Kutná Hora - Richard Bláha jako šéftrenér mládeže pracuje v hokejovém klubu SK Sršni Kutná Hora. Do své práce s kutnohorskými dětmi se snaží přenést své zkušenosti jak z českého vrcholného hokeje, tak z NHL:

Jak jste se dostal k práci pro kutnohorský hokej a jak se vám pracuje v takto malém klubu. Kde vidíte největší prostor pro zlepšení?
Musím říct otevřeně, že do Kutné Hory jsem vstupoval bez jakéhokoliv očekávání – ani dobrého ani špatného. Nikoho jsem zde neznal a nabídl jsem se sem sám jen proto, že tady hrál druhou ligu můj syn Robert a on se tady cítil hodně dobře. Mohl se vrátit i do Chrudimi, ale řekl, že Sršni jsou jeho klub... Mně se několikrát náhodou podařilo přijet na utkání Sršňů hodně brzy a zastihl jsem na ledě zdejší mládežníky. Viděl jsem, že trenér není příliš zkušený, že jde zřejmě o nějakého otec. Tak jsem si řekl: ´Času míváš většinou dost, tak proč nenabídnout pomoc?´ Šel jsem za Vladimírem Murasem, nabídl jsem svoje zkušenosti, a pak už mě kontaktoval Zdeněk Jelínek. Domluvili jsme se a najednou jsem byl v Hoře... Velkou roli v tom hrálo i to, že bydlím na kraji Pardubic, takže na první křižovatce zahnu přímo na Kutnou Horu a nemusím přes město, takže cesta mi trvá prakticky konstantně 40 minut.

A teď odpověď na otázku jak se mi pracuje v takhle malém klubu... Až se stydím říct, jak se tady cítím příjemně. Počínaje lidmi z města, přes ledaře Jirku Vodáka a konče všemi lidmi a rodiči v klubu. Otevřeně říkám, že některé věci bych dnes dělal trochu jinak – jak v tréninkovém procesu, tak v organizaci, ale moc dobře si uvědomuji, že moje názory nemusí být chápatelné pro ostatní, že ani nemůžu vyžadovat na druhých, aby se mým názorům podřídili. Proč? Protože třeba právě za všemi trenéry je obrovská spousta jejich volného času, jejich úsilí a i výsledků a nemůžu po nich chtít najednou všechno dělat tak, jak já si představuje nějaký Richard Bláha. A oni mají nakonec právo se mě zeptat: ´...a ty nám to říkáš jako kdo?´ Ale musím taky říct, že trenéři po mně naopak chtějí, abych byl nekompromisní v požadavcích, že to od mě očekávají. Já jsem se rozhodl jít nejdříve cestou diskuzí o hokeji s takovou představou, že trenéři třeba postupně budou o mých názorech přemýšlet, že to, co dělám jinak se ukáže jako dobré a že postupně některé věci v klubu změníme. Pro letošní sezónu jsem si dal závazek, že se musím aktivněji zúčastňovat i tréninků všech dětských kategorií. Řekl jsem si, že doba poznávání klubu a lidí v něm pro mě skončila…

Vzhledem k tomu, že nejste Kutnohorák, můžete pro některé lidi zůstat obestřen tajemnem. Proto nám pro začátek prozraďte, kde a jak jste začínal s hokejem a jaká byla vaše hokejová kariéra?
Jsem rodilý Pardubák, s hokejem jsem začal v Tesle v deseti letech v roce 1966 a byl jsem vlastně první oficiální přípravka v historii pardubického klubu. Hokej mě učil od začátku Zdeněk Uher, ten, který v roce 1996 s Luďkem Bukačem vyhrál mistrovství světa dospělých ve Vídni. A myslím (dodnes jsem nepochopil, jak to všechno věděl, když ještě žádná trenérská školení nebyla...), že proces učení uměl hodně dobře. I když na druhou stranu  – dovedl být pěkně nesmiřitelný. Až to někdy bolelo. Hrál jsem v Tesle až do dorostu, pak jsem šel na vysokou školu do Prahy a ani jsem moc dál s hokejem nepočítal. Ale ještě s jedním kamarádem nám to nedalo, tak jsme se šli nabídnout na Slavii. Tehdejší trenér Karel Mach nám řekl, že si nás tam nechá, ale že určitě nebudeme moc hrát, ať to raději jdeme zkusit na ČLTK do druhé ligy. Já jsem "trajoutem" na Štvanici prošel a odehrál jsem tam i několik utkání. Jenže všechno se odehrávalo o víkendech. Já už jsem tenkrát chodil se svojí současnou ženou, tak pro mě víkendy byly neprůchodné, takže jsem s hokejem "na úrovni" skončil. V Praze jsem pak ještě hrál krajský přebor za Teslu Žižkov. Po škole jsem hrál dvě sezóny v Chrudimi krajský přebor (poráželi jsme dokonce i Havlíčkův Brod...). To už jsem měl dva syny, začal jsem v Pardubicích s trénováním dětí a hrát už jsem ani nechtěl. Tedy kromě odborovky, která byla v Pardubicích na úrovni krajského přeboru. V týmech hráli všichni nedávní extraligisti a úroveň to byla tenkrát hodně vysoká.

