Kutná Hora - Přistávací plocha pro vesmírné civilizace? Co jiného může být gigantický osmiúhelník uprostřed lesů na vrchu Sukov? Kdo vytvořil takové monstrum a proč? Odpověď je jednoduchá, jde o zavlažovací nádrž z doby konce socialismu, jednu z největších v bývalém Československu.

Snahou projektantů této „giganádrže“ bylo vytvoření samostatnosti v pěstování ovoce a zeleniny, s ambicí vývozu těchto komodit a tím získávání deviz. Kutná Hora má totiž počet slunečních dnů téměř jako jižní Morava, bonita půdy je obdobná, jen ta voda v důsledku nižších a především nerovnoměrných srážek schází. A právě tento problém měla sukovská nádrž odstranit. Voda byla čerpána z Labe u Starého Kolína do nádrže v Libenicích a z ní v noci v době přebytku elektrického proudu přečerpávána na Sukov a následně po celý den rozváděna k jahodám, černému rybízu, jabloním, broskvoním a dalším plodinám, až na Karlov a k Vrchlici.
Nutno poznamenat, že část vody byla rozváděna formou kapénkové neboli bodové závlahy, to znamená, že voda je vedena ke každému stromu či keři zvlášť, kde pouze odkapává. Není tak zavlažována celá plocha, jedná se tak o maximální využití vody. Touto koncepcí v podstatě autoři projektu předběhli dobu. Jednalo se o první použití této technologie v celém Československu, dnes je tato metoda, především pro svoji efektivitu, běžná.

Náklady na vybudování nádrže se však přesto nestačily vrátit, nádrž fungovala pouze od roku 1988 do roku 1991. Podobná situace byla s ještě větší nádrží v nedaleké obci Malá Vysoká a s nádrží v Železných horách, odkud voda samospádem zavlažovala sady kolem Bílého Podolí.

Když člověk stojí uprostřed tohoto obrovského díla, padá na něj až tíseň. Na jedné straně je „znásilněná“ příroda, výsledek touhy po ovládnutí přírody, projev lidské arogance, moci, prosazení hesla „poručíme větru, dešti“. Na druhé straně obrovská práce „českých rukou“, dílo, které přestože bylo zatíženo vysokými náklady, technicky fungovalo. Jakési „Gabčíkovo – Nagymaros“, ale v menším. Je to stavba z dnešního pohledu zbytečná, ale na druhé straně, je správné a nutné v dnešním zglobalizovaném světě vozit jablko či jahodu přes půlku Zeměkoule?

A jakou mají tyto nádrže perspektivu dnes? Žádnou. Technicky by nebyl problém nádrže uvést do provozu, tyto náklady a především následné provozní náklady by však nikdo nezaplatil, jednoduše by se mu nevrátily. Význam měly tyto nádrže v době svého vzniku, kdy byla nutná a v podstatě nezbytná samostatnost v pěstování ovoce a zeleniny, dotace od státu byly samozřejmostí, také z důvodu politického. Dnes by produkty vypěstované pod těmito závlahami nemohly finančně konkurovat ovoci dovezenému ze zahraničí, nikdo by je za tak vysokou cenu nekoupil. A tak nám pro další generace zůstávají „jizvy“ v krajině, vzpomínky na svět rozdělený „železnou oponou“. Co s nimi? Nikdo neví, je to memento, vztyčený prst, vzpomínka na dobu monstrózních projektů, ale také na um českých projektantů a především dělníků, kteří toto gigantické dílo postavili.