Kutná Hora - Proč v ghettu múzy nemlčely? Otázka, nad kterou se zamyslelo kolem 700 dětí ze základních a středních škol z celé České republiky. Mezi nimi i dvě žákyně devátého ročníku ZŠ T.G. Masaryka z Kutné Hory Barbora Vítová a Kristýna Jiránková a zapojily se do XIV. ročníku literární soutěže, kterou vyhlásil Památník Terezín.

Letos si připomínáme 70 let od uvedení jedné z nejznámějších dětských oper vzniklé v terezínském ghettu, kterou vytvořil Hans Krása pod názvem Brundibár. Toto a mnoho dalších literárních, hudebních či výtvarných děl židovských dětí dodávalo lidem uvězněným ve zdech terezínského ghetta chuť do života, touhu nepodlehnout nelehkému osudu a bojovat za svůj život. Cílem literárního klání mladých spisovatelů nebylo napodobit tvorbu židovských dětí z terezínského ghetta, ale spíše se zamyslet nad otázkou, jak by se chovali v nelehké době Protektorátu Čechy a Morava, kdy na každém místě a v každém okamžiku hrozilo nebezpečí. Práce obou dívek byly napsány velmi sugestivně a emotivně. Dílo Báry Vítové se umístilo na krásném 7. místě, zájemci a literární nadšenci si jej mohou přečíst na webu ZŠ T.G. Masaryka.

Barbora Vítová: Letadlo Smrt

Odvedli ho. Nenávidím ty pijavice po kouskách vysávající život. Nenávidím ty zdi ponořené do tmy, nasáklé beznadějí, smutkem, slzami prošení o skončení, odchod. Nesnáším ty děravé dveře, přes které nejenom vidíš, ale i cítíš tu strašnou a stále se opakující píseň malých do sebe narážejících želízek. Někdy mi připadá, že nás všechny  tady, o hladu trpící, varuje na přicházející zlo, bolest. Klíče zase cinkaly. Pokaždé nás, mě spaluje mráz na zádech s otázkou položenou na jazyku se zavřenými ústy : Kdo jde další? Kdo jí nedobrovolně vyráží naproti? Avšak po návratu do cely i přes vyčerpanost prosí o zmírnění  bičování, o ustání a rychlejší podání ruky od toho, kterého ztratili a vidí ho před sebou, od někoho kdo má srdce pomoci, alespoň svou horní končetinou. Ale vždyť se na to ty zmije nedívají! Nemilosrdně pohodí  bezvládné tělo, bez ohledu jak je mladé či staré, které před  překročením prahu této mučírny oplývalo  nezkrotnou touhou po životě! Jediné, co si ti, kteří odešli přímo před mýma očima, kteří se mnou sdíleli stejnou ,,umírací kopku‘‘ a po celou dobu stejné pocity, přáli si neumírat sami a vidět dosud na Zemi žijící zbytek rodiny, ale tušili, že je to jen otázka času, kdy se uvidí, obejmou se.Kde?Tam nahoře.To zvláštní spojení s oním světem si tu namlouval? Namlouvá? Každý, prostě nám nic  jiného nezbývá…Každá ztracená duše, promrhaná ze strany mučících nástrojů, lidí,  je pro nás všechny velká újma v rodině.

Mám strach, že ho sem vrátí, … jenom se rozloučit. Bojím se, že ho ztratím. To byla neuvěřitelná náhoda, že ho  dali hned naproti naší kopce, (je nás tu víc, až moc). Kolik úsilí nám dalo udržet pohledy směřované tak, aby ani jeden nemrkal a nepromrhal ani jeden okamžíček našeho spojení (obrovská psychická podpora), v přítomnosti bachaře, ,,osoby neštěstí‘‘. I malinkatý náznak by byl obrovský důvod k přesunutí, v lepším případě, nechtěla jsem na to pomyslet, nechci , ale teď mě něco za mými zády nutí…Prostě nás chtějí rozdeptat až na dno!

Hrubé, přerývavé dýchání, bolest, jenž ještě prohlubují táhnutím po zaneřáděné podlaze, plné krve celé rodiny, to není nic nového, co špinavé mříže propouštějí, ale blíží se sem. Pane Bože prosím, ať to není on! ?Prosím ne, zase to cinkání, pálí to, škube mi to ušima! Ne! Ne! Hází ho tam jako pytel, i k těm bramborám by se chovali cenněji!

"Ne! Ne! Okamžitě mě za ním pusťte! Pusťte mě k němu!Prosím!‘‘  Ani jsem si nevšimla, že skoro líbu podlahu, která nás jako jediná spojuje.  "Prosím. Bitte!Bitte!‘" Jeho pohled plný bolesti promíchaný naší láskou podkopl sud s mořem slz. Je mi jedno, že nás prozradím, chci jít za ním a potom mi k němu pomůžou.Tak bezmocná…Potřebuje mou ruku, potřebuji ho vyprovodit, a pak …. půjdu za ním … a je mi jedno kam, půjdu s ním…Upadá do toho stavu, jenž přináší vše hezké. Zmije jedny, vy chcete, abychom věděli, co nás čeká, abychom trpěli!!!!

