Kutná Hora - Kutnohorák Martin Smetáček přibližuje atmosféru svého výstupu na nejvyšší horu Ekvádoru - Chimborazo:

Někdo se mnou klepe. „Vstávej, vyrážíme o hodinu dřív, amigo,“ budí mě můj ekvádorský kamarád a horský vůdce German. Kolem nás už se malá skupinka horolezců obléká do svých postrojů. Vytahuju si špunty z uší a slézám dolu z palandy. Je devět hodin večer ekvádorského času a my se soukáme ze spacáků na chatě bratří Carrelů ve výšce 4850 m nad mořem pod Chimborazem, nejvyšší horou Ekvádoru. Zítra ráno chceme stát na jejím vrcholu Veintimilla s výškou 6267 m.  

Tlačím do sebe banán, dva čtverečky čokolády a zapíjím to šálkem horkého čaje z koky. Jdeme jen nalehko, kromě maček, dvou litrů iontového nápoje, tabulky Nestlé a lékárničky s nejzákladnější výbavou už nic nepřibaluji. Nasadím helmu s čelovkou, cepín zasunu do poutka na batohu a s trekovými hůlkami z kutnohorského sportu vycházím před chatu, kde se již lehkým poskakováním rozcvičují dva chlapy evropského vzezření. Po krátké konverzaci se dozvídám, že jeden je z Lince a druhý ze Salzburgu. Dnes bude tedy Chimborazo čelit středoevropskému útoku! Je 24. březen a měsíc se dokousal k úplňku. Datum výstupu jsem si vybral záměrně, protože v Ekvádoru bývá za úplňku s železnou pravidelností vždy jasno. Ani tentokrát se Svatý Petr nemýlí a od chaty vzhlížíme na měsícem ozářenou masu bílého ledu tyčící se vysoko nad námi. Jen vlající mlžné vlasy kolem vrcholu nás varují, že nahoře pořádně fičí.

Fosforové ručičky mých hodinek ukazují 22 hodin. Vyrážíme od chaty směr vrchol. Světlo měsíce je tak silné, že ani nezapínáme čelovky. Kromě ekvádorských průvodců (v Ekvádoru je zakázáno pohybovat se ve velehorách bez certifikovaného průvodce) se k nám přidává i skupinka pěti Němců vybavených jako pro výstup na Nanga Parbat. Jeden z nich zvrací již po prvních pěti stech metrech volného kroku. Pomalu stoupáme kamennou sutí vzhůru k černému hřebeni na úbočí hory. Němci po hodině chůze zvracejí již hromadně a výstup vzdávají. Zřejmě špatná aklimatizace! Ještě před půlnocí se dostáváme pod temně trčící skály zvané El Castillo – Hrad. Nejnebezpečnější část naší cesty. El Castillo je hradba zvětralých skal a kamenů, kterou je nutné obejít po pravé straně ještě za tmy, protože za denního světla hrozí kamenné laviny uvolňující se pod teplem slunečních paprsků. Teď je půda zmrzlá. Černé obelisky vzepjaté v našikmených převisech nad našimi hlavami mají tvar zkažených zubů seschlé Baby Jagy. Zakrývají nám měsíční světlo, tak se přeci jenom naše čelovky na pár kroků rozsvěcejí.

Strmý kamenný sráz se brzy mění ve směs zmrzlé suti a ledu. Ještě před koncem pasáže černého Hradu proto nasazujeme mačky a uvazujeme se ve dvojicích na lana. Místo Němců se k nám nyní přidává silný vichr. Posledních pět set metrů k ledovci je úmorných, protože proudy větru víří sopečný prach řezající do očí. Kolem jedné hodiny ráno konečně dosahujeme ledovce. Na chvilku se zastavujeme. Srkáme iontový nápoj a koušeme zmrzlou čokoládu.

