Kutná Hora - Určitě jste je už někdy viděli: Kluky a holky s chrániči a helmou poskakující po skalách nebo umělých překážkách. Závodí v mistrovství na různých úrovních - od republikového až po mistrovství světa. To bylo v biketrialu v minulosti organizováno na více závodů a přes prázdniny závodníci stihli objet třeba Španělsko, Francii, Slovensko, Českou republiku, Japonsko a další. "Letos poprvé se mistrovství světa jelo jen na jeden závod a to byla velká změna," upozornil tradiční účastník světového šampionátu Karel Brambora z Kutné Hory. Ten musel až do Číny téměř na hranice s Kambodžou do města Ping Tang. Čína vrcholnou biketrialovou akci hostila podruhé. "Vloni se tam jel světový pohár," upřesnil český reprezentant.

Mistrovství světa se jelo netradičně na jeden závod, jak probíhala nominace?
Stejně, jako v předchozích letech. Absolvovali jsme šest nominačních závodů v Čechách. Prvních deset z kategorie Elite si vybojovali právo startu na mistrovství světa. Někteří kluci ale preferují závody UCI, proto jsme do Číny odjeli jenom já a Pavel Procházka.

Co jsou přesně závody UCI?
Také jde o biketrial, závody ale organizuje jiná federace. Jinak se počítají trestné body. Třeba za dotyk pedálu nebo lyžiny. Mistrovství světa v této organizaci bylo v Austrálii a na Novém Zélandu, společně se sjezdem, MTB a dalšími disciplínami. My jezdíme BIU.

Jak dlouho jste byli v Číně?
S cestou asi deset dní, na místě jsme byli zhruba týden. Cestu jsme měli trochu krkolomnou, dvakrát jsme na letišti čekali deseti hodin.

Jak na tebe Čína zapůsobila?
Bylo to tam z extrému do extrému. Přijeli jsme asi v půlnoci a venku bylo snad třicet stupňů, strašná mlha nebo smog. Myslel jsem, že hned pojedu domů. Připadalo mi to, že se čas vrátil o dvě svě let zpět. Z letiště jsme jeli ještě hodně kilometrů, když jsme sjeli z dálnice, projížděli jsme různé osady. Na jednom tržišti měli třeba vajíčka nebo maso na sluníčku, zubař u silnice. Tam hygienu moc neřeší, to pro nás byl velký šok. Lidé tam žijí v bambusových obydlích, prý jsme byli první běloši, které tam vidí. K večeři jsme dostali slepičí pařáty, jenom ostříhané nehty. To byla delikatesa. Na druhou stranu se nám snažili vyjít vstříc, když třeba viděli, že nám něco chutná, tak nám to druhý den připravili znovu. Poslední den už bylo jídlo dobré. Poslední večer jsme ale zase měli pro změnu na stole připraveného psa a to jsme si také nedali.

V Evropě je ale čínská kuchyně celkem populární...
Tak já ještě tak půl roku nepůjdu.

Když ses vrátil vloni z Japonska, vyprávěl jsi, že jste bydleli v rodinách. Bylo to v Číně stejné?
Číňané mistrovství světa brali ve velkém stylu, takže nás ubytovali v nejlepším hotelu, co tam měli. Na jejich poměry to byl obrovský luxus, z našeho pohledu šlo o průměr. S ubytováním v rodinách by se nesmířilo asi více závodníků, protože tam rodiny jsou hodně chudé.

Čili závody v Japonsku a Číně se srovnat nedají?
Vůbec. Do Japonska jsem se druhý rok těšil, do Číny bych už asi nejel.

Řešil jsi před odjezdem i očkování?
My jsme už dříve očkovaní na žloutenku A i B. Před odjezdem do Číny povinné očkování nebylo žádné, někdo se nechal očkovat a tyfus. My jsme to neabsolvovali vzhledem k tomu, že jsme bydleli v hotelu. Pokud bychom bydleli v rodinách, bylo by to asi nutné.

V Číně vládnou komunisté, narazil jsi tam někde na ideologii?
Hned na letišti v Kantonu nám kontrolovali pasy u okénka, pak ještě strážníci. Byl tam zákaz focení, když někdo chtěl fotit, zabavili mu foťák. Jejich plakáty a nápisy jsme samozřejmě přečíst nemohli, ale mistrovství světa prý bylo spojené s oslavou šedesátého výročí vzniku Čínské lidové republiky.

Jak dlouho trvalo samotné mistrovství světa?
První den jeli mladší jezdci do šestnácti let a holky. Druhý den potom zbylé kategorie.

