Je sobotní odpoledne 14. listopadu 2015, den po teroristických útocích v Paříži provedených islámskými radikály. Nacházím se nyní přesně deset a půl tisíce kilometrů od České republiky, kde jsem do roku 2012 šťastně žil. Přestože mám spoustu práce ve vlastní firmě, od včerejší noci sedím přilepený k obrazovce počítače a sleduji tok nových zpráv o pařížských událostech.

Není to poprvé. Je mi třicet jedna let, to znamená, že čtu podobné zprávy pravidelně a stále častěji již od sedmnácti let mého věku. Průběh událostí je vždy téměř identický: masakr, šok, slzy, slova odsouzení z úst politických, náboženských a intelektuálních lídrů z celé planety, květiny na zakrvaveném chodníku, svíčky, průvody a sliby politiků o revolučních opatřeních pro prevenci nových útoků. Za týden vosk svíček roztaje, plameny zhasnou a krev smyje déšť. Evropští politici přesunou své obličeje velkolepě hřímající před pozadím policejních uniforem zpět za závěs politické rutiny a zcela v rozporu s přirozenou racionalitou svou činností nadále intenzivně přispívají k upevnění infrastruktury islámských radikálů v Evropě. Ti pak, mnohem rafinovanější, lépe organizovaní a celkově silnější, o několik měsíců později útočí znovu a scénář se opakuje.

Po posledním útoku v Paříži jsem si řekl, že ačkoli nemohu sám jako obyčejný český občan tuto nepříznivou situaci nijak ovlivnit, napíšu alespoň těchto pár řádek. Nejhorší je totiž nedělat nic. Plánuji se jednou domů do České republiky vrátit a chci nalézt bezpečnou a fungující českou zemi, takovou jakou ji všichni známe dnes – zatím. Přestože řada Čechů stále vnímá nedostatky každodenního českého života, ať již politického nebo ekonomického, uvědomme si, že se u nás žije velmi dobře a že zřejmě více než 90% lidí na celém světě má horší životní podmínky než my Češi. Po bohatých zkušenostech a letech života v zahraničí, jak ve vyspělých tak v rozvojových zemích, jsem přesvědčen, že naprostá většina z nás požívá velkého štěstí, že se narodila a může žít právě v České republice. Všichni máme, co jíst, jsme obklopeni krásnou přírodou, bohatou historií, kulturou, památkami a co je nejdůležitější, žijeme v bezpečí! Bezpečí je základní potřebou jakéhokoli živočicha. V mém současném působišti, malém Ekvádoru, kde ročně zastřelí na ulici v průměru 2000 lidí, což je na Jižní Ameriku stále relativně málo, si výsady pocitu bezpečí vážím mnohem více. Strážce s koltem za pasem v našem bytovém domě je pro mě varováním vždy, když opouštím vstupní bránu.

Bezpečnost jako základní lidská potřeba:

Americký psycholog Abraham Maslow, autor známého modelu pyramidy lidských potřeb, staví bezpečnost jako nejdůležitější potřebu člověka hned po uspokojení žízně a hladu. Dosažení stavu bezpečnosti pro sebe a své okolí je základním cílem snažení člověka, ale i jakéhokoli jiného organismu v realitě běžného života. Primárním objektem obrany je lidská schránka, po ní následuje obydlí (dům, byt, stan, jeskyně), kde člověk a jeho rodina žijí. Člověk v minulosti své obydlí chránil petlicí, kamenem a zbraněmi pro případ útoku. Později, aby získal lepší podmínky pro zajištění bezpečí, se začal sdružovat do organizovaných skupin: kmenů a států. Toto sdružování lidí na základě společných zájmů a hodnot umožnilo člověku lépe ochránit sebe a svou rodinu a zvýšit tak kvalitu svého bezpečí prostřednictví dělby práce v rámci komunity. Základním impulsem pro vznik státu tak bylo bezpečí. Zajištění bezpečnosti pro své občany bylo hlavním úkolem a podstatou státu v Mezopotámii před pěti tisíci léty, v Římě, Českém království i Incké říši a od těch dob se nic nezměnilo. Pokud stát není schopen zajistit bezpečí pro své občany, mizí základní předpoklad jeho existence a stát se rozpadá.

