Stavex
Reklama

Když do Kolína přijely tanky…

20. srpen 2022, 08:02

Kolín - Zatímco severomořským pobřežím se linuly tóny Kmochových skladeb v podání dechové hudby Veřejného požárního útvaru v Kolíně, do překročení československých hranic prvními jednotkami okupačních vojsk zbývalo jen pár hodin. Následující den 21. srpna 1968 otiskly kolínské noviny článek o zahraniční cestě místních hasičů do NDR, ale v tu dobu to doma už nikoho nezajímalo. Od sedmé hodiny ráno projížděly městem sovětské a polské tanky, aby uhasily požár údajné kontrarevoluce v naší zemi.

Lidé, kteří šli brzo ráno do práce, tušili, že se děje něco mimořádného, ale až kolem páté hodiny se začaly šířit konkrétnější zprávy o obsazování Československa armádami pěti zemí Varšavské smlouvy. První jednotky sovětské a polské armády vjely do Kolína přibližně o dvě hodiny později. Ovčáreckou ulicí přes most kolem hotelu Savoy směřovaly podél železniční tratě a pokračovaly dál na Kutnou Horu. Několikahodinovému průjezdu tanků, obrněných transportérů a nákladních automobilů přihlížely na ulicích davy šokovaných lidí. Někteří nadávali, jiní se snažili navázat kontakt s vojáky, vysvětlit jim, že jde o tragický omyl, u nás přece žádná kontrarevoluce není!

V ten den málokdo šel do zaměstnání, aby pracoval. Výroba se v celém městě téměř zastavila. Dělníci posílali rezoluce prezidentovi a vládě. Na zdech domů, na plotech a chodnících se začaly objevovat protiokupační hesla, z nichž některá mířila na domácí kolaboranty. Názvy ulic, domovní čísla a dopravní směrovky byly odstraňovány, aby se okupantům ztížila orientace. Na náměstí i jinde se podepisovaly petice, připravovaly se letáky, malovaly se transparenty. Herci z kolínského divadla chodili po ulicích s megafony v ruce a skandovali. Někdo se odvážil na vojáky hodit rajčata. Jeden z nich vystřelil, ale naštěstí se nikomu nic nestalo.

Bohužel takové štěstí neměl devatenáctiletý Vladimír Hnulík, který včasně ráno odjel do Prahy do svého zaměstnání, aniž by vůbec tušil o probíhající invazi vojsk. O něco později zahynul za nevyjasněných okolností u budovy Rozhlasu na Vinohradské třídě. Byl zasažen několika projektily do hrudníku a břicha, měl zlomenou hrudní páteř a odtrženu jednu paži. 30. srpna byl za velké účasti občanů a představitelů města pohřben na městském hřbitově v Kolíně.

Další tragická událost se stala na začátku září. V Praze na rohu Opletalovy a Jeruzalémské ulice byl smrtelně postřelen šestnáctiletý tiskařský učeň Miroslav Beránek. Ten se dal do hovoru s opilým sovětským vojínem Rudněvem, který bez zjevné příčiny vytasil na neozbrojeného mladíka zbraň a vystřelil. I Beránkův pohřeb byl v Kolíně hojně navštívenou událostí. Smuteční věnce poslal prezident, vláda i ústřední orgány KSČ. Sovětský generál Klujev se snažil záležitost zamést pod koberec. Nakonec se Rudněva podařilo odsoudit za tuto zbytečnou vraždu na „směšné“ tři roky vězení.     

První dny okupace se nesly v duchu jednoty a sounáležitosti. Rozepře a názorové pranice z předchozích měsíců mezi reformními a konzervativními komunisty šly na čas stranou. Pocit ponížení, zlosti, nesouhlasu byl společný takřka všem. Druhý den okupace vydal stranický list Kupředu prohlášení, jež požadovalo okamžitý odchod okupačních jednotek: „Své záležitosti jsme schopni řešit sami!“ 3. září se plenární zasedání Okresního národního výboru (ONV) rozhodlo pokračovat v uskutečňování Akčního programu KSČ, tzn. i nadále pracovat na demokratizaci režimu.

Když se na kolínskou radnici dostavili zástupci polské armády, aby navázali kontakt s představiteli města, s nepořízenou museli odejít. Nikdo se s nimi bavit nechtěl. Sovětskou delegaci už radní neodmítli. Vyslechli si vysvětlení, že nejde o okupaci ale o „bratrskou pomoc k záchraně socialismu“. Sověti vznesli také několik požadavků. Radní opět zdůraznili nutnost odchodu všech cizích vojsk a odmítli zprostředkovat jakýkoliv styk s pracujícími Kolínska. Na druhou stranu vyšli okupantům vstříc, když vyzvali občany, aby odstranili nápisy na domech a na zdech. Mělo být rovněž obnoveno číslování domů a označení ulic.

