Kutná Hora - "Sametová revoluce" se před třiceti lety neodehrávala jen v pražských ulicích, divadlech a na vysokých školách, i přes tehdejší absenci dnes běžných komunikačních kanálů (například internet) vozili "revoluční" materiály z Prahy do Kutné Hory studenti. Ti se scházeli každý večer s budoucími členy Občanského fóra a občany u sochy Karla Havlíčka Borovského na Havlíčkově náměstí.

Tam mezi řadou diskutujících vystoupil také tehdejší učitel kutnohorského gymnázia Vladislav Slavíček, současný ředitel Gymnázia Jiřího Ortena. "Do Kutné Hory jsme se přestěhovali v roce 1985 a na gymnázium jsem nastoupil v roce 1987. O žádných protirežimních aktivitách jsem nevěděl," vzpomínal a pokračoval: "V Kutné Hoře „vládl“ soudruh Antonín Müller a ideologický tajemník soudruh Jílek. Nevnímali jsme je nijak zásadně, spíše jsem měl dojem, že mnoho lidí se rádo ukazovalo v jejich blízkosti - třeba na oslavách jejich kulatých narozenin a při nejrůznějších svátcích a výročích - První máj, lampionový průvod k výročí VŘSR atd. Jako začínající učitelé jsme ovšem nikoho nezajímali a my se zase nezajímali o ně. Hlas Ameriky a Rádio Svobodná Evropa jsme samozřejmě pravidelně poslouchali a s kolegy Josefem Förstrem a Vladimírem Zubovem jsme často o večerní relaci předcházejícího dne často diskutovali. V pátek po vyučování jsme si místo přání pěkného víkendu přávali pěkný poslech - myšleno poslech Rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky s minimálním zásahem rušiček."

Můžete vylíčit atmosféru na kutnohorském gymnáziu před Listopadem 1989?
Učil jsem třetím rokem na kutnohorském gymnáziu. Ve škole byl vcelku klid, taková normalizační atmosféra, nicméně během přestávek jsme se mnozí z nás k tehdejšímu režimu vyjadřovali velmi kriticky. Kolega Zubov nás obšírně informoval o situaci v Sovětském svazu, kde byly na tehdejší dobu poměry mnohem otevřenější. Přibližně 1/3 učitelů kutnohorského gymnázia byla členy Komunistické strany Československa (KSČ), přesvědčených komunistů však byla jen hrstka. Jako mladý člen pedagogického sboru jsem byl také osloven, v té době však již nebyla žádná velká statečnost nabídku odmítnout. To jsem také udělal, a nic se mi nestalo. V červnu 1989 nám tehdejší Rudé právo (nejrozšířenější komunistický deník) otisklo článek, kde jsme se kriticky vyjadřovali k osnovám tehdejšího gymnázia a volali jsme pro obnovení osmiletého studia. Spolu kolegou Förstrem a Zubovem jsme dostali za článek od ředitele školy soudruha Ladislava Teplého vynadáno a následně jsme byli zástupkyní ředitele soudružkou Hanou Viktorovou varováni, ať se nepouštíme do žádných aktivit proti režimu, že máme rodiny a že bychom toho mohli jednou litovat - mám-li přesně citovat její slova, že bychom mohli jít tzv. „k lopatě“. Před prázdninami vyšla petice Několik vět a režim začínal být velmi nervózní.

Kde vás zastihly informace o dění na Národní třídě v pátek 17. listopadu 1989?
Bylo to hned ten pátek v devět večer, poslouchal jsem Hlas Ameriky a poprvé se dozvěděl o brutálním policejním zásahu a samozřejmě i o zprávě, že při něm zemřel student Martin Šmíd. Tato informace se nakonec nepotvrdila, ale ve své době sehrála velkou roli - vím, že nás to všechny nesmírně zasáhlo. Tuším v pondělí 20. 11. v odpoledních hodinách mě v televizi překvapil živý vstup z demonstrace na Václavském náměstí a první protirežimní vyjádření účastníků demonstrace. To však bylo po malé chvíli přerušeno a moderátorka se omlouvala, že redakce vysílání se s tímto vystoupením neztotožňuje. Ve večerních televizních novinách se už objevily záběry z páteční demonstrace s náznakem kritiky brutality policejního zásahu. To bylo pro nás něco naprosto nového a nevídaného.

Jak jste vnímal revoluční dění v Kutné Hoře?
Vnímal jsem je velmi intenzivně, učil jsem na kutnohorském gymnáziu a naši absolventi za námi přijeli přímo z Prahy a líčili své osobní zážitky z potlačení demonstrace na Národní třídě. Na jejich vystoupení v aule nikdy nezapomenu, stejně tak mám v živé paměti odvážný proslov mých kolegů pana Vladimíra Zubova a paní Alice Šimůnkové, za který sklidili bouřlivý potlesk. V následujících dnech jsme místo výuky s našimi studenty o hodinách diskutovali a moje třída se dobrovolně přihlásila na brigádu na úklid parku pod Vlašským dvorem.

