Čáslav – Motorkář z Čáslavi Jan Kopecký se před časem zapsal do knihy rekordů, když v sedle motorky ujel 2 142 km za 24 hodin. Letos absolvoval v jedné stopě další dobrodružnou jízdu – vydal se na motorce přes Balkán, Turecko, Gruzii a Arménii.

Kdo Vás přivedl na myšlenku absolvovat na motorce tento exotický výlet?
Vlastně asi nikdo, naopak bych řekl, že celé mé blízké okolí bylo proti téhle myšlence a spíš se mě od ní snažili odradit. Spíš to tak nějak vyeskalovalo samo. V šestnácti letech jsem jel na dvě noci do Jeseníků pod stan a pak do Vídně, samozřejmě na motorce. V osmnácti jsem objel hranice ČR a byl na týden v Alpách, samozřejmě na motorce. No a po loňské třítýdenní cestě přes Alpy do Francie, samozřejmě na motorce, jsem to letos potřeboval zase trumfnout, takže jsem si pořídil jinou motorku. Větší, pohodlnější, silnější a hlavně takovou, která zvládne projet i nějakým tím terénem, protože terén na motorce už mě dlouho lákal. Hrozně se mi totiž líbí svoboda: Můžu prakticky kdykoliv kamkoliv odbočit a nejsem závislý na tom, jestli tam zrovna vede pěkný asfalt. Jo a taky jsem línej někam chodit, takže si tam radši pěkně dojedu. Na motorce jsem schopen podívat se i do míst, kam by se například auto nikdy nedostalo.

Motorkáři tedy na Balkáně nemají problém zajet do terénu?
Jet na východ byl docela logický krok, když už byla doma taková motorka. Na východě se totiž moc nehraje na nějaké zákazy vjezdu do lesů, přírodních parků a další, takže tam má člověk mnohem větší svobodu v tom, že opravdu jede, kam se mu zamane. A to platí i s přespáním. Z velké části jsem každý večer spal někde na divoko (pláž, louka, les) a nikdy se mi nestalo, že bych někomu překážel nebo mě někdo chtěl vyhodit, spíš naopak jsem byl vždy vítán.

Taky jsem věděl, že zažiji, jak jinou přírodu, tak i jiný lidi, zvyky, jídlo i kulturu. Prostě jsem chtěl zažít něco jiného, než jsem mohl vidět na západě. Na východě to je přece jenom takový větší dobrodružství.

Co všechno jste musel nachystat, jak jste se na cestu připravoval?
Přípravy probíhaly až do poslední chvíle. Ještě týden před odjezdem jsem měl motorku rozebranou a řešil jsem problém s baterií a alternátorem. Nicméně na motorce jsem udělal všechny kontroly a kompletní servis: výměna všech kapalin a filtrů, pneumatik, řetězové sady, vylepšení podvozku a spousty dalších úprav i doplňků, pro zpříjemnění 15 000 kilometrů dlouhého výletu. Prostě jsem chtěl mít motorku připravenou na 100 %, abych se na ní mohl spolehnout.

Navigaci řeším přes telefon a aplikaci Mapy.cz, takže jsem si stáhl pouze offline mapy všech států, kam jsem zhruba tušil, že bych mohl zavítat. Neexistoval žádný itinerář cesty, ani žádný konkrétní plán. Díky tomu moje příprava byla výrazně jednodušší. Prostě jsem věděl směr, kterého se zhruba budu držet, a to mi stačilo.

Jak jste to měl například s povolením od úřadů?
Jediné úřední záležitosti, které jsem potřeboval, bylo povinné ručení na motorku v Gruzii a Arménii. V obou státech se to dá vyřídit až v dané zemi na místě, pár kilometrů za hranicemi. Přesné ceny si nepamatuji, ale bylo to něco kolem 10 € za 10 dní v obou zemích. Tady doporučuji nekupovat povinné ručení hned v prvním stánku za hranicemi, ale dojet do nejbližšího města, do normální pojišťovny. Ušetříte tím až 30 €.

Původně jsem chtěl zamířit až do Tádžikistánu. Nicméně vzhledem k tomu, že některé státy byly zavřené ještě z doby covidové a Rusko kvůli válce, cesta tam by byla poměrně složitá jak organizačně, tak finančně. Navíc tam jsou už potřeba víza, která se nedají vyřídit na hranicích. Nakonec jsem za to rád, protože jsem nebyl vázaný na žádný termín.

Co si sbalit na dvouměsíční cestu?
Dvě trička, dvoje trenky, jedny teplé a jedny letní ponožky a vyrazil jsem. Možná to zní vtipně, ale místa na motorce opravdu není tolik, obzvlášť pokud si s sebou vezete foťák, dva objektivy, dvě kamery, stativ a ještě dron. To stejné je s jídlem, vezl jsem s sebou jenom rezervní jídlo, dva pytlíky sušeného masa a dvě malé konzervy tuňáka, kdybych zůstal někde trčet mimo civilizaci v horách. Ono totiž ani nemá smysl vozit jídlo, když v Turecku koupíte oběd v restauraci za 35 Kč.

Jediné, na co jsem si dal pozor, bylo, abych měl dostatečné množství kontaktních čoček, to by byl asi problém sehnat. Jinak pokud zapomenete některou z běžných věci, tak se nic neděje. Třeba v Turecku seženete to stejné jako u nás, akorát levnější.