 "Lassen Sie mich auf ihn!Miluju tě!‘ Vidím na jeho ústech, jak mi chce něco říct, ale nemůže, bolí ho to, ta nesnesitelná bolest ho škrtí…

Ten hlupák nechal otevřenou  jeho klec a jde na tu mojí, jde si pro mě.Ti dva, co sedí v rohu se neopovažují zvednou ani prstík, cítí to co každý tady. Surově mě chytá za boky. Vyklouzla jsem z jeho spárů. Snažil se mi zacpat pusu, ano křičím,  moje srdce hoří a za chvíli do  bije, bohužel ne ve stejnou dobu jako to Markovo…

Konečně!Chytám ho za ruku. "Miluju tě…!‘‘ Plním mu přání. Dávám mu po dlouhé době polibek, polibek na rozloučenou a pro sebe vyndávám polibek s rozsudkem smrti, to je to jediné, co chci! Lehám si vedle něj na náznak, že za ním půjdu, protože už určitě nestíhá vnímat, co se děje. Zavírá t y karamelově hnědé oči a čaruje z posledních sil úsměv, překlápí hlavu blíže k mojí. Hladím jeho neoholenou tvář, kdy se mi při doteku vybavuje jeho plný a šťastný úsměv, o který se snažil.Už spí…

  Dobrovolně se vydávám na trnitou cestu k Markovi, nepodléhám vzdoru, ještě jednou se kouknu na to bezvládné tělo, skrz ty zatracené mříže, nese mě na letiště…    ,,Děkuju.‘‘

Krisstýna Jiránková: Modlitba

"Otče náš, jenž jsi na nebesích...“

Ruce sevřené v tiché modlitbě, prosící tam nahoře někoho, kdo možná ani neexistuje. „Proč nás tak trestáš? Ty, na mráčku nesoucí se, cožpak to nevidíš? Spas moji duši, načež ji pošli do pekel, jen ať odtáhnou! Jen ať odtáhnou! Nemám úctu k bohu, nevěřím na nehmotné, ale ve svou rodinu, kterou mi teď mají vzít!

„Posvěcuj jméno mé...“

Ne, zanech mé jméno tak jak je. Němci si ho odnesou, strhnou ho z mého kabátu lidských citů. Ne, nech mou čest, hrdost a vše na místě. Budu bojovat i s klackem v rukou, jen ať odtáhnou! Jen ať odtáhnou! Ne, nevysmívám se ti.  Bože, božíčku, pláču nad vším, co se děje a přitom neposedně hraji si se svými vlásky na honěnou bez nadsázky. Umřeme. My jsme se s tím smířili, ale nedokážu potlačit pocity viny. Hospodine, zaprodáváš naši matku zemi ďáblu rovnou do chřtánu!

„Přijď království tvé…“

Jdi k čertu s královstvím! Možná nechápu podstatu náboženství, neboť jsem rebelka která tvrdí, že jsi poslední naděje pro zbabělce. Zbabělec? Co to slovo znamená? I já jsem vlastně zbabělec schovávající se za slovy. Ta prostá slova odpuštění. Jak ráda bych je zabila a plány těch hajzlů zmařila. Jsem však jen naivní děvečka vedena k lásce, ke své vlasti. Ach, ta země česká, zpropadená, bezelstná, na pohled nevinná- srdce Evropy! Pche, pche, pche. Ta krabice, ve které nás učí žít. Je až moc stísněná, řekla bych, na můj vkus nesvobodná až utěsňující. Naše vlastní domovy nás vězní v němých odpovědích času. Co času, věky věků, století!

„Jak na nebi ,tak i na zemi…“

Hlavně na té zemi. Matičku, tatínka i bratra si vezmi do nebe, mě zanech ďáblu. Jsou pro mě všechno, já pro sebe nic.
Jsme ztělesněni žít, dokud někdo nám zůstává-posedlost jako karamelka na červeném dortu krvavých bojů mými sny proniká. Jsme oddaní dokud budeme na svaté půdě, dokud Němci zůstanou v hrobě. Ach, jak já miluji poezii 20 století-samé zakazování. Napíšete ani ne jednu hanlivou větu a hned jste v koncentráku. Ach, ty šmejdi v uniformách! Taky by zasloužili zakroutit jejich krčkem, který nabubřelou hlavu nese!