Jak se ti samotný závod líbil a povedl?
Na závodiště se jelo asi hodinu a půl autobusem a v Číně trať schovávali do poslední chvíle. To přineslo i problémy, protože jednotlivé sekce pro elitní kategorie byly dost jednoduché. Závodníci z kategorie elite si vyžádali úpravu dvou sekcí tak, aby byly těžší. Aby jim pořadatelé mohli vyhovět, museli stížit trať i naší kategorii senior a junior a to právě přineslo problémy po závodech při vyhlašování výsledků. Já jsem byl původně desátý, s čímž jsem byl spokojený. Pak jsem se dověděl, že upravené dvě sekce "červeným" kategoriím senior a junior anulovali, tudíž já jsem klesl na jedenácté místo. U mě to takový problém nebyl, ale byl tam i případ, že kluk, původně třetí, oblečený v národních barvách a připravený na vyhlášení, se na stupně vítězů nakonec nedostal. Byl z toho dost špatný. Třeba v kategorii junior mistr světa David Herka měl po závodech náskok asi sedmi bodů, ale po přepočtu měl stejně bodů jako druhý a vyhrál jen na čas. Někteří ze zmatků ve výsledcích byli hodně rozladění, třeba Švéd Levin byl původně devátý a po přepočtu spadl až za mě. Nečekal na vyhlášení a šel na hotel. Samotný závod byl hodně fyzicky náročný, ve velkém vedru jsme jeli deset sekcí na dvě kola.

V minulosti biketrialu kralovali Španělé, mají stále výsadní pozici?
V hodnocení národů byli letos nejlepší Japonci, protože měli zastoupení v každé kategorii. Španělé byli druzí a my třetí, protože přesto, že na mistrovství světa bylo hodně zemí, my jsme měli početnou výpravu. Španělsku hodně uškodilo zranění Daniho Comase. Ten po prvním kole jasně vedl, ale ošklivě si podvrtl kotník. Měl domluveno i mistrovství UCI na Novém Zélandu a kvůli zranění musel letenku zrušit.

Bylo pro tebe lepší, když se mistrovství světa jelo jako jeden závod, a nebo spíše preferuješ seriál více závodů?

Pro mě byl asi lepší jen jeden závod, i když, pokud by se v příštím roce jel v Číně, asi bych se nezúčastnil. V dřívějším systému se mi jeden závod povedl a druhý jsem lehce pokazil. Jeden závod je sázka do loterie – když to vyjde, je člověk spokojený a naopak. Systém jednoho závodu pořadatelé zřejmě zvolili také kvůli finanční krizi. V příštím roce by se mistrovství světa mohlo jet v Itálii, čeká se, zda se o pořadatelství přihlásí Španělsko a Andorra. Mluvilo se i o Malajsii, ale to je hudba budoucnosti.

S jakým se biketrialové mistrovství světa setkalo v Číně s diváckým zájmem?
Diváků tam bylo opravdu hodně, snad více, než na předchozích mistrovství světa dohromady. Tipovali jsme, že dorazilo kolem čtyřiceti tisíc lidí. Všude proudily průvody lidí, pro nás byl kvůli lidem největší problém přesun z poslední sekce na první. I vyhlášení výsledů sledovalo kolem desítky tisíc lidí. Navíc tam pořadatelé ani další nepustili, šlo o ohraničený prostor. Když jsme šli po červeném koberci, tleskali, mávali na nás různými mávátky. To byl zážitek. Na naše mistrovství světa tam budou ještě dlouho vzpomínat. Lidé to tam hodně prožívali, podobných atrakcí tam mají málo. Také jsme byli hodně v televizi, máma dávala dokonce i rozhovor.

Chystáš se přes zimu na nějaké exhibice?
Občas s bratrem Tomášem vystoupíme na nějakých plesech, ale moc to jezdit nechceme, aby se to neokoukalo. Nechceme jezdit stylem jako Josef Dressler, který má o každém víkendu něco. Tomáš je dost pracovně vytížený, takže by to ani nestíhal a mně samotnému se to dělat nechce.

Proč v domácím šampionátu jezdíš v kategorii elite a na mistrovství světa v seniorech?
Kdybych v republikovém mistrovství jel v seniorech, na mistrovství světa bych se tolik nepřipravil.

Kudy vede cesta do kategorie elite v mistrovství světa?
Sečtou se výsledky juniorů i seniorů, udělá se pořadí a prvních několik postoupí do elity, z které naopak zase někdo sestoupí. Proto bych v tom celkovém pořadí musel být tak do pátého místa, což zatím není reálné. Jezdit světovou kategorii elite je skoro za trest, je to hodně náročné a už jde o profesionály. Nechodí do školy, ani do práce a věnují se jen tréninku. Španělé nebo Japonci to berou jako celoživotní náplň. Pro ně není problémem být šest hodin na kole, k tomu si všude po světě přidají několik exhibic.