Články zařazené do kapitoly "Názory" vyjajdřují stanoviska pouze autorů, nejsou redakčními materiály www.svoboda.info:

Před několika dny jsem se probudil v 6:30 ráno, jako každý den, v mém ekvádorském bytě a otevřel si zprávy internetových deníků. Z obrazovky na mě kouká Trump, Clintonová, Miloš Zeman a Prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů k návštěvě Dalajlamy v Praze! Po přečtení všech souvislostí cítím, že se poprvé v životě hluboce stydím za představitele naší země a polévá mě hanba. Tento precedens absolutní servility vůči cizí zemi umocněn vydíráním členů vlastní vlády nemá v moderní historii naší zahraniční politiky obdoby od konce roku 1989 – a to je nutné poznamenat, že v období komunismu měli naši politici k oddanosti k SSSR pádné důvody.  Fakt, že naše hlava státu se zcela bezdůvodně poníženě plazí před rozmary cizí orientální země, která na Hrad nemíří jadernými hlavicemi ani neslibuje nesmrtelnost všem Čechům, a dělá nám tak všem nesmírnou mezinárodní ostudu, považuju za natolik závažný, že jsem se o tom rozhodl napsat svůj názor a podělit se o zkušenosti, které jsem ve světě, včetně Číny, získal. Záměrně tuto kritiku směřuji na hlavu státu, protože podpisy jakéhosi amorfního želé bez názoru a dvou slouhů v pozadí s končící politickou budoucností mnoho neznamenají a snad ani nikoho nepřekvapily.

Ještě před dvěma týdny jsem byl podporovatelem Miloše Zemana. Vždy jsem ho považoval za silnou osobnost s jasně vyhraněným názorem a vysokou obecnou i politickou inteligencí, která přes všechny své neduhy neměla v rámci voleb prezidenta adekvátní konkurenci. Podle mého názoru jde navíc o paradoxně pravicového politika, který skončil ve středolevicové straně, protože napravo už díky Václavu Klausovi nebylo místo. Zemanovy poslední dva kroky, tedy jeho oficiální distancování od přijetí Dalajlamy ministrem kultury Hermanem a ubohé vydírání ministra Hermana skrz vyhrožování neudělením státního vyznamenání jeho strýci Jiřímu Bradymu, který ve svých téměř devadesáti letech s cestou do Prahy z Kanady již počítal a nakonec skutečně přijel, považuju za naprostou devastaci jeho dosavadní kariéry, jeho osobní a politický debakl, ostudu České republiky a důvod k odstoupení z funkce.

Posledních sedmadvacet let žijeme v době, ve které jsme se všichni rozhodli respektovat určité společenské a morální hodnoty založené na svobodě, demokracii, volném trhu, ale i respektu k druhému. Lidská společnost má tvrdá pravidla, proto je zřejmé, že v běžném životě tyto hodnoty ne vždy fungují, ale kdo jiný by je měl dodržovat a ctít, než naši političtí představitelé a to zejména ti nejvyšší? Mluvím-li o respektu, myslím tím v tomto konkrétním případě jak občany České republiky, Čínu, tak samotného Dalajlamu, přičemž respekt musí být vždy vzájemný.   

Pojďme se nejdříve zaměřit na náš vztah s Čínou. Čína byla od starověku až do konce 17. století největší ekonomikou světa, která později nezachytila nástup průmyslové revoluce a v posledních třech stoletích ji část světa nakrátko utekla. Číně se ale podařilo vrátit zpět, její pozice opět sílí a směřuje znovu tam, kam historicky vždy patřila. Bez ohledu na politický režim, který v Číně panuje, je jistě v zájmu naší země udržovat s touto asijskou mocností vřelé obchodní vztahy, přivést čínské investory a posílit obchodní výměnu. Jde především o peníze, které jsou pro nás všechny samozřejmě důležité. Čína ve světě dokazuje, že pragmaticky obchoduje s kýmkoliv a za jakýchkoli podmínek bez ohledu na politickou příslušnost vlády dané země a to dokonce i s Taiwanem. Čínským představitelům se samozřejmě líbí prosazovat svůj vliv a ovládat politiky druhých zemí, pokud jim to situace umožní. Je to člověku přirozené a nezměníme to. Proto v každé zemi Čína lobuje za sdílení svých zahraničně politických názorů a snaží se přimět politiky těchto zemí, aby jí vyhověli. Slabí tak činí, silní nikoli. Ještě jsem však nezaznamenal, že by některá jiná evropská země těmto čínským tlakům takto bryskně a poníženě vyhověla a podlehla, jako naše vláda včele s prezidentem. Tento krok je demonstrací naší slabosti vůči obchodnímu partnerovi a staví ho do silné taktické výhody, kdy si druhá strana bude vždy jista úspěchem při zvyšování tlaku na své zájmy. Takový stav je samozřejmě proti zájmu naší země, což v kombinaci s ostudou vůči ostatním evropským zemím výrazně poškozuje naši mezinárodněpolitickou pozici.