Bezpečnost jako právo:

Sdružení lidí do komunit a vznik státu přinesl lidem právo chránit své hranice. Původní právo volby jedné rodiny otevřít nebo neotevřít petlici dřevěné chaty před venkovním návštěvníkem záleželo na rozhodnutí dané rodiny, která vyhodnotila bezpečností riziko každého návštěvníka. Když lidé začali žít v komunitách, rozhodovali se společně, zda za zeď hradiště vpustí neznámé jezdce, nebo zda je odeženou střelbou z luků na základě rizika, které racionálně předpokládali. Stejně tak sdružení vlastníků bytového domu na pražském Žižkově zřejmě nechá ve vchodu svého domu hrát si děti ze sousedství. V momentě, kdy začne být vchod pomočený, někdo vysype obsah popelnice na zem, nebo se objeví jiný nepořádek, sdružení vlastníků se rozhodne vchod zamykat bez ohledu na to, že z deseti dětí byl za nepořádek odpovědný pouze Pepíček Novák, známý raubíř ze třetí A. Ostatních devět dětí má zkrátka smůlu, protože vlastníci domu mají právo hájit bezpečí svého domova. Podobně stát, aby ochránil bezpečí svých občanů, má právo rozhodnout se, koho do země vpustí a koho nikoli, a kromě svých občanů nemá povinnost zdůvodňovat komukoli své rozhodnutí. Ti, kteří nejsou vpuštěni, mají smůlu podobně jako kamarádi Pepíčka Nováka.  Bezpečnostní politika a ochrana vnějších hranic se tak stala základním znakem suverenity státu již od jeho raných počátků.

Střet naší civilizace a Islámu:

Ochrana bezpečnosti evropských států před vpády muslimů pak byla stěžejním úkolem našich předků téměř po celých minulých šest století, přičemž křesťanské státy Evropy dokázaly efektivně spolupracovat. Od dobytí Cařihradu v roce 1453 naši praotci umírali pravidelně v bojích s muslimskými Osmany až do devatenáctého století. Český král Ludvík Jagellonský dokonce v roce 1526 v bitvě s Turky u uherského Moháče sám padl. Polský král Jan III. Sobieski v čele koalice dvanácti evropských států porazil Osmany v roce 1683 u Vídně v bitvě, kde bojovala a padla i dlouhá řada Čechů, a která se tak historicky relativně nedávno odehrála jen malý kousek od hranic naší země. Stejně tak Španělé, na druhém konci Evropy, strávili téměř celou první polovinu druhého tisíciletí válkami s muslimy na Pyrenejském poloostrově.

V širší perspektivě vidění lidstva je v moderním světě stále patrné rozdělení společnosti do jednotlivých civilizací, přičemž příslušníci každé civilizace žijí v kulturně relativně stejnorodém prostředí a brání společné hodnoty. Vývojem, spoluprací a konfliktem jednotlivých civilizací se nejhlouběji zabýval harvardský profesor Samuel Huntington a své závěry detailní analýzy historické evoluce lidstva s ohledem na roli jednotlivých civilizací shrnul ve svém díle Střet civilizací – Boj kultur a proměna světového řádu. Kniha mimo jiné proslula termínem „krvavá hranice Islámu“, který odkazuje na fakt, že islámská civilizace po celé své hranici permanentně generuje a udržuje konflikt s okolními civilizacemi (Pákistán vs. Indie – Kašmír, Urumči – Ujgurové vs. Čína, Afganistán, Kavkaz – Čečensko, Arménie vs. Turecko, Indonésie vs. Východní Timor, jižní Thajsko, Izrael vs. Palestina a okolní státy, Blízký východ vs. Evropa, Severní vs. Subsaharská Afrika, atd.). Tato neslučitelnost či lépe řečeno nesnášenlivost Islámu s jinými kulturami není pouze globální realitou, nýbrž jde o velice zřetelný fenomén také na lokální úrovni a to jak v Evropě, tak i v jiných částech světa. Země, které udržovaly ve druhé polovině dvacátého století otevřené hranice a benevolentní podmínky vůči islámské imigraci (Francie, Německo, Belgie, Nizozemí, Švédsko, atd.), prošly zásadní změnou sociální struktury převážně ve velkých městech, kde se segregovala sociálně a kulturně homogenní islámská menšina do uzavřených komunit. Ty jsou charakteristické širokým počtem nezaměstnaných, vysokou kriminalitou, ale zároveň i velkou natalitou, která jim dává obrovskou perspektivu růstu. Islámská ghetta změnila tvář evropských měst, ale i celých zemí, které dnes počítají příslušníky těchto islámských komunit na miliony.

Islámské komunity jako zázemí teroristických skupin:

Bezpečnostní expert Doc. Dr. Petr Robejšek poukazuje na souvislost geografického umístění teroristických útoků se zázemím teroristů právě v těchto velkých islámských sídlištích, kde „mají teroristé optimální sociální prostředí, ústupové cesty, své sympatizanty, je tam obrovská síla komunity“. Není tak náhodou, že islamisté útočí často v Paříži, kde jsou tyto komunity velmi silné a terorista tak disponuje kvalitními možnostmi akci zpravodajsky připravit, logisticky zorganizovat a následně ustoupit. Je nutné zmínit, že akce jsou stále dokonalejší s oporou ve velice dobře organizovaných týmech, přičemž sebevražední atentátníci jsou jen jedním z nástrojů celé skupiny, která dokáže efektivně a skrytě operovat v zázemí statisícových komunit.