Srpnové události zpustily nákupní horečku, protože lidé ze strachu z války vykupovali zboží (hlavně potraviny a léky) ve velkém. Zároveň klesla průmyslová výroba (na Kolínsku o 12-18 %), vázlo zásobování a hromadná doprava. Naopak stoupl zájem o dárcovství krve.

Odhad škod způsobený vojsky na Kolínsku činil 4,3 milionů Kčs, což v dnešních poměrech odpovídá částce zhruba 60 milionů Kč. Největší materiální škody byly zaznamenány na silnicích, místních komunikacích, veřejných prostranstvích a chodnících poničených těžkou technikou. Nevyčíslitelnou škodu znamenal odchod mnoha kolínských občanů do emigrace, zejména lékařů a kvalifikovaných pracovníků. Do ciziny odjel mimo jiné i místopředseda městského národního výboru Gustav Libal.

V průběhu září se situace postupně stabilizovala. Lidé se chtě nechtě začali přizpůsobovat novým poměrům, i když Pražské jaro ještě nějakou dobu doznívalo, než se naplno rozjela normalizace. Na konferenci vesnické a zemědělské mládeže Kolínska byl odsouhlasen návrh, aby prezident republiky vyznamenal čestným titulem „Hrdina ČSSR“ soudruhy Dubčeka, Smrkovského a Černíka. V prosinci zaměstnanci kolínské elektrárny odeslali na ÚV KSČ požadavek, aby jeden z hlavních reformistů Josef Smrkovský (zvolený za kolínský okres) i nadále zůstal v čele federálního parlamentu: „V jeho osobě vidíme záruky pokračování polednové politiky v duchu Akčního programu KSČ.“

Paradoxně zrovna Smrkovský označil Akční program za „mrtvě narozené dítě“. Co bylo ale možno v květnu 1968 chápat jako bonmot, v průběhu nadcházejícího roku se stalo tvrdou realitou. Nastoupila normalizace a s ní i definitivní konec všem nadějím na „socialismus s lidskou tváří“.

202208168.jpg

Kolín, 21. srpna 1968. Foto Jaroslav Kronus, sbírka SOkA Kolín

MIchal Merhaut
AVE_CZ
Reklama
Když do Kolína přijely tanky…

Když do Kolína přijely tanky…

20. srpen 2022

Kolín - Zatímco severomořským pobřežím se linuly tóny Kmochových skladeb v podání dechové hudby Veřejného požárního útvaru v Kolíně, do překročení československých hranic prvními jednotkami okupačních vojsk zbývalo jen pár hodin. Následující den 21. srpna 1968 otiskly kolínské noviny článek o zahraniční cestě místních hasičů do NDR, ale v tu dobu to doma už nikoho nezajímalo. Od sedmé hodiny ráno projížděly městem sovětské a polské tanky, aby uhasily požár údajné kontrarevoluce v naší zemi.

Lidé, kteří šli brzo ráno do práce, tušili, že se děje něco mimořádného, ale až kolem páté hodiny se začaly šířit konkrétnější zprávy o obsazování Československa armádami pěti zemí Varšavské smlouvy. První jednotky sovětské a polské armády vjely do Kolína přibližně o dvě hodiny později. Ovčáreckou ulicí přes most kolem hotelu Savoy směřovaly podél železniční tratě a pokračovaly dál na Kutnou Horu. Několikahodinovému průjezdu tanků, obrněných transportérů a nákladních automobilů přihlížely na ulicích davy šokovaných lidí. Někteří nadávali, jiní se snažili navázat kontakt s vojáky, vysvětlit jim, že jde o tragický omyl, u nás přece žádná kontrarevoluce není!

V ten den málokdo šel do zaměstnání, aby pracoval. Výroba se v celém městě téměř zastavila. Dělníci posílali rezoluce prezidentovi a vládě. Na zdech domů, na plotech a chodnících se začaly objevovat protiokupační hesla, z nichž některá mířila na domácí kolaboranty. Názvy ulic, domovní čísla a dopravní směrovky byly odstraňovány, aby se okupantům ztížila orientace. Na náměstí i jinde se podepisovaly petice, připravovaly se letáky, malovaly se transparenty. Herci z kolínského divadla chodili po ulicích s megafony v ruce a skandovali. Někdo se odvážil na vojáky hodit rajčata. Jeden z nich vystřelil, ale naštěstí se nikomu nic nestalo.