Jasnost bílého měsíčního světla odrážejícího se z ledovce pokrytého tenkou vrstvou sněhu nás nechce nechat uvěřit, že je stále noc. Stoupáme pomalu s hůlkou v jedné ruce a cepínem ve druhé v pohotovosti pro případný brzdný zásek, kdyby některý z nás uklouzl. Vrchol je již na dohled. Ani se mi nezdá, že nás čekají ještě čtyři hodiny pomalého lopocení kolmo vzhůru. Během pomalé rytmické chůze mám čas dívat se okolo. Mezi mléčně zářícími mraky prosvítají hluboko pod námi světla města Riobamba, kde jsme ještě před několika hodinami pili pivo. Upřímně na něj už začínám mít pořádnou chuť, což je dobrá známka toho, že mi zatím nehrozí horská nemoc. Naopak s vidinou flašky studeného ekvádorského světlého ležáku Pilsener, který na mne čeká v mém batohu dole v chatě, rychleji vstřebávám únavu z posledních kroků.

Určitě jsme již přešli hranici šest tisíc metrů. Terén se začíná zplošťovat a proti nám ze zvířeného sněhového závoje vystupují zakuklení kajícníci. Kajícníci jsou věžičky z ledu a sněhu, které opakovaně tají a mrznou, čímž získávají kuželovitou formu předkloněného muže. Dosahují výšky až dvou metrů a vyskytují se pouze v jihoamerických Andách. Můj kamarád German tasí cepín a hrne se prosekávat cestu mezi hradbou těchto bílých vojáků. Některým rychle padají hlavy, jiné musíme překračovat přes jejich tvrdé hřbety. Postup je namáhavý. Začíná se mi točit hlava. Každých dvacet kroků se musíme zastavit a nasát ze vzduchu trochu vzácného kyslíku. Malá přestávka nás na krátkou chvíli nabíjí jak čerstvě vyměněná baterka. Je mráz kolem dvaceti pod nulou. Silný vichr. Mlžné vlasy sněhu, které jsme pozorovali od chaty, nás teď tady nahoře řežou do tváří. „Pozor,“ křičí German. Zatímco se jeho levá noha propadává do ledovcové trhliny skryté pod prašanem mezi kajícníky, zasekávám cepín do země, abych jistil případný pád. Pokračujeme pomaleji. Jsme opatrnější, abychom se vyhnuli neviditelným nástrahám posledních metrů.

Sněhoví vojáci se najednou rozestupují. Vylézáme na malý zploštělý pahorek. Výše už to nejde. V ten moment si uvědomuji, že nebe začíná modrat. Na východním horizontu, který se vyloupl proti nám, když jsme vystrčili hlavu ven ze sněhových uliček, vidíme červánky. Je 5 hodin a 45 minut ráno. Po téměř osmi hodinách námahy a čtrnácti stech metrech převýšení stojíme na vrcholu. Místo kochání se u východu slunce rychle zaplouváme dolu mezi kajícníky, kam na nás vítr nedosáhne. Přicházejí i Rakušani se svými průvodci. „Felicitaciones, amigos,“ popřejeme si mezi sebou. Všichni se smějí, ale máme tak zmrzlé pusy, že bychom to bez veselého halekání nepoznali. Zatímco Ekvádorci prohodí pár vtípků o vrcholové velké straně, rovníkové slunce už rychle leze z poza Amazonie. Vyhoupneme se zpět na pahorek vedle nás a zíráme na osvětlené panorama celého Ekvádoru.  

Jsme v ekvádorském „Údolí vulkánů“, asi šedesát kilometrů širokém pásu And táhnoucím se od hranic s Kolumbií až po střední Ekvádor. Tato zvlněná krajina na dlouhé náhorní plošině často připomíná svým vzezřením střední Evropu. Lesy, louky, kopečky i kopce. Kdyby zde nerostl také eukalyptus přivezený z Austrálie a někdo mně tady sundal šátek z očí, klidně bych si troufl hádat, že jsem v Čechách. To bych ale musel přehlédnout samotářské sopky, které se tu jako bójky na klidné hladině jezera zvedají do výšek daleko nad pět tisíc metrů. My se teď díváme z vrcholu nejvyšší z nich na všechny ostatní. Chimborazo bylo dlouhá léta považováno za nejvyšší horu světa, což měřeno vzdáleností od středu země ve skutečnosti je. Díky vyboulení zemského povrchu kolem rovníku se totiž vrchol Chimboraza nachází o více než dva kilometry dále od centra planety než vrchol Everestu. Proto je odsud ten nejlepší ekvádorský výhled. V dáli na jihovýchodě pozorujeme jemně doutnající sopku Sangay trčící z amazonského pralesa jako homole cukru. Blíže k nám se rýsují rozštěpené štíty starého vulkánu El Altar (Oltář), horolezecky nejobtížnější výzvy Ekvádoru. Malý kousek od nás na východ vydechuje svůj šedý dým do ranních oblaků jedna z nejaktivnějších sopek světa Tungurahua.  Na sever od nás nám čelí majestátní Cotopaxi, dnes bez kouře, kterým minulý rok začala po desítkách let spánku opět děsit ekvádorské obyvatelstvo. Za ní se schovává vyhaslá Antisana se svými mohutnými bělavými ledovci, které zásobují vodou hlavní město Quito. V mlžném oparu v dáli vykukuje vulkán Cayambe, na jehož vrcholu jsme s Germanem stáli přesně před měsícem. Celou scenérii ozařuje pomerančově oranžové slunce rychle stoupající z obzoru.