Zapojil jste se aktivně do Sametové revoluce v Kutné Hoře?
Jako člen Občanského fóra jsem prožíval snad nejhezčí období svého života. Scházeli jsme se skoro každý večer v kanceláři Československé strany národně socialistické na Havlíčkově náměstí a vzpomínám si, jak jsme nominovali do Federálního shromáždění dva naše zástupce - paní dr. Bělu Hejnou a pana ing. Miroslava Richtera - bez žádných voleb, stačilo je jen doporučit a byli tzv. kooptováni. První svobodné volby se konaly až v červnu 1990. Nezapomenutelné byly i demonstrace v Praze na Václavském náměstí a na Letné, kterých jsme se s manželkou a známými účastnili. A samozřejmě také generální stávka na Palackého náměstí v Kutné Hoře, která je, myslím, dostatečně zdokumentována. Patřil jsem mezi zakládající členy Občanského fóra, vůdčí roli jsem v něm však nehrál.

V pondělí 20. listopadu po pátečních demonstracích navštívil naší sborovnu ideologický tajemník KSČ a snažil se nás přesvědčit, že zásah na Národní třídě byl vyprovokován protistátními živly a že je naší povinností našim studentům tímto způsobem zásah vysvětlovat a obhajovat. Všichni ve sborovně jsme při jeho vystoupení zarytě mlčeli a to si dodnes vyčítám.

Kdo stál v Kutné Hoře za založením Občanského fóra ve městě, vybavujete si, jak to probíhalo?
Ano, týden po událostech na Národní třídě mi zavolal pan Miroslav Beneš, jehož syna jsem měl ve třídě, ať přijdu v sobotu 25. 11. 1989 na zakládající schůzi Občanského fóra do kanceláře Československé strany národně socialistické, kterou komunisté po převratu v roce 1948 začlenili spolu s Lidovou stranou do tzv. Národní fronty a v podstatě je ovládali a kontrolovali. Samozřejmě jsem neodmítl, i když plánovanou účast na demonstraci na Letné jsem musel odložit až na neděli 26. 11. Bylo nás tam kolem deseti, možná o něco více, schůzi vedl hlavně pan Jan Franěk s panem Miroslavem Benešem, brzy se se svými názory a charismatickým hlasem začal prosazovat budoucí první polistopadový starosta Kutné Hory ing. Jaroslav Benada. V průběhu dalších dní se počet členů OF zvyšoval. Bylo zajímavé, že jsme nevyplňovali žádné přihlášky a ani jsme nedostali členské legitimace. Všichni měli organizovaného členství plné zuby, a tak všechno probíhalo víceméně živelně.

Pokud si dobře pamatuji, tak vůbec na té první sobotní schůzi byl přítomen Jan Franěk, Miroslav Beneš, Vladimír Zubov, Bohumil Dvořák, Alexej Říha, Jaroslav Benada, Karel Polívka, Vítězslav Hospes, Zdenek Řanda a budoucí první přednosta okresního úřadu pan Václav Šplíchal. Vzpomínám, že na další schůze začali přicházet další lidé, např. dr. Běla Hejná, Jan Egidy, Jindřich Čížek, Bohuslav Kučera a další. Jeden večer, myslím, že to bylo při příležitosti návštěvy Václava Klause v Kutné Hoře, jsme byli představeni veřejnosti i v Tylově divadle, stálo nás tam na podiu asi 15, jednotlivé členy představoval ing. Benada.

Jak ovlivnily události z listopadu 1989 Váš osobní i profesní život?
Na konci ledna odešel náš ředitel L. Teplý do důchodu - původně chtěl dokončit školní rok, ale sám se funkce zřekl, se změnou režimu samozřejmě nesouhlasil. Na jeho místo byli navržení ve sborovně tři kandidáti (dr. Förster se následně vzdal) a v tajném hlasování jsem dostal nejvíce hlasů já. Návrh učitelského sboru tehdejší zřizovatel Krajský národní výbor Středočeského kraje respektoval a do funkce mě následující měsíc jmenoval oficiálně.

Zapojil jste se do veřejného dění, či komunální politiky po listopadu 1989?
S převzetím funkce ředitele školy jsem se na městě přestal angažovat a soustředil jsem se pouze na školu. Měli jsme problém s nedostatečnými prostory, učilo se na chodbách i v kabinetech a mým úkolem bylo tuto situaci změnit. Podařilo se mi přesvědčit ministerské úředníky i naše politiky, že stavba nového gymnázia je nutná. V roce 1993 pak byl projekt odsouhlasen, finance zajištěny a v červnu 1994 se začalo se stavbou.

Jak se podle vás události z roku 1989 projevily na tváři města Kutná Hora?
Kutná Hora byla v před sametovou revolucí šedivé město plné chátrajících domů. Nic na tom nezměnil fakt, že se i komunisté snažili některé části ulic k různým výročím opravit (např. Palackého náměstí a Kollárovu ulici), ale zákonitě nemohli konkurovat soukromé iniciativě budoucích vlastníků nemovitostí a provozovatelům soukromých obchodů, hospod a vináren.

Také společnost v Kutné Hoře se měnila podobně jako v celé republice. Prvotní entuziasmus z pádu režimu a konce vlády jedné strany vystřídaly brzo žabomyší války, vzájemné osočování lidí ve vedení města a po právu i zklamání z chování některých vrcholných politiků. Kapitalismus se ukázal, řečeno slovy Jiřího Suchého, sice daleko lepším než socialismus, ale také daleko horším, než jsme si ho mnozí ve své naivitě představovali…