Bohužel takové štěstí neměl devatenáctiletý Vladimír Hnulík, který včasně ráno odjel do Prahy do svého zaměstnání, aniž by vůbec tušil o probíhající invazi vojsk. O něco později zahynul za nevyjasněných okolností u budovy Rozhlasu na Vinohradské třídě. Byl zasažen několika projektily do hrudníku a břicha, měl zlomenou hrudní páteř a odtrženu jednu paži. 30. srpna byl za velké účasti občanů a představitelů města pohřben na městském hřbitově v Kolíně.

Další tragická událost se stala na začátku září. V Praze na rohu Opletalovy a Jeruzalémské ulice byl smrtelně postřelen šestnáctiletý tiskařský učeň Miroslav Beránek. Ten se dal do hovoru s opilým sovětským vojínem Rudněvem, který bez zjevné příčiny vytasil na neozbrojeného mladíka zbraň a vystřelil. I Beránkův pohřeb byl v Kolíně hojně navštívenou událostí. Smuteční věnce poslal prezident, vláda i ústřední orgány KSČ. Sovětský generál Klujev se snažil záležitost zamést pod koberec. Nakonec se Rudněva podařilo odsoudit za tuto zbytečnou vraždu na „směšné“ tři roky vězení.     

První dny okupace se nesly v duchu jednoty a sounáležitosti. Rozepře a názorové pranice z předchozích měsíců mezi reformními a konzervativními komunisty šly na čas stranou. Pocit ponížení, zlosti, nesouhlasu byl společný takřka všem. Druhý den okupace vydal stranický list Kupředu prohlášení, jež požadovalo okamžitý odchod okupačních jednotek: „Své záležitosti jsme schopni řešit sami!“ 3. září se plenární zasedání Okresního národního výboru (ONV) rozhodlo pokračovat v uskutečňování Akčního programu KSČ, tzn. i nadále pracovat na demokratizaci režimu.

Když se na kolínskou radnici dostavili zástupci polské armády, aby navázali kontakt s představiteli města, s nepořízenou museli odejít. Nikdo se s nimi bavit nechtěl. Sovětskou delegaci už radní neodmítli. Vyslechli si vysvětlení, že nejde o okupaci ale o „bratrskou pomoc k záchraně socialismu“. Sověti vznesli také několik požadavků. Radní opět zdůraznili nutnost odchodu všech cizích vojsk a odmítli zprostředkovat jakýkoliv styk s pracujícími Kolínska. Na druhou stranu vyšli okupantům vstříc, když vyzvali občany, aby odstranili nápisy na domech a na zdech. Mělo být rovněž obnoveno číslování domů a označení ulic.

Srpnové události zpustily nákupní horečku, protože lidé ze strachu z války vykupovali zboží (hlavně potraviny a léky) ve velkém. Zároveň klesla průmyslová výroba (na Kolínsku o 12-18 %), vázlo zásobování a hromadná doprava. Naopak stoupl zájem o dárcovství krve.

Odhad škod způsobený vojsky na Kolínsku činil 4,3 milionů Kčs, což v dnešních poměrech odpovídá částce zhruba 60 milionů Kč. Největší materiální škody byly zaznamenány na silnicích, místních komunikacích, veřejných prostranstvích a chodnících poničených těžkou technikou. Nevyčíslitelnou škodu znamenal odchod mnoha kolínských občanů do emigrace, zejména lékařů a kvalifikovaných pracovníků. Do ciziny odjel mimo jiné i místopředseda městského národního výboru Gustav Libal.

V průběhu září se situace postupně stabilizovala. Lidé se chtě nechtě začali přizpůsobovat novým poměrům, i když Pražské jaro ještě nějakou dobu doznívalo, než se naplno rozjela normalizace. Na konferenci vesnické a zemědělské mládeže Kolínska byl odsouhlasen návrh, aby prezident republiky vyznamenal čestným titulem „Hrdina ČSSR“ soudruhy Dubčeka, Smrkovského a Černíka. V prosinci zaměstnanci kolínské elektrárny odeslali na ÚV KSČ požadavek, aby jeden z hlavních reformistů Josef Smrkovský (zvolený za kolínský okres) i nadále zůstal v čele federálního parlamentu: „V jeho osobě vidíme záruky pokračování polednové politiky v duchu Akčního programu KSČ.“

Paradoxně zrovna Smrkovský označil Akční program za „mrtvě narozené dítě“. Co bylo ale možno v květnu 1968 chápat jako bonmot, v průběhu nadcházejícího roku se stalo tvrdou realitou. Nastoupila normalizace a s ní i definitivní konec všem nadějím na „socialismus s lidskou tváří“.

202208168.jpg

Kolín, 21. srpna 1968. Foto Jaroslav Kronus, sbírka SOkA Kolín

MIchal Merhaut