Kutná Hora - Jejich generace z Kutné Hory spíš utíká nebo už utekla. Praha, která nabízí atraktivní pracovní příležitosti, je příliš blízko. Třicátníci Martin Pálek a Michal Čakovský, kteří na podzim 2018 otevřeli na kutnohorském Palackého náměstí Bar 22 ale chtějí přispět k tomu, aby se trend otočil. „My v Kutné Hoře zůstáváme proto, aby odtud mladá generace nezdrhala,“ říká Pálek.

Zní to skoro donkichotsky. Navzdory tomu je přesvědčení Čakovského s Pálkem logické. Čím víc důvodů, proč by neměli lidé Kutnou Horu opouštět, město nabídne, tím spíš v něm zůstanou. A každý podnikavý člověk k tomu může přispět nějakou jednotlivostí překračující obvyklé standardy. Třeba tím, že otevře atraktivní bar s občasným kulturním programem, který nebude pouhou „nalejvárnou“, ale přiláká komunitu aktivních lidí.

Nebo čímkoliv jiným – například úsilím o vybudování skate parku na Klimešce, za nímž stojí právě i jeden z majitelů Baru 22 Michal Čakovský.

Bar 22 jeho provozovatelé chápou trochu jako kulturní instituci. Rozhodli se, že do něho přilákají lidi mimo jiné na koncerty především alternativní hudby, promítání artových nebo dokumentárních filmů či výstavy výtvarníků. „Ale chtěli jsme nalákat také lidi, kteří chodí především za společností a dobrým pitím, ovšem my je posadíme do prostředí plného obrazů, kde se dějí kulturní akce a tak jim dostaneme trochu kultury pod kůži. A zároveň jsme schopni zákazníkům, kteří přijdou především za kulturou, připravit zajímavý gastronomický zážitek,“ naráží majitelé na sortiment míchaných nápojů.

Než Dvaadvacítku otevřeli, jezdili se prý dívat na to, jak fungují nejlepší bary v Praze nebo v Brně. Především moravská metropole je díky dnes už slavnému podniku pojmenovanému Bar, který neexistuje a dalším restauracím majitelů Jana Vlachynského a Andreje Vališe, proslulým centrem špičkového barmanství. A svérázný Vlachynský se díky tomu stal v celostátních médiích frekventovanou postavou.

„Hned na začátku jsme si řekli, že se vydáme cestou kvality a budeme dělat podobné věci jako ty nejprogresivnější bary v republice, chceme se jim přiblížit,“ nezastírá ambice Čakovský a uvědomuje si, že takové odhodlání „může znít blbě“, když on ani Pálek neměli s prací v baru žádné zkušenosti. Čakovský působil v bankovnictví, Pálek při studiu na vysoké škole mimo jiné pracoval na částečný úvazek jako průvodce v lesní školce.

O návrh prvního nápojového menu pro Dvaadvacítku požádali její majitelé dlouholetého barmana z AnonymouS baru v Michalské ulici v centru Prahy Dominika Celucha. „AnonymouS je jeden z nejlepších koktejlových barů v republice a objevuje se v žebříčku mezi 500 nejlepšími bary na světě. Celuch nás několik dní intenzivně připravoval na provoz a po otevření Dvaadvacítky na nás dohlížel a neustále nám dával zpětnou vazbu. Nikdy předtím jsme za barem nestáli, pak jsme rovnou otevřeli vlastní podnik. Byl to hrozný punk,“ vzpomíná Pálek.

Svůj bar původně chtěli Pálek s Čakovským nazvat až anticky vznešeně – Symposium. Pojmenování mělo vystihnout záměr vytvořit prostor, v němž se budou lidé scházet k diskusím a vážnější zábavě. „Říkali jsme si, že se tam budou potkávat jako filosofové ve starém Řecku a hovořit o podstatě bytí. Vždyť ve tři ráno u baru se přeci konají ty největší filozofické seance,“ utahují si Pálek s Čakovským z vlastního nápadu na název, který nezněl příliš „cool“. Dvaadvacítka je neurčitější, tajemnější a Martin Pálek ji zdůvodňuje tím, že ho číslo 22 různými způsoby provází celý život. „Třeba daadvacátého se narodila moje maminka. A taky věříme, že když si v Baru 22 člověk něco přeje ve 22:22, je jisté, že se mu to splní,“ říká s nadsázkou.

A kdo ví, zda atraktivní tramvajové retro sedačky, které Pálek obtížně posháněl a vyrobil z nich některé barové židle, kdysi neprojížděly centrem Prahy jako součást vozů jedné z nejstarších linek 22.