Pan prezident a jakýsi premiér, lze-li ho tak zvát, nekráčejí cestou svobodné a vyspělé evropské země, která obchoduje na základě svých podmínek, práv a zvyklostí, ale kopírují chování slabých rozvojových států, které pro svou ekonomickou a politickou roztříštěnost nemají sílu čínským tlakům vzdorovat. Ekvádor, ve kterém žiju, podobně jako Bolívie, Peru a ostatní země regionu, ve kterých často pracuju, se v posledních letech staly obětí čínské neokoloniální expanze. Čínské státem podporované firmy v těchto zemích ovládly státní zakázky v naprosté většině oborů, dumpovanými úvěry a státem dotovanými cenami svých produktů a služeb vyřadily tradiční americkou a evropskou konkurenci a zadlužením místních vlád vůči sobě si vytvořily vazalské státy na polokoloniální bázi. Ekvádorský prezident létá do Pekingu podobně jako Gustav Husák do Moskvy, ve školách se začíná vyučovat čínština a ekvádorská vláda hovoří o upřednostnění čínštiny před angličtinou. Čínská nadvláda je dnes realitou rozvojového světa nejen v Jižní a Střední Americe, ale podobný scénář probíhá i v Africe a velké části Asie. Je to výsledek přirozeného vývoje, kdy se Čína stala mnohem hbitější a úspěšnější v zahraničněobchodní expanzi než Evropa a Amerika, a proto na prahu 21. století vystřídala tradiční koloniální mocnosti v rozvojovém světě, který si z ekonomického hlediska téměř podmanila. Česká republika ale není rozvojovou zemí a nemá zapotřebí v obchodě s Čínou vystupovat v této podřadné a vazalské roli typické pro rozvojové státy! Přijmeme-li hned na začátku roli sluhy, náš vztah s Čínou bude asymetrický a okamžitě tak zvýhodníme druhou stranu, která nás zcela bez odporu bude libovolně vykořisťovat kdykoli se ji to bude hodit. Vezměme si příklad z okolních evropských zemí, které na rozdíl od našich podlézavých politiků striktně oddělují obchod od politiky a budují s Čínou i jinými zeměmi rovnocenné vzájemně výhodné partnerství založené čistě na byznysu.