Narušení funkce ochrany státu a bezpečnosti jeho obyvatel:

Shrneme-li výše zmíněné informace a akceptujeme-li fakt, že na jedné straně je základním smyslem a úkolem státu ochrana bezpečnosti jeho obyvatel, a že na druhé straně Evropská unie aktivně a intenzivně podporuje rozšiřování kanálů přílivu muslimských imigrantů do Evropy, mezi nimiž na základě konkrétního policejního vyšetřování přicházejí rovněž teroristé, a přispívá tak k rozvoji problémových islámských komunit, což následně vede k pravidelnému a organizovanému zabíjejí stovek nevinných evropských občanů, je logické vytvořit jednoduchý závěr, že Evropská unie a vlády jejich nejmocnějších členů neplní respektive významně narušují základní funkci státu a tím zhoršují bezpečnost svých obyvatel.

Tento závěr je o poznání smutnější, uvědomíme-li si, že po tisíci letech historických bojů našich předků s muslimskou invazí je integrita Evropy nyní narušována zevnitř skrz vlastní slabost ztělesněnou naivními a slabými politiky. Co je důvodem tohoto patologického chování evropského politického mainstreamu se můžeme jen domnívat, nicméně nejpravděpodobněji lze vidět souvislost s událostmi Druhé světové války, holocaustem a systematickým vražděním celých národnostních skupin. Evropa po válce zděšena touto brutalitou přirozeně vytvořila mechanismy ochrany systému, aby se tato hrůzná situace v budoucnu nemohla opakovat. Základem tohoto systému je humanismus, demokracie, ochrana lidských práv a idealismus, jeho výsledkem pak Evropská unie, která svým obrovským byrokratickým aparátem s cílem prosazení těchto hodnot postupně vytvořila závazné normy stále více odporující přirozeným společenským zákonům. Paradoxně tak v Evropě vznikl systém, který za účelem ochránit bezpečnost svých občanů před vnitřními hrozbami, vytvořil vhodné podmínky pro to, aby byla jejich bezpečnost významně ohrožena vnějšími hrozbami.

Od roku 1945 jsou tímto politickým humanismem ovlivněna i evropská média, která dodnes setrvačně přizvukují evropským politikům tvrdou propagandou pseudo-humanistických názorů. Snaha o znásilňování veřejného mínění v souladu s ústředním politickým směrem, který si určuje monopol na pravdu, a účelová mediální masáž těmito „evropskými“ hodnotami jsou bohužel základním nástrojem dnešních mediálních lídrů. Jako příklad uvedu titulky dvou posledních článků serveru Mladé fronty Dnes (iDNES) o událostech v Paříži: „Francouz, Syřan, Egypťan. Policie identifikuje strůjce pařížského teroru“ a „Muslim při útocích v Paříži zachránil dvě ženy, odtáhl je do bezpečí“. Všimněme si, že ačkoli všichni tři teroristé byli muslimští radikálové včetně zmíněného Francouze, nejsou tak označeni, zatímco jeden z mnoha Francouzů, kteří pomohli zraněným lidem, je označen jako muslim, jeho příběh je navíc upřednostněn před ostatními podobnými případy a medializován po celém světě. Naopak autoři alternativních názorů mimo hlavní mainstream bývají okamžitě označeni za xenofoby či rasisty a diskuze v médiích se vůbec nepřipouští. Tento novinářský styl nelze nazvat jinak než účelovou propagandou, která je v případě hlavních evropských médií systémová a dlouhodobá.

Závěrem se zeptám, jak můžeme my jako Česká republika přežít v kolotoči této sebevražedné evropské politiky? Domnívám se, že pro řadu západoevropských zemí je již pozdě hledat řešení. Situace je v těchto státech neudržitelná a na základě historických zkušeností lze očekávat, že vyústí v mezikulturní konflikt, jehož vítěze lze jen těžko určit. My Češi však díky izolaci během čtyřiceti let komunistické vlády zatím máme čas přemýšlet o tom, jak bránit svou bezpečnost. Zřejmě to znamená chránit své hranice stejně jako svůj dům, zamykat hlavní vchod, klíče dávat jen své rodině a otevírat pouze vlastním přátelům. Humanismus je krásný lidský postoj, který nás odlišuje od zvířat. Humanismus by nicméně měl končit tam, kde je jím ohrožena vlastní bezpečnost humanisty.

Ing. Martin Smetáček
Vystudoval mezinárodní politiku a diplomacii na Vysoké škole ekonomické v Praze