodě při muzikách, v kostele při křtinách, pohřbech, bohoslužbách. Ve Zbyslavi i v okolí.
Děti ve škole se učily hlavně náboženství, trochu číst, psát a počítat. Psalo se na tabulky či do sešitků, které si doma děti z několika archů papíru sešily a nalinkovaly olůvkem. Psalo se husími či bažantími brky, které jim pan učitel upravoval perořízkem. Inkoust a pravítko si děti nosily z domova. Chlapci chodili do školy s plátěnou taškou, děvčata nosila v ruce slaměnou mošnu. Školáci sedali v dlouhých nebarvených lavicích – škamnách. Vepředu dívky, vzadu hoši. Protože se všechny děti do lavic nevešly, sedávaly, kde se dalo. Pro neposlušné byla u tabule zřízena oslovská lavice. A o pořádek se starala březová metla a rákoska. Když se pohádali žáci z různých vesnic, vyřizovali si účty cestou domů. Buď bojem či posměšnými pokřiky: „Na starkočském kopci chcípla kobyla, pojďte Zbyslaváci, bude hostina, za čtyrák salám, za krejcar masa, aby se najedla zbyslavská chasa.“
Nebo: „Mašatova kobyla, pokud mohla, chodila, když nemohla, lehla si, Mašata ji tahal za vlasy. Podoláci jsou sedláci, mají peněz dost, všichni chodí otrháni a starosta bos.“ Samozřejmě se za Podoláky či Mašatu dalo doplnit cokoliv jiného. V roce 1798 byla škola přeložena do bývalého purkrabství. To byly dvě malé chaloupky těsně vedle sebe, vpravo od vchodu do školy. Po sto letech od svého vzniku se škola rozšířila, měla již dvě třídy. Před budovou školy bylo zřízeno štěpařské a zelinářské oddělení. V roce 1858 byla opět jedna třída přeložena do staré školy, kde vznikl i byt pro mladšího učitele. Došková střecha byla nahrazena střechou šindelovou /střešní krytina ze štípaného dříví se zářezy/.
Zdroj, ze kterého čerpám je časopis Podoubraví, vycházel od roku 1921 až do let druhé světové války, uvádí, že obě školní budovy ještě stojí. Bývalá stará školní budova byla prý věnována hraběti Thunovi za lacino /205 zlatých/, neboť levně poskytl místo pro „novou školní budovu“. Purkrabství a tedy novější zbyslavská škola byla prodána soukromníkovi za 1200 zlatých.
Roku 1870 přešlo zřizování škol a dozor nad nimi z církve na stát.
Roku 1876 byla z mlátku a chléva zřízena i třetí třída. Školní budova již nestačila požadavkům. Po dvou letech školní rada nařídila i otevření čtvrté třídy. Ale na ni už nebyl prostor. Proto se přistoupilo k tomu, že se postavila nová škola ve stylu francouzské renesance a to nákladem 42 000 zlatých podle plánů architekta Míči. To se stalo roku 1880. Budovu zdobí nárožní vížka s reliéfem J. A. Komenského a zdobena sochami vně i uvnitř budovy. Nad vstupem ozdobný štít vítal citátem J. A. Komenského: „Vstup a uč se moudrým býti.“ Budova školy je impozantní. A nyní jen cituji, neboť tomu moc nerozumím: „Škoda jen, že později snesením renesančních štítů a natřením na zeleno místo teplé červeni utrpěla budova na svém vzhledu.“
Od roku 1884 byla otevřena pátá třída. Záhy se ukázalo, že ani ta nestačí. Začaly vznikat školy v Lovčicích pro dvě třídy, v Podolí pro tři třídy, ve Starkoči pro dvě třídy. Prostě pokrok nelze zastavit.
Po světové válce, roku 1920, byla školní budova zevně restaurována nákladem 97 000,- Kč. V roce 1924 byly dány do tříd i nové podlahy a místnosti vymalovány celkem za 22 000,- Kč. Tímto se zbyslavská škola zařadila mezi nejlepší školy na okrese. Ve škole bylo pět tříd a další vedlejší místnosti. Pohodlné schodiště, ke škole patřila i zahrada a letní tělocvična ve sklepích bývalé zbyslavské tvrze. Před školou původně bývalé skalnaté rumiště se podařilo během desíti let panu učiteli Ant. Vališovi přeměnit v hezký park, který byl nádherný zejména v době květu šeříků.
Za druhé světové války zbyslavská škola sloužila k ubytování válečných uprchlíků, byla do ní též na krátky čas přemístěna výuka dětí z vrdovské měšťanské školy.
Po druhé světové válce se ve škole učilo ještě nějakých čtyřicet let, později však její funkci převzala škola ve Vrdech. Dnes je škola opuštěná a v soukromém vlastnictví.
Lenka Bochníčková