Kutná Hora - Jak ten čas letí: Z mrňouse, který činil první bruslařské kroky na kutnohorském zimním stadionu, je náhle elegantní slečna s úctyhodným výčtem sportovních úspěchů na kontě. A co víc: KUTNOHOŘANKA ALENA POLENSKÁ je v podstatě i průkopnice - prosadila se ve sportovním odvětví, jemuž donedávna vládli muži, už před lety odešla za svým snem za „velkou vodu“, aby následovala světově proslulé české sportovce: Jágra, Svobodu, Crhu, Haška...

Od nejútlejšího dětství jí učaroval hokej – když jí bylo něco málo přes rok, tahala se o hokejku se starším bratrem a dělala první krůčky na bruslích. Ve třech – čtyřech letech už ji dlouholetý trenér mládeže hokejového oddílu v Kutné Hoře Jiří Kopecký užíval jako „demonstrátora“ pro ostatní mladé hokejisty: „Takhle se správně bruslí!“

Čas skutečně letí: Z holčičky je slečna, která domů  nakrátko přicestovala z ruského Petrohradu (kde je v profesionálním angažmá v klubu Dinamo a kam z pražské Slávie přetáhla i kamarádku z reprezentace, Kolíňačku Anetu Tejralovou). Na schůzku do redakce  mi přivedla i svého přítele, potomka aljašských indiánů (učí v Petrohradu angličtinu). Chtěla mu ukázat co nejvíc ze své vlasti a zejména z rodné Kutné Hory, tak jsme si povídali vlastně jen chvilku.

Samozřejmě, Alena ještě byla plná dojmů z letošního HOKEJOVÉHO  MISTROVSTVÍ SVĚTA I. DIVIZE V PŘEROVĚ, v němž naše reprezentantky v konkurenci Norska, Dánska, Francie, Slovenska a Rakouska vyhrály vše, co se dalo a probojovaly se do podzimní dvouzápasové baráže s Japonském o postup do TOP divize. Alena Polenská k tomu výrazně přispěla jako kapitánka vítězného týmu (hrála na postu centra v druhém útoku) a byla vyhodnocena jako nejlepší hráčka ČR. K baráži říká: „Japonky jsou hodně nepříjemné. Mají rychlé přechody z obrany do útoku, rychle napadají, na všechno je méně času. Ostatní nejsou zvyklí proti nim hrát, je to něco jiného. Musíme bojovat na doraz…“

PROSTĚ JSME SE MUSELI TROCHU OHLÉDNOUT: Za roky, kdy jako školačka do třetí třídy ZŠ hrála v partě kluků za Kutnou Horu (o roli Jiřího Kopeckého, na kterého vděčně vzpomíná, už byla řeč) a poté až do 9. třídy v sousedním Kolíně (kde ji trénoval Jaroslav Kedršt).  Hokej hrála jako divá, kromě tréninků a zdokonalování bruslařské techniky „mydlila“ s klukovskou partou hokejkou do tenisáku mezi dvěma brankami i na hřišti před domem na kutnohorském sídlišti Šipší. Koukali jsme na ni a nevěřícně zírali: Tohle má být křehounká holčička, ten „rapl“, kterému sem tam ujede i dost peprný výraz (zřejmě by v  té „sestavě“ jinak neobstála!)? Tady je na místě malá vsuvka: Její rodiče udělali hodně, aby jí pozdější životní dráhu umožnili. Po nějakém váhání a uvažování (nebylo úplně jednoduché: holka – hokejistka?) jí i tu hokejku koupili. Táta Josef Polenský (známý účastník všemožných běhů po celé republice) dokonce potomkům Aleně a Tomášovi proměnil jejich pokojík v malou tělocvičnu s nářadím, na kterém získávali obratnost, posilovali, atd. A máma Mirka? Bez jejího pochopení, úsilí a přístupu si hladký chod sportování v rodině nelze představit!

A pak to přišlo: NABÍDKA KE STŘEDOŠKOLSKÉMU STUDIU V USA (Wyoming Seminary), k němuž patřil start za tým ledního hokeje – věnovala se ovšem i dalším sportům. Rozhodnutí nebylo lehké. Bylo potřeba hodně práce,  důvěry,  bylo nezbytné překonat odloučení od domova a svých nejbližších, absolvovat „telecí léta“ v daleké cizině…

Alena však šla za svým cílem tvrdě, nekompromisně, cílevědomě, hrála milovaný hokej a přitom nijak nezanedbávala studium. Po ukončení středoškolského vzdělání  dostala stipendium na Brown University (pořád v USA) a vysokou školu završila titulem bakalářky mezinárodních vztahů.

Na hokej ovšem nesmíme zapomenout ani na okamžik. Po dobu studia se vracela domů, aby Českou republiku reprezentovala v ledním i in – line hokeji a začala sbírat úspěchy na mezinárodním poli.   

Byla v týmu ČR, který na prvním MS do 18 let získal bronz, v in – line hokeji má na kontě tituly z MS v Německu a poté i v ČR (mimochodem přes tyto obrovské úspěchy je zatím účast našich na letošním červencovém MS otevřena - nebo alespoň v době našeho rozhovoru v květnu byla – s tristním odůvodněním: Nejsou sponzoři…).

POCHOPITELNĚ JSEM SE VYPTÁVAL I NA PETROHRAD, vždyť žena – hokejistka – profesionálka a ještě ke všemu v Rusku, to je pro náš český svět pořádná rarita! Alena Polenská stručně komentovala: „Jsem jednou ze dvou povolených cizinek v týmu. Skončily jsme jako nováček na 6. místě z jedenácti, což lze hodnotit jako úspěch. (Nechlubila se, ale já vím, že v tzv. kanadském bodování byla nejlepší.) Bydlení mi vyhovuje, Petrohrad je krásné město, už jsem si tu zvykla, cítím se dobře, získala jsem nové přátele z mnoha zemí světa (zde koukla po svém aljašském kamarádovi). Ženský hokej tu začíná být fenoménem skoro jako v USA a Kanadě, chystá se jakási obdoba KHL s rozšířením do Běloruska. O něčem takovém si v ČR zatím můžeme (navzdory medailím a úspěchům „nároďáku“) nechat jen zdát. O nějaké změně dresu zatím neuvažuji, spokojenost je zřejmě vzájemná, už jsem podepsala smlouvu na další období“.

ZÁVĚREM: Mohl bych se ještě ptát na finanční podmínky hokejové profesionálky, ale s ohledem na obvyklou armádu závistivců, kteří si nedovedou představit hodiny a roky dřiny na ledě i mimo něj, jsem od toho upustil. Mohl bych podrobněji vypočítávat úspěchy (Alena Polenská je mimo jiné i držitelkou titulu „královna českého ženského hokeje“), ale takový přehled si může každý najít v oficiálních statistikách. Omezil jsem se tedy na přání k narozeninám („Ála“ se narodila 9.6. 1990) a rozloučili jsme se – i s ohledem na fakt, že Petrohrad už zase volal. O její další život nemám strach.  Už mi ukázala, že ví, co chce. Že za tím dokáže jít, sportovně i osobně, něco svému cíli obětovat a něco si za to vzít…