Lvi, jeleni i vlci mezi sebou zápasí o vůdčí postavení ve svém teritoriu, ve stádu či ve smečce. Stejně tak lidé v dávných dobách následovali toho nejschopnějšího ze svých řad. Tak hovoří zákony přírody. Vůdce tlupy je přirozeně ten nejsilnější, nejchytřejší a nejschopnější. Podobné kvality obyčejně platí i pro vůdce sociálních celků – kmenů, států, měst…
Podíváme-li se okolo nás do zemí s rozvinutou demokratickou tradicí, a bohužel i do mnoha států s méně rozvinutými demokratickým strukturami, vidíme, že moc zde drží elitní právníci, ekonomové a úspěšní podnikatelé. Jde téměř vždy o osoby, které mají za sebou bohaté kariéry, disponují znalostmi a zkušenostmi pro řízení státu a ve společnosti díky tomu budí přirozený respekt a úctu, což je následně vynáší do politických pozic. Proviní-li se pak tito lidé proti obecně uznávaným etickým normám, znamená to pro ně bezprostřední politickou smrt, což si většinou sami uvědomují a okamžitě po odhalení jejich prohřešku své funkce skládají.
Pootočíme-li oko do našich domácích poměrů, vidíme krutý kontrast se základní společenskou logikou. Čelní politické pozice okupují stáda oportunistů nejrůznějších rádoby profesí, pro něž je politické křeslo největším úspěchem, kterého v životě zatím dosáhli. Vidíme zástupy lhářů, odsouzených zlodějů a slabochů, kteří často před televizní kamerou nedokáží sestavit jednoduchou větu, avšak s flastrem od soudu na čele hájí ty nejčistší morální principy. I přes pestré aféry odkrývající ten nejodpornější lidský hnus se tito parazité stále drží svého křesla a zaštiťují se historickými velikány od Masaryka až po Ježíše Krista.
Co je příčinou této sociální degenerace? Proč slabí vládnou národu, jehož kultura, věda i ekonomika dosahují světového významu? Odpověď na tyto otázky má podle mého názoru dvě základní příčiny, a to politickou a kulturní.
Politické kořeny této deformace sahají do brzkých porevolučních dob, kdy čerstvě zrození vůdcové tvořili nový stát na zelené louce. Velmi snadno tehdy vybudovali ekonomické kanály a nepropustné právní a politické spletence, pomocí nichž dokáží dlouhodobě konzervovat a hájit osobní ekonomické a polické zájmy a to na úkor společnosti jako celku. Ztělesněním těchto struktur jsou čtyři tradiční politická uskupení: ODS, ČSSD, KSČM a KDÚ-ČSL (reprezentováno též TOP-09). Zástupci těchto stran tvoří semknutou partu, která společně tlačí svůj vlak přímočaře po jasné linii zaběhnutých politických kolejí. Navenek se vzájemně odlišují pouze rozdílnou rétorikou a klamavě tak u voličů budí zdání jakéhosi soupeření. Ve skutečnosti jde o kompaktní, jednobarevné jádro, které se velmi tvrdě brání možnému ohrožení jak ve směru zevnitř, tak z venku. Uvnitř stran jsou tak zašlapáváni potenciální reformátoři pod heslem „čím silnější, tím nebezpečnější“. Proto je možné, že náš národ dnes reprezentuje premiér, který se permanentně tváří, jakoby se měl každou chvíli rozbrečet. Ve vnějším prostředí pak tento politický blok nemilosrdně likviduje každý sebemenší pokus o narušení zaběhnutého „statutu quo“ jinou stranou (např. Zelenými, či VV).
Kulturní příčiny tohoto marastu spočívají v povaze národa samého. Zatímco jiné národy politické zlo trestají instrumenty sahajícími od osobní angažovanosti naštvaných občanů po revoluci, český lid, který byl čtyřicet let bičován komunismem, pod silou zvyku od politiky odhlíží a řídí se mottem: „Co se mě nedotýká osobně, to mě nezajímá.“
Z výše zmíněného vyplývají dva závěry. Zaprvé, ať volíme jakoukoli ze zmíněných politických stran, výsledná politika bude vždy naprosto stejná, tj. „reformy jen na oko, hlavně udržovat zaběhnutý řád!“ Pokud zvolíme stranu jinou, musela by získat více než polovinu sněmovních křesel, aby mohla tyto tradiční struktury rozbít, v opačném případě bude během čtyřletí sama zničena. Zadruhé, samotná životnost systému je již předem určena k zániku. Vnitřní obranný mechanismus stran totiž dovoluje přijímat pouze stále slabší a slabší členy, čímž chátrá personální kvalita celého aparátu a strana tak pozbývá své kapacity zabezpečovat základní politické funkce – tím zároveň roste její nepřijatelnost pro veřejnost. Strana jednoduše degeneruje. Souběžně zde působí také přirozený společenský proces, kdy apatická postkomunistická generace postupně vymírá a je nahrazována svobodnou sebevědomější generací, která se dokáže mobilizovat. Tyto dva procesy nutně dospějí do bodu, kdy buď obrozená společnost zničí hnijící vládnoucí struktury, nebo bude nastolena diktatura.
