Čáslav - Autorské čtení čáslavské spisovatelky Jaroslavy Hofmanové se konalo v pondělí 22. února v přednáškové místnosti městské knihovny. Akci zorganizovalo Městské muzeum a knihovna Čáslav ve spolupráci s Literárním klubem Dr. Nadi Benešové. Autorka při této příležitosti představila svou povídkovou i románovou tvorbu. Na autorské čtení navázala beseda, autorka čelila doslova „palbě“ dotazů, takový byl zájem. Téměř padesátka posluchačů toho byla důkazem.

Jaroslava Hofmanová Šimůnková je původním povoláním dietní sestra. Po poslední mateřské dovolené odešla ze zdravotnictví a nyní pracuje jako řečník u pohřební služby. Vydala celkem šest knih, z toho čtyři romány a dvě knihy povídkové. Publikuje povídky ve dvacetičtyřech časopisech, je úspěšnou blogerkou.

Není náhoda, že pod záštitou Senátu České republiky, byla v loňském roce mezi výjimečnými ženami z celé České republiky nominována právě Jaroslava Hofmanová na titul „Žena regionu“. V letošním roce byla nominována na „Řád srdce“, cenu za nezištnou pomoc potřebným.

Autorka projevila empatii, když věnovala obětem výbuchu domu ve Frenštátě pod Radhoštěm honorář za knihu „Láska není minulost“. V loňském roce myslela na nevidomé a věnovala jednu ze svých knih a sbírku povídek do digitální knihovny pro zrakově postižené. Tato webová knihovna je projektem internetové knihovny pro nevidomé čtenáře, který založilo občanské sdružení „Svět pro všechny“, s cílem nabídnout nevidomým a zrakově postiženým čtenářům dostupný zdroj literatury a zábavy. A právě při besedě v Čáslavi mluvila také o knihách pro nevidomé a těžce zrakově postižené. Pro představu přečetla úryvek ze svého titulu „Příběh věrné kočky“ a poté ho pustila nazvučený počítačovým programem pro nevidomé, aby se návštěvníci ponořili do jejich světa a získali představu, jak vnímají knihy. Paní Hofmanová to komentuje: „Já to nazývám takovým malým experimentem. A s velkými obavami jsem si kladla otázky. Budou posluchači rozumět monotónnímu vyprávění, když zavřou oči? Vyslechnou příběh stejně jako slepci?“ Po ukončení přednášky se ukázalo, že to byly obavy zbytečné. Paní Hofmanová s uspokojením konstatovala: „Takové zaujetí a ohlas jsem nečekala, je vidět, že svět nevidomých zaujal a snad jsem přispěla k jeho lepšímu poznání a porozumění těmto lidem.“

Na otázku, co Jaroslavu Hofmanovou motivovalo k pomoci nevidomým lidem, odpovídá: „Napomohlo k tomu náhodné seznámení s paní Martinou Roženkovou, autorkou projektu. Ale je také pravda, že jsem měla babičku, která ráda četla a ve vyšším věku přicházela o zrak. Když oslepla úplně, dělala jsem jí radost a občas jsem jí předčítala. Kdybych věděla, že existuje knihovna pro nevidomé, určitě bych jí využila. Škoda, že se to dozvídám až teď, babička už umřela.“ Paní Hofmanovou to nemusí mrzet, hendikepované spoluobčany knihy potěší a babička by na vnučku byla určitě pyšná.

Na závěr si připravila dcera Simona malé překvapení. Přednesla totiž jednu povídku z maminčiny sbírky. A jak se jí učil maminčin text? Na to Simona odpověděla: „Já jsem si ho upravila. Něco jsem přidala, co se mi nelíbilo jsem předělal a pak se mi to učilo dobře.“ Je vidět, že „jablko nepadlo daleko o stromu.“

Přednáška ukázala „slasti a strasti“ spisovatelského života, ale hlavně posluchači poznali „dobrou duši“, kterou třeba potkáváme a mnoho o ní nevíme. A třeba budou aktivity Jaroslavy Hofmanové pro nás inspirací.