Kolín - Probojovat se do finále celorepublikové soutěže se podařilo hned třem žákům 5. ZŠ Kolín. Nadační fond Dětský čin roku již 11. rokem vyzdvihuje a oceňuje dobré skutky těch nejmenších. Našim žákům se podařilo obhájit 1. místa letos již popáté. Do soutěže Dětský čin roku 2015 se přihlásilo celkem téměř 700 příběhů, které popisovaly dobrý skutek samotného autora či skutek jeho vrstevníků. Soutěžilo se v sedmi kategoriích: Záchrana lidského života, Pomoc ostatním, Kolektivní pomoc, Pomoc přírodě, Dobrý nápad, Pomoc na netu či Pomoc starším lidem.

Slavnostní vyhlášení proběhlo ve čtvrtek 3. 12. 2015 v Brožíkově síňi na Staroměstské radnici v Praze. V kategorii „Pomoc přírodě“ se umístil na 1. místě Kryštof Kratochvíl. V létě se svým dědečkem vybudoval u chaty jezírko, díky němuž ryby a žáby z nedalekého vysychajícího potůčku přežily velká vedra. Cena za pomoc starším lidem získala Karolíně Vosecká, která dojala nejenom porotu, ale i všechny na slavnostním předávání svým příběhem o pomoci osamělé sousedce. Patronem Kryštofa při slavnostním předávání byla Zora Jandová a patronkou Karolíny Petra Černocká.  Slavnostní atmosféru umocňovala přítomnost a blahopřání od zástupců známých osobností, herce Aleše Hámy, který zároveň slavnostní předávání moderoval, a patronů Dětského činu roku herce Jana Révaie, herečky Jitky Čvančarové, vícenásobného paralympionika a mistra světa v cyklistice Jiřího Ježka, zpěváka Zbyňka Drdy a moderátorky Lucie Váchové. Kryštof a Karolína obdrželi od poroty, zástupců MŠMT a magistrátu města Prahy hodnotné ceny, ale zároveň získali pro školu šeky v hodnotě 20 000,- Kč na nákup školních potřeb. Poděkování patří i Nikole Vaškové, které se podařilo probojovat mezi pětici nejlepších příběhů. Odpoledne všichni vítězové a jejich patroni strávili společně v novém muzeu voskových figurín Grevin, kde na ně čekal zábavný odpolední program. Karolíně a Kryštofovi k jejich vítězství moc gratulujeme a děkujeme za reprezentaci nejenom školy, ale i města Kolína.

Karolína Vosecká, 13 let ZŠ Mnichovická Kolín

"Naše rodina má chatu v Jizerských horách. Každých 14 dní tam jezdíme a vždy jsme rádi, že tam jedeme, protože je tam krásná příroda a krásně si tam odpočineme a načerpáme nové síly. Bohužel ne všichni v okolí naší chaty jsou šťastní. Nedaleko naší chaty bydlí starší paní, která je neustále sama, nemá si s kým popovídat, ale hlavně jí nikdo s ničím nepomůže. Jednou jsme ji šly s mamkou navštívit a aspoň si s ní trochu popovídat. Když jsme se daly do hovoru, hned byla vidět v očích paní trocha radosti, že už není tak sama a že se o ni někdo zajímá a není mu lhostejná. Začaly jsme tedy paní častěji navštěvovat a hned jí bylo veseleji. Ale po létě nastala zima a paní začala být zase smutná. Jednou jsme přišly opět na návštěvu a mezi řečí jsme se zeptaly, jestli jí někdo pomáhá odklízet sníh, sekat dříví, nosit uhlí atd. Co vyšlo z jejích úst nás udivilo. Ne, není tady nikdo, kdo by mi jakkoliv pomohl. Rodiče se na mne

podívali a já na ně a napadlo nás to samé. Druhý den jsem šla paní pomoci odklidit sníh, pomohla jsem i nanosit uhlí a nakrmila jsem její domácí zvířata. Takto jsem jí pomáhala, jak jen to šlo. Jak šel čas, paní byla čím dál tím víc veselejší. Začala jsem jí říkat babičko, protože jsem s ní strávila spoustu času, takže mi to i dokonce dovolila. Pak přišlo jaro, ale i na jaře je spoustu práce. Babičce pomáháme sekat dříví, sušit seno, sázet bylinky, zeleninu, česat ovoce, a dokonce i někdy něco upečeme. Když nejsme zrovna na horách, tak nám babička hlídá naši chatu. Je to krásný pocit, když někdo pomáhá starému člověku a vy víte, že mu tím uděláte obrovskou radost. Ale babičce dělá radost i to, že si může s někým popovídat. Jsem ráda, že stačí trocha pomoci, lásky a slov a starší člověk může být hned veselejší a šťastnější."

Kryštof Kratochvíl, 13 let ZŠ Mnichovická Kolín

"O letních prázdninách jsem jel s dědou a babičkou na chatu u Orlické přehrady. Naše chata je na hezkém místě a hned za ní teče malý potůček. Prohánějí se v něm rybky a domov tam mají i žabky. Letos bylo v létě obrovské teplo, taková vedra si ani děda nepamatuje. V potůčku začala znatelně ubývat voda. Chodili jsme to s dědou kontrolovat a začali jsme se bát, že obyvatelé potůčku přijdou o svůj domov. Bylo mi rybek i žabek líto. A pak jsem dostal nápad ... Navrhl jsem dědovi, že bychom mohli u naší chaty udělat jezírko a odchytit nějaké rybičky a žáby a přenést je do náhradního bydlení. Až by se voda vrátila do potoka, zase bychom je přenesli zpátky. Děda má přírodu rád, je také rybář a šikovný kutil, ve všem se vyzná, a proto mi na můj nápad přikývl. A tak jsme se my chlapi dali do práce. Nejprve jsme vyhloubili jámu. Do ní jsme položili fólii určenou pro zahradní jezírka a zatížili ji kameny a obsypali i stěny. Jezírko jsme zaplnili vodou a šli jsme s malým podběrákem nachytat do vysychajícího potůčku rybky a žabky. Děda vyrobil ještě okysličovací zařízení. 

Pak už jsme se jenom radovali, jak se noví obyvatelé rybníčku zabydleli. Jsem přesvědčen o tom, že jsme ji tím zachránili život."