Platón tvrdil, že „muž je zralý po padesátce“. Osobně věřím, že jak muži, tak ženy jsou v průměru ve svých čtyřiceti letech schopni zkombinovat své vědění a zkušenost tak, aby dokázali porozumět fungování společnosti. Jak nám dokazuje historie, jde o životní období, kdy je člověk připravený stát se vůdcem a přimět společnost, aby ho následovala. Proto se domnívám, že až generace, které bylo v roce 1990 jedenáct let a vstupovala do puberty, dosáhne čtyřiceti let věku, dojde ke konfliktu mezi ní a starší postkomunistickou generací. Tento střet může mít podobu revoluce či vzniku silného opozičního hnutí, které díky široké politické podpoře dokáže převálcovat a demontovat zmíněné loupežnicko-klientelistické konstrukce.
Podhoubí jistých změn k lepšímu pomalu raší v podobě rostoucí občanské aktivity, v umění a ve výkřicích některých jedinců běžících proti zdi. Jsem však přesvědčen, že v období příštích sedmi let budou pokusy prorazit tuto konzervativní krustu nadále troskotat. Vidíme na některých příkladech (Semily), že ojediněle je možné zavést odpovědnou správu v menších městech. Tyto roztroušené úspěchy však nemají a ani mít nemohou dostatečnou základnu, aby se na jejich nohách mohlo organizovaně zaútočit na celostátní úrovni. Rovněž kritika a odpor veřejnosti vůči současnému systému jsou patrné v celém národě, bohužel se zatím omezují na nadávky u piva či ubohá vajíčka a dosud neexistuje motor, který by zločinné pořádky dokázal efektivně konfrontovat. Pro tento cíl je třeba, aby dorostla ona nová svobodná generace, která se nebojí, že jí vyhodí z práce, která se nebojí, že když bude mluvit, tak by se jí něco (zatím neví co) špatného mohlo náhodou přihodit, která se nebojí vstát, vzít do ruky vlajku a zařvat jedním hlasem: „DOST,“ a zdejší zlodějskou bandu, která krade podle odhadů až 200 miliard korun ročně, od moci tvrdě odstavit!
Martin Smetáček
V dnešním světě online sázení se stále více uživatelů zaměřuje n…
Třemošnice - Frontman skupiny Punc, Luboš Brener Ašenbrener v mi…
Kutnohorsko - Fotbalové celky z Kutnohorska o víkendu sehrají da…
Vlačice/Výčapy - Oblíbený závod na závěr cyklistické sezony FIDO…
Kutná Hora - O-KČT Turista Kutná Hora pořádá 43. ročník turistic…
Lvi, jeleni i vlci mezi sebou zápasí o vůdčí postavení ve svém teritoriu, ve stádu či ve smečce. Stejně tak lidé v dávných dobách následovali toho nejschopnějšího ze svých řad. Tak hovoří zákony přírody. Vůdce tlupy je přirozeně ten nejsilnější, nejchytřejší a nejschopnější. Podobné kvality obyčejně platí i pro vůdce sociálních celků – kmenů, států, měst…
Podíváme-li se okolo nás do zemí s rozvinutou demokratickou tradicí, a bohužel i do mnoha států s méně rozvinutými demokratickým strukturami, vidíme, že moc zde drží elitní právníci, ekonomové a úspěšní podnikatelé. Jde téměř vždy o osoby, které mají za sebou bohaté kariéry, disponují znalostmi a zkušenostmi pro řízení státu a ve společnosti díky tomu budí přirozený respekt a úctu, což je následně vynáší do politických pozic. Proviní-li se pak tito lidé proti obecně uznávaným etickým normám, znamená to pro ně bezprostřední politickou smrt, což si většinou sami uvědomují a okamžitě po odhalení jejich prohřešku své funkce skládají.