Cesta přes exotické země musela být určitě netradičním zážitkem – jakou máte zkušenost ze setkání s lidmi z jiných kultur?
Setkáních bylo opravdu mnoho. Vypíchnu tady jen jedno: Když jsem byl v turecké Antalyi a řešil jsem běžný servis na motorce, potkal jsem v servisu takového chlápka, zhruba 30 let. Taky motorkář. Po pár minutách rozhovoru následovala otázka, jestli mám kde spát. Dopadlo to tak, že jsem u něj bydlel dvě noci v bytě, pár desítek metrů od moře. Každé turecké jméno má nějaký význam, jeho jméno Barış, v překladu znamená mír, takže jsem ho pojmenoval Miroslav. Miroslav byl steward a v 5 hodin ráno odlétal. Automaticky jsem říkal, že samozřejmě vstanu s ním a pojedu pryč. On odpověděl otázkou: proč? Řekl mi, ať se v klidu vyspím, ráno si udělám ke snídani vajíčka, jdu na pláž k moři a že spolu odpoledne vyrazíme na motorkách do hor. Takovou důvěru ke mně měl. Jenom chci říct, že jsme se předtím nikdy neviděli a tohle mi řekl pár hodin po našem setkání. To jsem byl fakt překvapen.

Nakonec jsem tam zůstal ještě jednu noc a bylo to hrozně fajn. Měl vystudovanou ekonomickou vysokou školu a uměl dobře anglicky. Takže nebyla žádná jazyková bariéra a mohli jsme debatovat třeba i o ekonomice a politice Turecka. Například nominální inflace v Turecku je 80 %. Ovšem reálná inflace v Turecku je přes 200 %. Člověk si pak uvědomí, jak se tady máme dobře.

Co Vás nejvíce překvapilo v pro nás exotických zemích – Arménii nebo Gruzii?
V Arménii jsem byl poměrně krátce, ale i tak jsem se něco dozvěděl a dostal se k místním. Hned první noc jsem se u jezera Sevan nachomýtl k takový grilovačce. Né úplně náhodou. Když přijedu do nové země, potřebuji zjistit nějaká místa, kam se vůbec vydat. Jak jsem již zmiňoval, neexistuje totiž žádný plán cesty. No a od koho získat lepší informace než od místních. Výhoda je, že se tam člověk nemusí vůbec vnucovat. Stačí se přijít zeptat na nějakou jednoduchou otázku a rázem sedíte u stolu, na talíři máte nandanou večeři a v ruce držíte už čtvrtého panáka domácí pálenky. A člověk opravdu neodjede hladový. Arménci mě celý večer pobízeli, abych jedl, i když jsem jim už 100x řekl, že to mají moc dobré, ale jsem najedený. Je to jejich tradice, pořád hosta pobízí, aby jedl.

Co se týče zvyků v Gruzii – Nejvíc mě překvapilo, jak a v jaké míře se tam pije alkohol. Většinou začínají pít třeba kolem 14. hodiny. Pijí pivo, víno a potom na závěr si dají Čaču. Silná lihovina vyrobená z Gruzínských hroznů. Nicméně kolem 18. hodiny začne každý hledat klíče od svého auta a ve stavu, kdy jsou sotva schopni mluvit, si sednou za volant a jedou domů, protože ráno jdou do práce. No a další den opáčko a to stejné znova. Po tomhle zjištění už jsem se nedivil, když proti mně v zatáčce v mým pruhu najednou vyjede auto. Celkově se tam nějaké značky a předpisy moc neřeší. Když jsem přijel do ČR, měl jsem docela problém s tím, jet v obci 50 km/h a pouštět chodce. To tam neexistuje. Tam má přednost větší nebo rychlejší vozidlo.

Došlo také na nějaké nedorozumění?
K jedinému nedorozumění, které si vybavuji, došlo v nedaleké Bosně a Hercegovině. Po týdnu na cestě mi tam kráva sežrala moto rukavice, přímo z motorky, jako by jedla listí ze stromu. Jinak na lidi jsem měl štěstí, nikdo mě nikdy neokradl. To, že si na mě někdo namastil kapsu, že mi prodal něco dráž než normálně, to spíš beru jako jejich chytrost, využití situace a moji blbost. To k tomu patří, pro příště mám alespoň zkušenost.

Řešil jste i nějaké poruchy u motorky?
Ano, při cestě dlouhé 15 000 kilometrů v náročných podmínkách se tomu asi člověk nevyhne. Ale nestalo se nic vážného, kvůli čemu bych nemohl dojet domů. První problém nastal v horách v Gruzii. Tam jsem zničil pružiny v předních teleskopech, takže jsem potom celou Arménii a celou cestu domů (asi 4500 km) jel na úplně nefunkčním podvozku. Druhý problém nastal, když mi motorka jednoho dne ráno nenastartovala. To bylo na severu Turecka, cestou zpět do České republiky. Po čtyřhodinovém snažení s místními rybáři v přístavu, kde jsem spal, motorku roztlačit a startovat přes kabely, jsem nějak vykomunikoval odtah motorky do asi 80 km vzdáleného města Trabzon, kde se nachází nejlepší moto servis široko daleko - İlhan Öksüz Moto Garaj. Po výměně baterky a následném proměření dobíjení, motorka zase krásně předla a já mohl frčet domů.

„Pokud tě zajímá víc z tohoto dobrodružství, můžeš přijít na přednášky právě o této cestě. Nejbližší bude v neděli 23. října 2022 v Gumárně v Čáslavi a poté o dva dny déle 25. října na VŠE v Praze. Bližší informace se včas dozvíš na Instagramu nebo Faceboku - Toulavá motorka. Díky za pozornost a kolama dolů! :),“ vzkazuje nakonec Jan Kopecký.

Související článek:
Čáslavák Jan Kopecký se zapsal do knihy rekordů, na motorce ujel 2 142 km za 24 hodin!