Pavel Kmotrov - básník „okamžiku“ žije a tvoří na Kutnohorsku

30. červen 2022, 07:39

Kutnohorsko/Železné hory - „Zpráva o mé smrti“ je nová sbírka básníka Pavla Kmotrova z malé vesničky na Kutnohorsku v podhůří Železných hor. „Žiji v krajině zaniklých rybníků pod Železnými horami, na břehu zaniklého rybníka Kmotrova. Jednou v něm skončí moje tělo ve formě popela. Svoji duši jsem vložil do svých textů!“

Vyděsilo vás vyznání venkovana, básníka a fotografa, propagátora myšlenky „věčné filozofie“, podle které mají všechny duchovní směry stejné jádro? Naprosto zbytečně.  Sbírka básní hloubavého, vnímavého a citlivého venkovského básníka, používajícího pseudonym podle rybníka Kmotrova, je naopak plná života a optimismu! Vyjadřuje niterné pocity člověka, který prostřednictvím veršů sdílí svůj pohled na život, na svět a na příběhy v něm se odehrávající. A jak se vidí sám básník? Občas o sobě slyším, že bývám posmutnělý. Myslím, že klamu tělem a v zásadě jsem veselé mysli.“

Pavel Kmotrov, ať už jako básník či jako fotograf, má obrovský dar pro zachycení a především vyjádření okamžiku. Jeho básně a fotografie vytvářejí obrovský synergický efekt, z kterého doslova mrazí. K tomu přispívá nejen básníkova vnímavost na věci a situace, které běžně nevidíme, ale působivost znásobuje básnický styl, často podobný japonským miniaturám haiku.

Při sestavování sbírky měl autor nelehký cíl. Musel projít více než stovku svých děl z různých období a vybrat ta, která zajistí sbírce „ucelenost“. Během třídění se začala krystalizovat její podoba. Výsledkem bylo její rozdělení do čtyř oddílů, mezi které vložil citace o vztahu formy a obsahu. První oddíl se zabývá životem obecně a řazení textů naznačuje životní pouť od početí po smrt. V básních zaznívají témata jako ekologie, pocit osamění, vztah ke kořenům, spiritualita, osobní svoboda či nebezpečí sklouznutí ke konzumnímu životu. V druhém oddílu o vztahu mezi mužem a ženou může pozorný čtenář vypozorovat konkrétní příběh. Na začátku je naděje. Následují milostné básně a básně o prostém domácím štěstí. Blok vyvrcholí dílem, kde je rovina vztahu mezi mužem a ženou protnuta rovinou spirituality. V básních lze najít určité autobiografické rysy, nicméně autor rád pouští fantazii na špacír a vytváří fiktivní páry a fiktivní situace. Dokonce se párkrát pokusil podívat na věc z pohledu ženy. Autor se často vyjadřuje na minimální ploše, strefuje se do jediného okamžiku a nevyhýbá se humoru. „Nejsem básník. Na to abych napsal báseň, potřebuji nebýt básník. Na to abych něco trochu zajímavého vyfotil, potřebuji nebýt fotograf. Nevyhledávám psaní poezie, vyhledávám prázdnotu. Jen občas se stane, že se prázdnota sama od sebe naplní. Každá moje báseň může být tou poslední. Posledním polibkem múzy, nebo invazí z nevědomí do vědomí.“ 

Básně vznikaly na nejrůznějších místech. V Sulovicích, Horušicích, Habrkovicích či v čekárně lékaře v čáslavské nemocnice. Mnohdy k jejich vzniku přispěly drobné příhody. V jedné básni popisuje poletující mikrotenový sáček v rohu kutnohorského náměstí. V další příhodu z bigbeatové tancovačky v Nových Dvorech: „Procházel jsem jen tak s foťákem areálem, na jedné lavici jsem spatřil starší pár, zestárlé bigbeaťáky. On ležel na lavici na zádech, hlavu položenou v jejím klíně, ona měla ruku v jeho dlouhých šedinách, zvedl se vítr a smetl plastové kelímky ze stolu, byl to doslova mystický okamžik. Došel jsem do výčepu, půjčil si tužku a lístek na útratu, na který jsem si udělal pár poznámek. Vznikla z toho báseň Bigbeatová.“