Pootočíme-li oko do našich domácích poměrů, vidíme krutý kontrast se základní společenskou logikou. Čelní politické pozice okupují stáda oportunistů nejrůznějších rádoby profesí, pro něž je politické křeslo největším úspěchem, kterého v životě zatím dosáhli. Vidíme zástupy lhářů, odsouzených zlodějů a slabochů, kteří často před televizní kamerou nedokáží sestavit jednoduchou větu, avšak s flastrem od soudu na čele hájí ty nejčistší morální principy. I přes pestré aféry odkrývající ten nejodpornější lidský hnus se tito parazité stále drží svého křesla a zaštiťují se historickými velikány od Masaryka až po Ježíše Krista.
Co je příčinou této sociální degenerace? Proč slabí vládnou národu, jehož kultura, věda i ekonomika dosahují světového významu? Odpověď na tyto otázky má podle mého názoru dvě základní příčiny, a to politickou a kulturní.
Politické kořeny této deformace sahají do brzkých porevolučních dob, kdy čerstvě zrození vůdcové tvořili nový stát na zelené louce. Velmi snadno tehdy vybudovali ekonomické kanály a nepropustné právní a politické spletence, pomocí nichž dokáží dlouhodobě konzervovat a hájit osobní ekonomické a polické zájmy a to na úkor společnosti jako celku. Ztělesněním těchto struktur jsou čtyři tradiční politická uskupení: ODS, ČSSD, KSČM a KDÚ-ČSL (reprezentováno též TOP-09). Zástupci těchto stran tvoří semknutou partu, která společně tlačí svůj vlak přímočaře po jasné linii zaběhnutých politických kolejí. Navenek se vzájemně odlišují pouze rozdílnou rétorikou a klamavě tak u voličů budí zdání jakéhosi soupeření. Ve skutečnosti jde o kompaktní, jednobarevné jádro, které se velmi tvrdě brání možnému ohrožení jak ve směru zevnitř, tak z venku. Uvnitř stran jsou tak zašlapáváni potenciální reformátoři pod heslem „čím silnější, tím nebezpečnější“. Proto je možné, že náš národ dnes reprezentuje premiér, který se permanentně tváří, jakoby se měl každou chvíli rozbrečet. Ve vnějším prostředí pak tento politický blok nemilosrdně likviduje každý sebemenší pokus o narušení zaběhnutého „statutu quo“ jinou stranou (např. Zelenými, či VV).
Kulturní příčiny tohoto marastu spočívají v povaze národa samého. Zatímco jiné národy politické zlo trestají instrumenty sahajícími od osobní angažovanosti naštvaných občanů po revoluci, český lid, který byl čtyřicet let bičován komunismem, pod silou zvyku od politiky odhlíží a řídí se mottem: „Co se mě nedotýká osobně, to mě nezajímá.“
Z výše zmíněného vyplývají dva závěry. Zaprvé, ať volíme jakoukoli ze zmíněných politických stran, výsledná politika bude vždy naprosto stejná, tj. „reformy jen na oko, hlavně udržovat zaběhnutý řád!“ Pokud zvolíme stranu jinou, musela by získat více než polovinu sněmovních křesel, aby mohla tyto tradiční struktury rozbít, v opačném případě bude během čtyřletí sama zničena. Zadruhé, samotná životnost systému je již předem určena k zániku. Vnitřní obranný mechanismus stran totiž dovoluje přijímat pouze stále slabší a slabší členy, čímž chátrá personální kvalita celého aparátu a strana tak pozbývá své kapacity zabezpečovat základní politické funkce – tím zároveň roste její nepřijatelnost pro veřejnost. Strana jednoduše degeneruje. Souběžně zde působí také přirozený společenský proces, kdy apatická postkomunistická generace postupně vymírá a je nahrazována svobodnou sebevědomější generací, která se dokáže mobilizovat. Tyto dva procesy nutně dospějí do bodu, kdy buď obrozená společnost zničí hnijící vládnoucí struktury, nebo bude nastolena diktatura.