V polovině osmdesátých let jsem si udělal trenérskou dvojku a přišli za mnou, jestli bych netrénoval vojenskou Duklu, kterou vydupali ze země nadšenci na pardubickém letišti. Hráli jsme kraj a prali jsme se s Havlíčkovým Brodem o postup do druhé ligy. Hned v první sezóně jsme skončili druzí právě za Havlíčkovým Brodem, ale v Brodě jsem zažil asi nejhorší utkání ve svém životě - v rozhodujícím utkání sezóny jsme v polovině vedli 6:1! Já tenkrát neměl ani asistenta, skákal jsem na střídačce jak tygr, bylo vyprodáno, lidi nám kopali do střídačky, provokativně nám foukali cigaretový dým do tváří... Staří mazáci (v týmu jsem měl i Broďáka, syna jednoho bafuňáře) pak zařídili, že jsme nakonec prohráli 7:8! Mně to došlo až dávno potom, když mi i mladí v týmu řekli, že to věděli... Ale neřekli.

V létě před ruhou sezónou jsem začal pracovat jako redaktor časopisu Stadión, dojížděl jsem do Prahy a na hokej jsem neměl čas, tak po mně převzal Duklu Pavel Beránek a ten s ní hned postoupil...

Víme o tobě, že jste vystudovaný novinář a že jste byl šéfredaktorem bývalého týdeníku Hokej. Předpokládám, že to musela být práce zajímavá a určitě jsi díky ní poznal řadu našich předních hokejistů a trenérů. Se kterými se ti jako novináři nejlépe spolupracovalo?
Vystudoval jsem Fakultu žurnalistiky Karlovy Univerzity. V roce 1992 jsem založil se svými kamarády a spoluhráči z dětství v Pardubicích vydavatelství Hokej-Press a začali jsme vydávat Magazín Hokej, což byl barevný měsíčník a přidali jsme k němu Týdeník Hokej, což byly hokejové noviny. Byli jsme oficiálním orgánem ČSLH (to bylo ještě před invazí internetu). Hlavně magazín byl hodně úspěšný. Obrátil se na nás Antonín Charouz a jeho BPA, že by k nám chtěl vstoupit, tak jsme se dohodli a to byl začátek konce. Přišla první bankovní krize v roce 1996, a protože jsme se až moc navázali právě na BPA, jako první jsme na to doplatili. V roce 2002 jsme s vydáváním skončili.

Ale za svoji hokejovou novinářskou dobu jsem stačil být od jara 1989 na deseti světových šampionátech. Poznal jsem většinu československých hokejistů, trenérů, agenty a skauty... Příjemná spolupráce byla třeba s Frantou Výborným, s Česťou Šindelem, hodně rád jsem měl Petera Slaninu z Košic, Dominika Haška, dostal jsem se docela blízko k Jardovi Jágrovi a k jeho rodině, o dalších Pardubácích Otovi Janeckém, Jirkovi Šejbovi a dalších nemluvě. Zažil jsem vzestup Honzy Reindla ve Spartě, takovou novinářskou specialitu jsme udělali s fotografem Stadiónu Jirkou Kolišem, který tenkrát chytal za Konstruktivu. Já jezdil nájezdy na Česťu Šindela, Jirka Hrdina na Jirku Koliše, "Geroj" nás pak fotil...

