Temelín - V České republice jsou dvě atomové elektrárny. Do jedné z nich - v Temelíně jezdí žáci VOŠ a SPŠ Kutná Hora často na exkurze. Obvykle do návštěvnického centra, ale když třídní vše včas s dostečným předstihem zajistí, dostanou se ti starší osmnácti let i do přísně střežených vnitřních prostor.

Ale stalo se něco ještě pozoruhodnějšího. Na středu 14. června 2017 bylo šest vybraných středoškolských učitelů z celé republiky pozváno na jakousi super exkurzi i do reaktorového sálu. "A díky tradičně dobré spolupráci s naší školou, jsem byl jedním ze šestice vyvolených i já," uvedl František Záleský.

František Záleský: Jak taková exkurze probíhá?

Nejprve jsme si v návštěvnickém centru odložili zavazadla, peněženky, hodinky, mobily i (a to mne dost mrzelo) fotoaparáty. Ženy musely sundat řetízky, prstýnky, prostě vše kovové.

Následoval pěší přesun do vstupního objektu. A už to „jelo“. Kontrola totožnosti dle o.p., rám (jako na letišti) na kovové předměty (můj tradiční problém s přezkou na opasku), fouknout do trubičky na alkohol a první radiační kontrola (jestli jsme něco radioaktívního neměli s sebou). Pak, za doprovodu průvodkyně a člena ostrahy, se celá naše šestice (pět mužů a jedna žena) vydává k mohutnému objektu jednoho z dvojice reaktorů. Cestou se dozvídáme spoustu zajímavého, ale občas i jen informaci – to je důvěrné, to vám nemohu sdělit. Cestou se musíme několikrát zastavit, příslušník ostrahy sděluje do dispečinku řadu informací a teprve potom se (obvykle mohutné) dveře otevírají. Naše exkurze je možná jen díky tomu, že jeden z reaktorů má plánovanou údržbu a tak se našla možnost, pro alespoň krátkou prohlídku.

Další kontrola, rozdělení na muže a ženy a v šatnách následuje jakýsi striptýz. Prostě se musíme svléct do naha, nesmí na nás zůstat (s výjimkou brýlí) vůbec nic. A jsou připraveny žluté kombinézy, k nim také žluté trenýrky, tričko, ponožky, přilba a boty. Převléct se musí dokonce také příslušník ochranky a i průvodkyně. O kus dál ještě jedna kontrola totožnosti a dostáváme kartičku, na kterou o další kousek dál vyfasujeme dozimetr. Další kontrola na radioaktivitu (mříže se otevřou, jen když je vše v pořádku), a po chodbě konečně míříme k reaktoru. Těsně před reaktorovým sálem jsou další dvoje silné ocelové dveře, mezi nimi chodbička, kterou se dostáváme skrz (asi) dvoumetrovou železobetonovou stěnu, a konečně jsme tam.

Tady nebude asi můj popis příliš vyčerpávající - nejsem atomový fyzik. Představte si halu o rozměrech velké tělocvičny, ovšem kruhovou. Pod stropem portálový jeřáb, všude po zemi žluté pásy určující, kam se smí a kam ne. A uprostřed obrovská jáma. Průvodkyně nám ukazuje, kde je reaktor, kde jsou zavážecí otvory, odkud skrz vodu proniká zbytkové Čerenkovovo záření a spoustu dalšího. Máme oči navrch hlavy, proč to nepřiznat. Ale vlastní prohlídka trvá jen krátce, pracuje se zde. A i když se na nás každý usmívá, přece jim viditelně překážíme.

A odchod. První kontrola radiace hned při odchodu ze sálu. Ruce a nohy s botami strkáme do jakéhosi přístroje. Ouha. Červená a stop. Někde na pravé botě mi něco září. Na pokyn obsluhy si drhnu podrážku o jakousi mokrou rohožku. A znovu stop. Takže ještě jednou. Teď už svítí zelená.

Pokračujeme chodbou k šatnám. Další kontrola. Tentokrát se musíme všichni postupně vtěsnat do jakési kabinky, kde nás počítač diriguje – „hlavu doprava, přitisknout levý bok, otočit se“ a podobně. No a – nebyl bych to ani já – kdyby nebyla zase červená – „vnější kontaminace pravá noha“. Znovu dvakrát drhnu nohu o „rohožku“ až to vyřeší obsluha – přináší mi pantofle. Žluté boty sundávám (zůstaly tam, netuším, co se s nimi dále dělo)  a znovu na kontrolu. Teď konečně svítí zelená a mříže se otevírají. Vracíme dozimetry – vše je v pořádku, ukazují nulu. Celé žluté oblečení házíme do připravených pytlů a nazí znovu procházíme podobnou kontrolní kabinkou. Jsem skoro překvapen, že tentokrát je to bez problémů, mříže se otevřou na první pokus.
Oblékáme se zase do svého, jdeme k bráně. Tam ještě poslední radioaktivní kontrola a převzetím osobních věcí v návštěvnickém centru prohlídka končí.

Co říci závěrem? Bylo to něco fantastického, byl jsem v místech, kam se dostane jeden člověk z tisíců. Bez atomových elektráren se neobejdeme. Nemají – li představovat nebezpečí, musí být ale po všech stránkách perfektní. Temelín takový je, o tom jsem se přesvědčil.

Ing. František Záleský