Čáslav - V sobotu 1. července 2023 proběhl slavnostní křest knihy „MUDr. Jiří Kunášek – Chirurgie byla můj život aneb 65 let chirurgem“, v kruhu nejbližších pana primáře. Kniha nepojednává jen o jeho dětství či studiích, ale především o nespočtu zážitků z nemocničního prostředí. Jeho zkušenosti, myšlenky a dovednosti se navždy vtiskly do paměti nejen studentům, kolegům, ale především pacientům. Těch prošlo pod rukami pana doktora na tisíce.

Získal jsem za život mnohá ocenění, stal se čestným občanem rodné Čáslavi, zúčastňoval se významných konferencí a napsal řadu odborných příspěvků. Ale jako každého lékaře mě vždycky nejvíc potěšilo, když mě někdo zastavil na ulici a řekl: „Pane doktore, moc Vám děkuji za to, že jste mi zachránil život...“
– úryvek z knihy

Čestným hostem sobotního křtu byl i prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc., ten pronesl proslov plný nejen slov chvály a obdivu na pana doktora, ale především vyzdvihl jeho důležitou vlastnost – empatii. Vzácný povahový rys, který jasně dokazuje ryzost charakteru, tohoto výjimečného člověka.

"Lidi, kteří v životě zažili dramatickou situaci, dělím do dvou skupin. Ty, kteří zažijí jednu dramatickou situaci na celý život – to jsou často mladí muži, kteří byli na prezenční vojenské službě a zažili tam dramatickou situaci, o které vyprávějí svým synům a nikomu jinému. Pak je ale druhá skupina lidí, lékaři, a zejména chirurgové mezi ně patří – to jsou lidé, kteří dlouhodobě zažívají dramatické situace. Já to nenadřazuji, chirurgická práce je práce velmi často spojená s dramatem. Mezi takové patří i pan primář.

Pan primář byl padesát let lékařem čáslavské nemocnice a z toho byl šestnáct let primářem chirurgického oddělení. Mě to zajímalo, kolik se tady vystřídalo primářů od roku 1918. Nebudu mluvit o historii čáslavské nemocnice, ale od vzniku Československé republiky tady bylo čtrnáct primářů. Když 100 rozdělíte 14, je to asi 7 let, kdy měl jeden primář v průměru primariát. Pan primář nejen dvojnásobně, tedy 14 let, ale 16 (!) let. To svědčí o kvalitě člověka, když si jej město tak dlouho podrží (podle mého soudu) v tak významné funkci. Myslím si, že málo z vás, Čáslaváků, je tady z rodin, jejíhož některého člena by se nedotkla ruka pana primáře. To tak určitě je. A teď ti lidé, kteří zažili mnoho dramatických situací, jako pan primář, to mohou sdělovat ústně těm dalším, nebo písemně. Pan primář zvolil podle mě velmi správně variantu publikace v monografii. Znám mnoho lidí, kteří o sobě napíšou knížku. Nejvíc knížek, z toho, co já si pamatuji, o sobě napsal Stalin. Ale tam bylo strašně moc stránek – sebrané spisy Stalinovy – ale žádné myšlenky. Tato knížka má jen 60 stránek, ale je prošpikovaná myšlenkami a osudy lidí. Ty větší knížky obvykle člověk čte tak, že si podtrhne pár myšlenek, protože podruhé už v tom listuje a dívá se jen na to, co si podtrhl, protože to ostatní je jen vata. Tito lidé jsou placeni od stránky. Tady je to od myšlenky. Tam není nic, co by člověk podtrhával, to by musel podtrhat celou knížku.

Nerad bych mluvil o chirurgii a její dramatičnosti, každý má představu, že je to profese, spojená s dramaty. V této knížce je ale srdce, je tam krásně popsaná situace pana Vonšovského, to byl místní zahradník. Během operace se zastavilo pacientovi srdce a pan primář to v té knížce popisuje tak, že v tu chvíli myslel na to, že ten člověk má doma manželku, která je v pátém měsíci těhotenství a mají doma ještě jedno dítě. Většina chirurgů, když se zastaví srdce, ani nepřemýšlí nad příbuznými, ale myslí na sebe. Co bude teď, bude soud, jak to celé uděláme? Ta empatie k tomu pacientovi a jeho sociálnímu zázemí, ta mi brala dech, když jsem četl, že v této chvíli uvažoval o tom, co bude dělat jeho těhotná žena.

Tak, jak tady jsme, je to krásné, že jsme přišli, ale nebýt pana primáře, určitě by se tady našli lidé, kteří by tady nebyli, protože jejich předci mohli skončit úplně jinak. Děkuji Vám za to, co jste udělal pro Čáslav a její obyvatele, pan primář je hodnocen nejvyšším oceněním pro českého chirurga od české chirurgické společnosti. Velikost člověka není v profesi, kterou dělá, ale v jeho lidskosti. A bohužel se ta lidskost vytrácí. každý vidí slepé střevo, žlučník, žaludek, ale nevidí duši pacienta. Zdá se mi, že vývoj, pokud jde o duši pacienta, je u konce.

prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.