Dál na vás prozradíme, že se vám podařilo prožít sen mnohých z nás a to být osobně na zápase NHL. Kolik zápasů a arén NHL jste navštívil a jaký to byl zážitek?
Absolvoval jsem dvě měsíční cesty po utkáních NHL. Viděl jsem kromě Chicaga všechny americké stadióny, všechny tehdejší týmy NHL v utkáních. Nebyl jsem ale v Kanadě, protože bylo nutné zařídit víza a to už se mi nechtělo podstupovat... Zážitky to byly neuvěřitelné a od té doby vím, že hokej je třeba brát jenom měřítkem NHL, protože to je nejlepší hokej na zeměkouli. Bez diskuze. Viděl jsem, samozřejmě, i tam jsou ale i špatná utkání. Mluvil jsem a hlavně fotil nejlepší světové hráče. Zastihl jsem ještě v plné síle Gretzkyho v Los Angeles, Maria Lemieux s Jardou Jágrem a Martinem Strakou v Pittsburghu, Coffeyho... Fotek mám, bohužel ještě na filmech, neuvěřitelné množství. Nezpracovaných. To už jsem nestačil a dnes jsou tak do archívu...

Ale fakt je jeden - od té doby se dívám i na svůj vlastní tréninkový proces očima NHL. Tam rychle pochopíte, o čem je lední hokej. Tak se to snažím dnes předávat i klukům a holkám v Kutné Hoře. I když to vypadá možná směšně, když se to řekne takhle...

V první polovině devadesátých let jste byl předsedou takového hokejového gigantu jakým "Tesla" Pardubice je. Jak na toto období vzpomínáte a co říkáte aktuálním výsledkům pardubického hokeje?
Byl jsem naivní, i když si myslím, že jsem neprosazoval špatné věci. Vydržel jsem tam jednu sezónu (1992-1993), zažil jsem období, kdy hráči řídili chod klubů (nejen v Pardubicích) a všichni se jich báli. Proto jsem měl brzy problémy a hráči mě vlastně odvolali. Jedna věc se mi tehdy podařila - přivedl jsem zpátky do hokeje trenéra Zdeňka Uhra...

Po mně přišel do klubu Vladimír Engelmajer a po něm Zbyněk Kusý. To byl člověk - ač hodně kontroverzní, který postrčil pardubický hokej do světové extratřídy. Dnes všichni musí uznat, že v Pardubicích se dělá hokej na hodně vysoké úrovni za hodně vysoké peníze...

Jak jste spokojený v Kutné Hoře a jakou bys oddílu SK Sršni předpověděl budoucnost?
Už jsem na to částečně odpověděl v první otázce. Sršni můžou mít hodně dobrou budoucnost. Krásný stadión, podpora města a vidím, že i zvýšený zájem o hokej u malých dětí. Byla by velká škoda tuhle pozici ztratit třeba tím, že by se tady aplikovaly současné neduhy českého hokeje. Nechci je konkretizovat. Kdo hokej trochu zná, určitě vím, o čem mluvím. Kdo hokej nezná, tak ať ho raději poznat nechce. Ať poznává jen kutnohorský klub a raději ať má iluze...

U Sršňů jste aktuálně trenérem juniorů, ale v minulé sezóně jste vedl jak juniory tak muže. Jak byste zhodnotil první sezónu seniorské kategorie SK?
Začnu hodně podobně jako v první otázce. Byla to pro mě povinnost – v klubu nebyl trenér, tak jsem na to kývnul. Nic jsem nečekal, nic jsem nechtěl. Párkrát jsem se snažil využít společné tréninky mužů s juniorkou a viděl jsem, že mužům se moc nechtělo do nějakých cvičení, která já chtěl hlavně kvůli juniorům a naivně jsem si myslel, že "áčko" to juniorům ukáže. Nechtělo se ani jedněm ani druhým. A nemyslím to nijak negativně. Dnešní generace mladých nemá vnitřní potřebu někomu něco dokazovat a to je špatně. Jenže taková je doba.