Navzdory ostudě způsobené Milošem Zemanem je třeba věnovat Číně uznání a respekt. V roce 2009 jsem Čínou projel křížem krážem jedenáct tisíc kilometrů a za dva měsíce jsem navštívil většinu jejích metropolí, ale i periferií poblíž tibetské hranice. Hovořil jsem s Číňany v různých provinciích o politice, ekonomice a běžném životě. Viděl jsem hrdé pracovité lidi, moderní překotně rostoucí města a obchodní hemžení čilejší než kdekoliv jinde na světě. Na Čínu jsem si tak udělal názor, a proto také nesouhlasím s některými prohlášeními českých populistů, kteří se snaží kauzy „Dalajlama“ využít pro své zviditelnění a zahaleni do tibetské vlajky k tomu používají výroky o servilitě ke krvavému totalitnímu režimu a podobné silácky znějící řeči. Čína je jiná zcela neevropská země. Čínská civilizace stojí na tradici tisíců let kontinuity vzestupů a pádů. V této zemi nikdy neexistovalo úspěšné demokratické zřízení. Jediná krátká epizoda jakéhosi pokusu o demokracii v první polovině 20. století pod taktovkou strany Kuomintang skončila občanskou válkou, devastací země a převzetím moci komunistickým utopistou Mao Ce-tungem, který zemi do sedmdesátých let dovedl na úplné dno s více než sedmdesáti miliony mrtvých za zády. Na konci sedmdesátých let se moci chopil osvícený veterán Teng Siao-ping, který okopírováním amerického kapitalistického zřízení, podporou soukromých podnikatelů, volného trhu a naprosto syrového kapitalismu dokázal ze zničené země během pouhých dvaceti let vybudovat světovou velmoc s prosperující ekonomikou. Jde o ekonomický a politický zázrak, který v historii těžko najde srovnání, Číňané jsou na sebe zaslouženě pyšní a myslím si, že jim za tento úspěch patří uznání i od nás. Číně se zároveň po konci Maovy diktatury vedené šílenci podařilo vybudovat stabilní polototalitní státní zřízení, jehož společným jmenovatelem je Komunistická strana Číny, která slouží jako platforma politického dění, připouští do rozhodovacího procesu celou řadu zájmových skupin včetně soukromých podnikatelů a platí v ní demokratické mechanismy klasické stranické politiky. Dodržování mocenské výměny čelních představitelů Číny v zákonem daných intervalech je jedním z důkazů o funkčnosti těchto mechanismů. Čína zřejmě za období celé své historie právě dnes prožívá svou nejdemokratičtější epochu, která je zároveň spojena s vysokou mírou stability a prosperity, ačkoliv naše západní vidění demokracie je logicky zcela odlišné. Z technického hlediska je navíc velice obtížné hodnotit čínský způsob fungování společnosti, protože se jedná o naprosto odlišnou kulturu, a natož ho soudit.

S vzestupem Číny souvisí i osud Tibetu. Tibet je rozsáhlé území na hranicích Číny, Nepálu, Indie a Bhútánu. Jako slabé řídce osídlené království se tato země po staletí dostávala pod nadvládu okolních národů. Mongolů, Nepálců, Britů a především Číny mezi jinými. Jen v moderní historii Čína Tibet ovládala od 18. až do konce 19. století. Na začátku 20. století naopak Tibet dobyli Britové, přičemž zmasakrovali tisíce domorodých Tibeťanů. Jižní Tibet následně anektovala britská Indie. Jižní Tibet dodnes patří Indii, proto mě překvapuje, že se neobjevují tibetské vlajky v rukou místních populistů i při návštěvách indických představitelů případně Davida Camerona. Čína po konci své občasné války v Tibetu celkem přirozeně obnovila kontrolu metodami, které byly v té době standardní pro všechny světové mocnosti. Na tom, že velká část Tibetu byla, je a bude čínská, dnes zřejmě nic nezměníme, stejně jako nevezmeme velkou část Kurdistánu Turecku, Portoriko Americe nebo Francouzkou Guyanu Francii.

Bez ohledu na to, kam Tibet patří, je jasné, že jeho kultura dala světu určité populární hodnoty a životní styl, které reprezentuje a ztělesňuje sám Dalajlama. Dalajlama jako duchovní vůdce Tibetu, filosof, motivátor a člověk propagující dobro a přátelství je sám o sobě někým, koho si v naší zemi vážíme, a proto bychom mu měli dát naše pohostinství a respekt patřičně najevo stejně jako jakémukoliv jinému váženému hostu. Nelibost Číny vůči Dalajlamovi je na základě historických souvislostí pochopitelná ale jen a jen čínská záležitost a já neznám důvod, proč bychom jako suverénní stát měli tuto nelibost vůči Dalajlamovi s Čínou sdílet i my a náš prezident.

Je konec října. Blíží se výročí vzniku našeho moderního státu. Uplynulo už téměř století, ve kterém se střídaly euforie i naprostá beznaděj. Dnes se postupně vracíme k euforii, protože se nám daří. Pevně věřím, že toto ponížení, které nám pan prezident a jeho slouhové způsobili, je jen nešťastným zakašláním starých struktur, které svým vlastním přičiněním zmizí a naši budoucnost už nebudou ovlivňovat.

Ing. Martin Smetáček
Vystudoval mezinárodní politiku a diplomacii na Vysoké škole ekonomické v Praze