O vznik sbírky se přičinila celá řada lidí, jejich podíl Pavel Kmotrov ohodnotil: „Jsem moc vděčný Melanii Andree Walker, která bohužel již není mezi námi, že mě seznámila s Igorem Indruchem, jenž mi se spoustou věcí pomohl, poradil a v jehož malém nakladatelství sbírka vyšla. Děkuji Markétě Běhalové za jazykovou korekturu, Standovi Lustigovi za obálku, Dušanovi Lapáčkovi za medailonek a Honzovi Brunclíkovi za profesionální portréty vytvořené na hrázi mého Kmotrovského rybníka.“

„Zpráva o mé smrti“ je sbírka o zachycení nenávratných okamžiků života, lidského bytí. Přestože básně popisují běžné momenty lidského života ve své syrovosti, nenajdete v nich explicitní závěry, ale pointa jaksi „visí ve vzduchu“. A právě v tom je kouzlo veršů Pavla Kmotrova. Je totiž jen na nás, jestli si je pustíme do své duše a zavnímáme prožitý okamžik, vyjádřený slovy „tady a teď. Čtenářům a čtenářkám básník vzkazuje: „Budu moc rád, když si vy, čtenáři, ve sbírce básní Zpráva o mé smrti najdete něco k zamyšlení, dojetí, nebo alespoň pobavení!“

Sbírku lze koupit v knihkupectví Chrpa v Čáslavi, ve studiu Lepor v Kutné Hoře nebo zde:

https://www.indruch.cz/produkt/pavel-kmotrov-zprava-o-me-smrti/

https://www.databazeknih.cz/vydane.../pavel-kmotrov-148266

Text Vladimír Havlíček, foto Jan Brunclík
AVE_CZ
Reklama
Pavel Kmotrov - básník „okamžiku“ žije a tvoří na Kutnohorsku

Pavel Kmotrov - básník „okamžiku“ žije a tvoří na Kutnohorsku

30. červen 2022

Kutnohorsko/Železné hory - „Zpráva o mé smrti“ je nová sbírka básníka Pavla Kmotrova z malé vesničky na Kutnohorsku v podhůří Železných hor. „Žiji v krajině zaniklých rybníků pod Železnými horami, na břehu zaniklého rybníka Kmotrova. Jednou v něm skončí moje tělo ve formě popela. Svoji duši jsem vložil do svých textů!“

Vyděsilo vás vyznání venkovana, básníka a fotografa, propagátora myšlenky „věčné filozofie“, podle které mají všechny duchovní směry stejné jádro? Naprosto zbytečně.  Sbírka básní hloubavého, vnímavého a citlivého venkovského básníka, používajícího pseudonym podle rybníka Kmotrova, je naopak plná života a optimismu! Vyjadřuje niterné pocity člověka, který prostřednictvím veršů sdílí svůj pohled na život, na svět a na příběhy v něm se odehrávající. A jak se vidí sám básník? Občas o sobě slyším, že bývám posmutnělý. Myslím, že klamu tělem a v zásadě jsem veselé mysli.“

Pavel Kmotrov, ať už jako básník či jako fotograf, má obrovský dar pro zachycení a především vyjádření okamžiku. Jeho básně a fotografie vytvářejí obrovský synergický efekt, z kterého doslova mrazí. K tomu přispívá nejen básníkova vnímavost na věci a situace, které běžně nevidíme, ale působivost znásobuje básnický styl, často podobný japonským miniaturám haiku.

