TV Čáslav mi v pilotním díle svého vysílání nedávno poskytla prostor k uvedení základních informací o výstavě fotografky Idy Saudkové, kterou naše sdružení uspořádalo v čáslavské Výstavní síni.

V rámci svého příspěvku jsem vyjádřil rozčarování z extrémně nízkého zájmu místních o téměř jakékoli kulturní akce – a pod kulturou si, tak jako to bohužel činí mnozí, rozhodně nepředstavuji fotbal. Dočkal jsem se několika reakcí souhlasných, několika rozpačitých a jednoho názoru ostře nesouhlasného, provedeného (jistě nezáměrně) zcela ve stylu slavného Jiránkova vtipu „Já jsem Jíra z Maršova. Tys prej o nás řek, že žerem chrousty.“ Dotyčnému anonymovi jsem popřál, aby mu chrousti nikdy nevystydli.

V uplynulých dvaceti letech jsem se na různých místech Čech podílel na organizaci desítek kulturních akcí. Získávání finančních prostředků se mnohdy podobalo křížové cestě, ale Čáslav mezi všemi městy, městysy a vesnicemi hraje smutný prim – ještě nikdy předtím jsem s prosbou o podporu neoslovil tolik podnikatelských subjektů a zároveň se mi ještě nikdy předtím nestalo, že by všichni oslovení veškeré prosby, žádosti a návrhy odmítli. Ke konkrétním číslům: jak prostřednictvím elektronické pošty, tak i standardními dopisy jsme s existencí, záměry a plány našeho občanského sdružení seznámili celkem 387 adresátů z Čáslavska a Kutnohorska – podnikatele, ředitele, manažery – které jsme současně požádali o podporu tehdy připravované výstavy. Z téměř čtyř set oslovených osob zareagovaly během následujících měsíců čtyři; ostatním jsme nestáli za odpověď, což lze s klidným svědomím interpretovat jako odmítnutí. Výstavu sice nepodpořil nikdo, obdržené odpovědi však poskytly cenný, byť nutně zlomkovitý vhled do způsobu uvažování některých reprezentantů komerční sféry Čáslavska a Kutnohorska.

První odpověď byla promptní – manažer jisté firmy poděkoval za informace a za pozvání, ale s lítostí nám sdělil, že jeho zaměstnavatel zásadně nepodporuje lokální kulturní podniky. Odpověď druhá byla neskonale zajímavější – dotyčný podnikatel nám ve svém e-mailu slovy poněkud nevybíravými doporučil, abychom se starali zejména o sebe a „věci důležité“, a neotravovali s „podobnými pitomostmi“ jako jsou „nějaké výstavy“. Samozřejmě jsme slíbili, že jej již více s kulturou obtěžovat nebudeme, aby příště nemusel sáhnout po revolveru.

Způsob, jakým jsme byli odmítnuti autorem třetího e-mailu, byl relativně sofistikovanější – dostalo se nám vysvětlení, že již samotná žádost o podporu dokazuje naši neschopnost a nesmyslnost podobných aktivit, protože mezi kulturou a podnikáním není zásadní rozdíl; nárok na existenci mají jen takové kulturní podniky, které si na sebe vydělají, tvrdil ten dobrý muž. Poděkovali jsme mu za jeho názor a přislíbili, že jakmile zcela zpitomíme, vrhneme se na produkci nějakého dalšího zbytečného muzikálu.

Osobně mě nejvíce – jistým zvráceným způsobem – potěšila reakce čtvrtá, jíž nás jedna společnost informovala o tom, že by byla ochotna uvažovat o podpoře našich aktivit, ale pod podmínkou vyřazení některých konkrétních děl z tehdy připravované výstavy, s nimiž si případně nepřála být spojována; přiznám, že vyhnout se v odpovědi vulgárním výrazům stálo jisté přemáhání.

Protože nejsem sám, kdo má s Čáslaví podobně tristní zkušenosti, domnívám se, že by bylo jistě zajímavé zpracovat na dané téma seriózní sociologickou studii. Do té doby se spokojím s ponaučením, že mám být dvojnásob vděčen všem, kteří aktivity občanského sdružení Třiatřicet podpořili; některé jsme o to dokonce nemuseli ani žádat. Za pomoc a podporu při realizaci výstavy fotografií Idy Saudkové proto ze srdce děkuji místostarostovi Čáslavi, panu Jiřímu Havlíčkovi, čáslavské městské radě, Kamilu Handlířovi a Janovi Andrlemu z firmy HOKA, Václavu Jungovi ze společnosti EUDAI, Městskému muzeu a knihovně v Čáslavi, řediteli Galerie výtvarných umění v Mostě Petru Svobodovi, Ivě a Filipovi Jeriovým ze Základní umělecké školy J. L. Dusíka v Čáslavi, Bohumíru Novákovi, Ivě Polákové a Janě Novákové.