Pálek s Čakovským měli v pandemické době, kdy jejich bar musel zůstat zavřený, čas na vymýšlení dalších projektů, o nichž už začali jednat třeba na radnici. Především uvažují o otevření komunitního domu, pro nějž hledají prostory. Byla by to kutnohorská novinka po vzoru větších měst: coworkingové centrum, tedy místo pro sdílené kanceláře, kam by mohli místní podnikatelé chodit pracovat třeba jen občasně a nemuseli si proto najímat vlastní prostory, nakupovat jejich vybavení či platit jen pro sebe připojení k internetu nebo toner do tiskárny. Tím by výrazně ušetřili na nákladech.

Bylo by tu zároveň komunitní centrum, místo pro vzdělávání mladých i dospělých, sdílené dílny či takzvané re-use centrum – středisko výměny použitých věcí. Lidé by sem mohli odložit například nábytek, který už nepotřebují, ale jinému by se hodil.

A majitelé Baru 22 také uvažují o vytvoření kutnohorské měny, na kterém spolupracují s Jakubem Lancem a dalšími lidmi. Jejím prostřednictvím by si lidé ve městě mohli vyměňovat služby a zboží. Tím by víc „utráceli“ doma a vzájemně tak podpořili mimo jiné lokální obchodníky a služby. Není to demagogie, podobné systémy fungují v Česku i ve světě.

„Chceme vytvořit komunitu lidí, kteří mají zájem zlepšovat život v Kutné Hoře. Netoužíme po tom odejít jinam za lepším, ale chceme si to lepší vybudovat tady,“ tvrdí shodně entuziasticky Pálek s Čakovským.

Kvůli pandemické uzávěře služeb je ale entuziasmus málem přešel. Devět měsíců před otevřením Baru 22 pronajatý prostor rekonstruovali převážně ze svých úspor a jen s malou půjčkou. Martin Pálek vytvářel originální industriální interiér na míru – podobně už dříve na zakázku navrhl a vybavil kutnohorský bar Pod Schodama či kolínskou Vespu – a když konečně otevřeli, po několika měsících provozu se účetně dostali z minusu na nulu a Dvaadvacítka se rozjela, přišel loni na jaře covid-19 a s ním první lockdown.

Loňskou jarní vlnu epidemie přečkali i díky rozvozu nápojů. Zisk to sice nepřineslo, ovšem aspoň o sobě dávali vědět. S prodlužujícím časem uzávěry restaurací ale zjistili, že se jim rozvoz nevyplatí. Navíc nevydržel jediný zaměstnanec a parťák majitelů DominikVlášek. Bar 22 opustil a změnil profesi, aby uživil rodinu. Vládní kompenzace na jeho udržení loni nestačily. Teprve od letoška jsou podle Martina Pálka vyšší a lze z nich přežít.

Pálek s Čakovským během koronavirového roku přemýšleli o lecčems. Také prý o tom, že by Dvaadvacítka mohla skončit. „Byli jsme nalomení,“ přiznávají. Dokonce na sociálních sítích zveřejnili fotografii z baru s pesimistickou poznámkou: Ruku na srdce... má to ještě cenu? Zákazníci, kteří zareagovali, je ale ubezpečili, že budou do Dvaadvacítky chodit.

Restaurace a bary ovšem budou mít podle Čakovského jiný problém: aby nabrali zpátky zaměstnance, kteří odešli. Podle něho je Kutná Hora ostrovem v koronavirové krizi. „Všichni, o kterých vím, že skončili v gastru, si našli práci. Nikdo doma nebrečí a nechodí po pohovorech. O to hůř se jim bude do gastra vracet, protože najednou uvidí, že v nových zaměstnáních mají – covid necovid – jistotu, že jim peníze pravidelně chodí na účet.“

A tak Pálek a Čakovský – pro které ve Dvaadvacítce kromě zaměstnance Dominika Vláška pracovali už jen brigádníci – počítají s tím, že po skončení uzávěry restaurací budou muset stát za barem především oni dva. Zároveň mají nachystané nové nápojové menu, které by podle nich mělo posunout barový zážitek a celou Dvacetdvojku o úroveň výš. „K tomu ovšem potřebujeme opět rozšířit tým,“ přiznávají. Výzva, kterou dali na facebookové stránky Baru 22, zní opět entuziasticky: hledají někoho, kdo má rád lidi, je upřímný a rád vytváří vlastní věci.

O zákazníky se nebojí. „Kolem sebe vidím velký hlad,“ říká Michal Čakovský. Pak se ale zarazí a svůj výrok opraví: „Tedy spíš velkou žízeň.“

Autor textu: Ivan Hartman