Při sestavování sbírky měl autor nelehký cíl. Musel projít více než stovku svých děl z různých období a vybrat ta, která zajistí sbírce „ucelenost“. Během třídění se začala krystalizovat její podoba. Výsledkem bylo její rozdělení do čtyř oddílů, mezi které vložil citace o vztahu formy a obsahu. První oddíl se zabývá životem obecně a řazení textů naznačuje životní pouť od početí po smrt. V básních zaznívají témata jako ekologie, pocit osamění, vztah ke kořenům, spiritualita, osobní svoboda či nebezpečí sklouznutí ke konzumnímu životu. V druhém oddílu o vztahu mezi mužem a ženou může pozorný čtenář vypozorovat konkrétní příběh. Na začátku je naděje. Následují milostné básně a básně o prostém domácím štěstí. Blok vyvrcholí dílem, kde je rovina vztahu mezi mužem a ženou protnuta rovinou spirituality. V básních lze najít určité autobiografické rysy, nicméně autor rád pouští fantazii na špacír a vytváří fiktivní páry a fiktivní situace. Dokonce se párkrát pokusil podívat na věc z pohledu ženy. Autor se často vyjadřuje na minimální ploše, strefuje se do jediného okamžiku a nevyhýbá se humoru. „Nejsem básník. Na to abych napsal báseň, potřebuji nebýt básník. Na to abych něco trochu zajímavého vyfotil, potřebuji nebýt fotograf. Nevyhledávám psaní poezie, vyhledávám prázdnotu. Jen občas se stane, že se prázdnota sama od sebe naplní. Každá moje báseň může být tou poslední. Posledním polibkem múzy, nebo invazí z nevědomí do vědomí.“ 

Básně vznikaly na nejrůznějších místech. V Sulovicích, Horušicích, Habrkovicích či v čekárně lékaře v čáslavské nemocnice. Mnohdy k jejich vzniku přispěly drobné příhody. V jedné básni popisuje poletující mikrotenový sáček v rohu kutnohorského náměstí. V další příhodu z bigbeatové tancovačky v Nových Dvorech: „Procházel jsem jen tak s foťákem areálem, na jedné lavici jsem spatřil starší pár, zestárlé bigbeaťáky. On ležel na lavici na zádech, hlavu položenou v jejím klíně, ona měla ruku v jeho dlouhých šedinách, zvedl se vítr a smetl plastové kelímky ze stolu, byl to doslova mystický okamžik. Došel jsem do výčepu, půjčil si tužku a lístek na útratu, na který jsem si udělal pár poznámek. Vznikla z toho báseň Bigbeatová.“

O vznik sbírky se přičinila celá řada lidí, jejich podíl Pavel Kmotrov ohodnotil: „Jsem moc vděčný Melanii Andree Walker, která bohužel již není mezi námi, že mě seznámila s Igorem Indruchem, jenž mi se spoustou věcí pomohl, poradil a v jehož malém nakladatelství sbírka vyšla. Děkuji Markétě Běhalové za jazykovou korekturu, Standovi Lustigovi za obálku, Dušanovi Lapáčkovi za medailonek a Honzovi Brunclíkovi za profesionální portréty vytvořené na hrázi mého Kmotrovského rybníka.“

„Zpráva o mé smrti“ je sbírka o zachycení nenávratných okamžiků života, lidského bytí. Přestože básně popisují běžné momenty lidského života ve své syrovosti, nenajdete v nich explicitní závěry, ale pointa jaksi „visí ve vzduchu“. A právě v tom je kouzlo veršů Pavla Kmotrova. Je totiž jen na nás, jestli si je pustíme do své duše a zavnímáme prožitý okamžik, vyjádřený slovy „tady a teď. Čtenářům a čtenářkám básník vzkazuje: „Budu moc rád, když si vy, čtenáři, ve sbírce básní Zpráva o mé smrti najdete něco k zamyšlení, dojetí, nebo alespoň pobavení!“

Sbírku lze koupit v knihkupectví Chrpa v Čáslavi, ve studiu Lepor v Kutné Hoře nebo zde:

https://www.indruch.cz/produkt/pavel-kmotrov-zprava-o-me-smrti/

https://www.databazeknih.cz/vydane.../pavel-kmotrov-148266

Text Vladimír Havlíček, foto Jan Brunclík