Schválně jsem "áčku" řekl, že mě nezajímají, že to dělám jenom z potřeby klubu. Myslel jsem to trochu psychologicky, ale dnes vím, že to byla z mé strany chyba. Oni nad tím totiž nijak psychologicky nebádali a vzali to tak, jak jsem jim to řekl. Jednou jsem měl větší výstup s Milanem Volným - začal něco povídat k naší hře a já na něj docela tvrdě nastoupil ve smyslu ať to tedy předvede sám, že se pořád válí na zemi... Po utkání jsem se mu šel omluvit, ale s omluvou jsme začali prakticky v jeden okamžik oba dva navzájem. Najednou jakoby se pročistilo ovzduší a hlavně pro mě to začalo být v pohodě. Jako bych se osvobodil, uvolnil... Myslím, že často proti nám hráli mnohem lepší hokejisté a my jsme byli buď lepší nebo jsme těsně prohráli po našich chybách. Dělal jsem si pro sebe po sezóně takové subjektivní, ale hodně objektivní hodnocení a myslím, že jsme zcela zbytečně ztratili asi pět utkání. Tuším, že bychom byli bývali skončili někde na druhém, třetím místě. A to vedle našich předních hráčů, kteří jsou šikovní a mají zkušenosti z "velkého" hokeje, hráli i méně zkušení hráči a kluci z juniorky. Příjemná pro mě byla zkušenost, že kluci z "áčka" měli hodně pozitivní vztah k naší juniorce – nejenom ke klukům, kteří do "áčka" chodili hrát. Dokonce bych řekl, že junioři tenhle vztah moc nepochopili.

Junioři střídali dobré výsledky se slabšími. Jaké jste u loňského týmu viděl slabiny a jaké byly silné stránky týmu?
Slabiny jsou pořád stejné - klukům se nechce chodit na tréninky. Za celou sezónu jsme vlastně neměli možnost absolvovat několik tréninků v řadě alespoň ve dvou stejných pětkách, které pak hrají utkání. Abychom na tréninku mohli dělat něco pro souhru a pro pochopení jednoho druhým.

Na druhou stranu hodně pozitivní bylo to, že až na opravdu pár výjimek kluci nikdy nic nevypustili a odehráli sezónu s minimem hráčů – třeba jen v deseti. A zase – dokázali jsme dělat problémy mnohem lepším týmům. Myslím, že jsme udělali slušný výsledek a v mém hodnocení jsem našel v lize více než pět utkání, která z našeho pohledu měla skončit bodovým ziskem a ne ztrátou...

Pro nadcházející sezónu junioři posílí o kompletní pětku z mistrovského dorostu. Jak jste zatím s nováčky spokojen a jak zapadli do týmu?
Fakt je vidět, že přicházejí z ročníku, který je zvyklý trénovat. Nevím, jak to hodnotí oni sami, ale nevidím sebemenší problém s jejich příchodem. Nakonec přišli zase ke svým předloňským spoluhráčům...

Máte před nadcházející sezónou vytyčený nějaký cíl?
Mám. Prvním úkolem je pro mě zvládnout s kluky z dorostu jejich zdomácnění v soutěži. Chodili k nám hrát už loni a předloni, takže asi vědí, co je čeká, ale ze zkušenosti vím, že něco jiného je někde hostovat a něco jiného je být někde doma. A já chci, aby byli doma v juniorce hned od prvních utkání. Mají na to a sám od nich čekám hodně moc. Nerad bych byl tím, kdo přetrhne jejich úspěšný hokejový život. To bude můj problém. A navíc, oni asi budou potkávat své protivníky z dorostu, takže by měli stejným stylem jako loni v dorostu. Tedy poměrně stejným stylem. Aby mě někdo nevzal za slovo, že jsme si dali za cíl vyhrát juniorku stylem od začátku do konce. I když by se mi to líbilo...

U Sršňů působítte i jako šéftrenér mládeže. Překvapil vás v minulé sezóně některý z týmů (ať již pozitivně tak i negativně)?
Lhal bych, kdybych řekl, že všechny týmy dobře znám. Už jsem poznal některé jednotlivce, viděl jsem hráče, kteří by mohli hrát opravdu dobrý hokej. Sledoval jsem po očku výsledky a mám pocit, že naštěstí v dětských kategoriích je to jako na houpačce. Ale zaregistroval jsem velkou stabilizaci výkonnosti v druhé části sezóny po rozdělení tabulky. A myslím, že právě ta stabilizace je dobrou vizitkou trenérů. Z toho musíte mít všichni radost. A já bych chtěl, abychom se letos věnovali víc rozvoji jednotlivců (hlavně u dětských kategorií). Trochu ponížit význam týmu a povýšit význam hráče. Ale nechci, aby to znělo absolutně a jednostranně. Pořád jsme klub, pořád jsme tým. Ale góly dávají jednotlivci...