Kutná Hora - Jana Flechtnerová na sebe upozornila před několika lety tím, že se i přes svůj handicap rozhodla pro dráhu fotomodelky na vozíku. V současné době žije v Kutné Hoře, ve městě plném památek, ale také mnoha nástrah pro lidi na vozíku nebo maminky s kočárky.

Můžete prosím popsat svou nemoc, kvůli které jste upoutána na vozík?
Můj pohybový problém je zapříčiněn chorobou CMT neboli Charcot-Marie-Tooth. Jedná se o dědičnou neuropatii, která způsobuje postupné zhoršování hybnosti dolních končetin jako následek poškození periferních nervů, dochází k oslabování svalstva.

Svojí chorobu si s sebou nesu po celý život s tím, že s přibývajícím věkem dochází k postupnému zhoršování se stavu.
Jak se stalo, že jste skončila na vozíčku?
Před pěti, šesti lety jsem musela podstoupit operaci kotníků - jejich zpevněním, pro jistější chůzi. Operace dopadla sice dobře, ale bohužel lékaři podcenili rehabilitaci, takže mi postupně ochably svaly. Ke všemu jsem dostávala léky na bolest, které jsem kvůli své nemoci nesměla užívat. Výsledkem bylo, že jsem během roku přibrala skoro 30 kilo a nemohla se unést. Vše dovršilo to, že jsem si před dvěma lety ošklivě zlomila nohu, od té doby jsem plně odkázána na invalidní vozík.

V čem je největší problém, pokud najednou člověk nemůže sám někam jít? Co si "normální" lidé ani neuvědomí a berou jako samozřejmost?
Největší problém je, pokud člověk na vozíku s někým žije ve společné domácnosti a zvykne si na jeho pomoc, a dotyčná osoba bez upozornění ze dne na den odejde. V tu chvíli si vozíčkář uvědomí, jak moc mu chybí "živé nohy". A když navíc zjistí, že používá vozík, který není určen do terénu, ale spíše do domácnosti. Tento vozík je těžký na manipulaci - vyjet s ním například nájezd pro vozíčkáře je makačka, bez pomoci druhé osoby ho nenaložíte do auta apod.  V tuhle chvíli by mi maximálně usnadnil život aktivní odlehčený invalidní vozík (pro představu jeho váha se pohybuje okolo 8 kg, vozík na kterém v tuhle chvíli sedím váží zhruba jednou tolik), který bych si sama dokázala naložit a bez cizí pomoci vyložit z auta a tím pádem být více soběstačná.

Do Kutné Hory jste se přistěhovala - kde jste pracovala, či žila?
Pocházím z Opočna, odkud jsem se před sedmi lety přestěhovala za svým bývalým partnerem. A od té doby zde žiji. Před příchodem do "města stříbra"  jsem dostudovala vysokou školu a věnovala se fotomodelingu. Pak přišlo období operací a doba, kdy před kariérou dostala přednost láska.

Jak se žije vozíčkářům v Kutné Hoře? Na nové dlažbě?
Je to náročné. Je škoda, že při plánování nové zádlažby neseděl nad plány vozíčkář, aby se podělil o cenné zkušenosti, postřehy z terénu. Mohl zavčas upozornit na nedostatky, které v současné době znepříjemňují život nám vozíčkářům, ale i maminkám s kočárky. Chybějí nájezdy, sjezdy, některý typ zádlažby je naprosto nevyhovující. Je sice spousta objektů, kde se setkáte s označením, že daná místa (třeba restaurace, toaleta atd.) jsou bezbariérová a ve skutečnosti to má do bezbariérovosti dost daleko.

Co by bylo třeba, aby se život vozíčkářů usnadnil?
Přimlouvala bych se za to, aby až příště dojde k realizaci projektů typu nové zádlažby města, přestavbě budov státních institucí, otevírání nových restaurací a obchodů, rekonstrukci nádraží apod., byl přizván ke konzultaci člověk, který skutečně sedí na invalidním vozíku a o jednotlivých úpravách nerozhodoval pouze zdravý člověk, který má přeci jen zkreslený pohled na daný problém.

Kde cítíte největší podporu, ať už od lidí, firem nebo organizací?
V tuhle chvíli, kdy jsem nucena starat se sama o sebe, pociťuji podporu v asistenční službě, kterou poskytuje občanské sdružení Digno. Jsou to andílci, kteří vám na zavolání pomohou zvládat pro zdravého člověka běžné věci, jako je návštěva lékaře, při napadnutí sněhu nakoupí, pomohou s úklidem apod. Ovšem největší oporou jsou mi přátelé. A moc jim za to děkuji.