„Chléb náš vezdejší dej nám dnes…“

Co chléb! Spíše svobodu, po té toužíme! Když svoboda, bude chleba, když chleba tak život, když život, tak ne v kostce, když ne v kostce, tak bez hranic! Hranice. Chtěla bych se dožít jak se zruší- pokud tedy někdy. Bratr to možná uvidí. Ne, nesmím na něj myslet. Teď bojuje a já pronáším zkažené, červivé modlitby k hmotě na nebesích! Ne, vím, že je naživu. Vím, že on by se tak lehce sprovodit ze světa nenechal. Vím, že se dokáže prát, rvát, že je schopen i zabít. Postesknu si-zabít? V posledním černém dopisu mi popisoval, jaké to je propíchnout hrotem kudly někomu srdce:

„Milá Marie, dnes jsem poprvé vyšel ven ze stanu do terénu. Kolikrát jsem si to představoval-vojenské jednotky na každém kroku, rozházené po zákopech v troskách dějištích jejich navedené duše, však pravý pohled mě srazil na kolena. Mrtví! Na ulicích vidíš denně zakrvácené tváře, ale představ si jich tisíce, miliony!  Kam se jen podíváš není uniku!  Mrtvolné barvy s kapkou zeminy, děravé oční důlky! Utápíš se v nich, nemůžeš se nadechnout!  Už není cesty zpět, to je krutá odpověď. Ach ne, Marie, nechtěj to po mě. Zabíjel jsem! Jako ta stvůra vyrostlá v NSDAP, pod krvavými šrámy za sukni své mámy  ukrývá se!

Je to něco jako vidět umírat strýčka Jefferse! Nikdy jsem ho neměl rád, ale míti úctu, tu jsem přeci nějakou zachoval.

Biješ se! Ani nevidíš kolem sebe zděšené grimasy útočníků, kteří v agónii a nesmyslných skřecích razí si cestu k cíli. Cíl. Co je náš cíl…? Marie, nevím a toho se bojím. Otři šrámy, zasej nové! To je tvé poslání, proč jen musím? Válka je zlá. Když zabodl jsem dýku do lidského masa, jeho bolest mnou projela. Nikdy jsem si nemyslel, že kůže je tak tenounká. Praskla pod ocelí jako papír pod rukama babičky Sofie! Je slepá, ale pořád umí trhat papír rovně. Já ho tak nikdy netrhal, za to ty jsi ten talent zdědila po ní. 

Nejhorší je na tom ta krev. Rudé fontánky plné výčitek zaplní ti mysl, aby ses zbláznil z onoho nemravného činu.  Možnost volby mi vzali, Marie, prosím, dej mi nazpět, ať už nemusím zabíjet!

„A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům...“

Ach bratře, brečím, nenávidím je!!! Kdo odpustí jemu? Kdo? Bože, jen řekni! Odpustit těm starým, kteří byli lakomí a pro svou chamtivost přivedli lidstvo do zkázy? Ne, červivý strom je vždy nejlepší pokácet! A pokud je naše země onen strom, musíme strhnout předsudky, abychom ji ochránili a společně s ní i sebe! Spasit se, odpustit… Je to těžké si to přiznat, ale právě ono prosté odpuštění starší generaci nám zajistí možnost volby. Vinící podle Hitlera jsou ti v poutech, ti v poutech viní Hitlera a jeho podřízené, podřízení se klepou strachy před velitelem a vytahují obušky na nevinné! Prostý koloběh druhé světové války.

„A neuveď nás v pokušení…“

Ano, ono známé pokušení! Když jsem byla malá, měla jsem pokušení olíznout jahodu se šlehačkou či otrhat mamince na zahrádce nejkrásnější růže a zaplést si je do vlásků. Maminka mi jednou takovou jahodu opravdu koupila a já si společně s červenou pochoutkou něco uvědomila. Když sním onu vytouženou věc, nebude můj tužební svět o něco chudší? Tenkrát jsem si jí schovala na horší časy. Nakonec zezelenala a já ji musela vyhodit s pocitem, že jsem promrhala svoji příležitost. Kolik příležitostí máme za život? Některé promrhané vrátí jen píle a úsilí, ale co mi vrátí bratra a spojence do čela státu? To není šance, ale povinnost! A ono pokušení: zabít vlka, však neznamená zahnat celou smečku! To oni dostanou tebe, každý boj má ztráty a právě ty se stávají jejich největší slabinou, pokud se na něj ohlížejí. Proto může být vládce třetí říše právě Adolf Hitler! Protože mu není líto ztrát, jenže ty ztráty jsme my!

„A zbav nás  všeho zlého…“

Co je to zlé? Pro nás zbraně v rukou mocnáře! Je paradox, že tak mocný vládce jako je Adolf Hitler se přiživuje na nechutenství a xenofobiích příznacích vůči Židům! Vyvražďujíc se bojí většiny a zaplňuje kostely právě chudinou. Okousaná republika v kleštích Němců se teď třese před Rusy! Podle mě jsou mocnáři cizopasnící, kteří se přiživují na utrpení druhých. Stalin považuje za zlé svoji vlastní krev. Právě se začínají stavět ty hrozné tábory právě pro Rusy od Rusa! Hloupé, pošetilé nebo jen strach? Podivnost mému světu vládne a táhne s sebou. Hodit záchranný kruh- na to už je příliš pozdě. Jsem strhávána lavinou černoty, podobající se kouři z fabrik pro vězně, které kouří přímo bohu do oken. Tak se Bože nezlob, je to prostě náš šílený svět!

„Amen.“