Platón tvrdil, že „muž je zralý po padesátce“. Osobně věřím, že jak muži, tak ženy jsou v průměru ve svých čtyřiceti letech schopni zkombinovat své vědění a zkušenost tak, aby dokázali porozumět fungování společnosti. Jak nám dokazuje historie, jde o životní období, kdy je člověk připravený stát se vůdcem a přimět společnost, aby ho následovala. Proto se domnívám, že až generace, které bylo v roce 1990 jedenáct let a vstupovala do puberty, dosáhne čtyřiceti let věku, dojde ke konfliktu mezi ní a starší postkomunistickou generací. Tento střet může mít podobu revoluce či vzniku silného opozičního hnutí, které díky široké politické podpoře dokáže převálcovat a demontovat zmíněné loupežnicko-klientelistické konstrukce.
Podhoubí jistých změn k lepšímu pomalu raší v podobě rostoucí občanské aktivity, v umění a ve výkřicích některých jedinců běžících proti zdi. Jsem však přesvědčen, že v období příštích sedmi let budou pokusy prorazit tuto konzervativní krustu nadále troskotat. Vidíme na některých příkladech (Semily), že ojediněle je možné zavést odpovědnou správu v menších městech. Tyto roztroušené úspěchy však nemají a ani mít nemohou dostatečnou základnu, aby se na jejich nohách mohlo organizovaně zaútočit na celostátní úrovni. Rovněž kritika a odpor veřejnosti vůči současnému systému jsou patrné v celém národě, bohužel se zatím omezují na nadávky u piva či ubohá vajíčka a dosud neexistuje motor, který by zločinné pořádky dokázal efektivně konfrontovat. Pro tento cíl je třeba, aby dorostla ona nová svobodná generace, která se nebojí, že jí vyhodí z práce, která se nebojí, že když bude mluvit, tak by se jí něco (zatím neví co) špatného mohlo náhodou přihodit, která se nebojí vstát, vzít do ruky vlajku a zařvat jedním hlasem: „DOST,“ a zdejší zlodějskou bandu, která krade podle odhadů až 200 miliard korun ročně, od moci tvrdě odstavit!
Martin Smetáček
No ještě že máme ten google překladač. Už jsem tady četla lecos, ale proč to sem dáváte španělsky?
Sin duda hay ciertas ideas que por el idioma se escapan de mi compresión, pero esta demás la traducción cuando hablamos de la mala administración publica, y la deficiencia de la democracia y transparencia en los tiempos actuales, donde los ciudadanos exigimos mayor participación y control en el poder y calidad de las políticas publicas que se crean para el progreso de la sociedad.
La crisis actual, que es un tema que se explota a diario y se continuara haciéndolo, hasta que den respuestas concretas el gobierno Espa?ol, Griego, la Unión Europea y en general los mayores afectados, nos muestra un escenario en los que los valores tradicionales se están poniendo en duda.
Donde la confianza que tenían antes los políticos hoy lo han perdido, donde la gente únicamente participa cuando se ven afectados economícamente, donde un estado intervencionista y proteccionista no puede durar una vida entera, en la que falta del manejo profesional de la carrera publica a generado grandes brechas entre el problema y la solución, debido que a pesar de que sabían cuales serian las consecuencias del abuso de la especulación financiera, no pusieron los altos necesarios porque los clientes “ciudadanos” estaban contentos con los servicios que recibían.
Frente a todo este contexto, que puede ser el resultado de un fracaso tras otro, sumado a la ambición de poder, mando y control de los partidos políticos, me surge la idea de empezar a innovar nuevos métodos de hacer una democracia más real, participativa y directa.
Esta muy claro que un líder autoritario por el bien de las sociedades no va surgir nuevamente. Los seres humanos ya aprendimos duras lecciones de estos enfermos de poder y poca humanidad y no vamos a permitir una vez mas caer bajo las dictaduras. Pero también somos conscientes que la democracia funciona mejor en países con mayor nivel cultural y educativo, que en otros que aun se encuentran dentro del contexto de los países en vías de desarrollo.
Las diferencias entre estos estados son marcadas por el grado de corrupción, respeto a las instituciones y empoderamiento de los derechos de sus miembros.
Para mi el roll actual de los jóvenes consiste en la construcción de una clara vocación de servicio publico, debidamente preparada tanto profesionalmente en las Universidades y el intercambio cultural, experimentalmente en el ámbito privado, el emprendimiento y tercer sector, y en el uso de las tecnologias de la información para aprovechar estas herramientas en la construcción de un liderazgo publico, transparente e interactivo entre las autoridades y el ciudadano.
Sin más Martin, me permito compartirte algunas de las ideas que me han surgido al leer tu articulo.
Un abrazo,
Att Paul Jarrin.
http://www.facebook.com/tomashavlicek.cz