Za současného svitu slunce a měsíce se obracíme k sestupu. Žloutnoucí paprsky přinášejí nejen teplo na stupnici Celsiově, ale i na našich myslích. S Germanem dolů nespěcháme. Zastavujeme se a fotíme panorama kolem nás, obrovské séraky nad hlubokými propastmi, kajícníky a dlouhé stíny Chimboraza nad Ekvádorem. Užíváme si krásného jasného počasí, kterým nás úplněk ani během období dešťů nezklamal. Když přicházíme zpět k úseku El Castillo, sledujeme skupinku čtyř Rakušanů a Ekvádorců již na rovince daleko pod kopcem. Bez okolků se pouštíme za nimi. Po asi padesáti metrech sestupu se z poza hřebenu vyloupne slunce, které nás zahřeje do tváře. „Uhni,“ zakřičím na Germana, když vidím, jak se na nás shora kutálí kámen velikosti pěsti. Během asi dvaceti sekund od dopadu prvních slunečních paprsků na svah nad námi se téměř okamžitě začaly hromadně uvolňovat kameny všech velikostí. Se zrychlujícím se kutálením se řítí přes nás dolů do údolí. „Zdrháme nahoru,“ křičíme na sebe a asi v 5600 metrech nad mořem utíkáme do kopce jako žáci na stovce při hodině tělocviku. Rychle si uvědomujeme, že přes El Castillo se dolů nedostaneme a trochu litujeme času, který jsme strávili nahoře focením. Jedinou bezpečnou možností je sestoupit severním svahem hřebenu dolů po ledovcovém splazu, zcela na druhou stranu od chaty bratří Carrelů, na které nás má ve 12 hodin vyzvednout řidič. Je osm ráno. Slunce začíná rovníkově pálit. Sundáváme proto svršky a mažeme si na obličej další vrstvy opalovacího krému. Nádhernou krajinou plnou skalních pyramid a ledovcových ker kráčíme dolů po zasněženém svahu připomínajícím precizně upravenou alpskou sjezdovku.

Po asi dvou hodinách chůze, teď již bez maček, se blížíme úpatí hory. Stáčíme se doleva kolem skalního ostrohu, tedy přibližně směrem, kterým by měla ležet naše chata. Unaveni přelézáme obtížně schůdný sutinový hřeben. Doufáme, že za ním nalezneme široké paramo (jihoamerickou vysokohorskou planinu), které nás odděluje od chaty. K našemu překvapení nacházíme další hřeben. S vidinou příjezdu šoféra, který by při naší absenci na chatě v domluvený čas mohl iniciovat nechtěné pátrání v podání na senzaci čekající ekvádorské policie, přelézáme i tento hřeben motorovou rychlostí. Další dva hřebeny, které na nás vybafnou za ním, nás utvrzují v tom, že jsme šli na vrchol zřejmě příliš pomalu, protože nyní hnáni ručičkami hodinek necítíme únavu. Míjíme několik andských lišek podobných šakalům, které na nás překvapeně zírají z poza kamenů. Konečně za čtvrtým hřebenem slézáme na širokou planinu, za níž se v dálce rýsuje obrys střechy naší chaty. Teď už se v klidu šouráme štěrkovitým paramem a kocháme se posledními pohledy na vrchol. Je dvanáct hodin v poledne. Po čtrnácti hodinách se vracíme zpět na začátek naší cesty. Hledím k obzoru silnice, kde se přesně v moment našeho příchodu k chatě v dálce objevuje žlutý taxík našeho řidiče Cesara.

Martin Smetáček