New York - Profesor Milan Zelený se narodil v roce 1942 v Kluckých Chvalovicích u Čáslavi. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a University of Rochester v New Yorku. Získal nejvyšší dosažené vzdělaní profesora. Je odborníkem v oblastech strategie, řízení znalostí, soustavy řízení Baťa, multikriteriálního rozhodování, produktivity práce a systémů podnikového řízení.

V současnosti vyučuje na Fordham university v New Yorku, na univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, hostuje na Xidian University v Xi´an a Peking University v Pekingu a také působí i jinde po světě. Získal již řadu vyznamenání a cen.  Napsal a vydal již mnoho odborných publikací a vědeckých prací, ale rád se věnuje i populárním, literárním věcem (vydal přes 400 článků, esejí a povídek v exilovém i domácím tisku).

Kdy a proč jste se rozhodl studovat do New Yorku?
Rozhodl jsem se hned po skončení studia na VŠE, v r. 1964. Trvalo mi až do r. 1967, než jsem mohl v srpnu tr. odcestovat, na lodi Queen Elisabeth II z Cherbourgu. Byl jsem mladíček (z dnešního pohledu ještě "dítě"), ale chtěl jsem získat opravdové vzdělání, nejen provinční "vlažný odvar". Skončil jsem na University of Rochester, ve státě New York. Touha po vzdělání vždy převyšovala mé ostatní (často i méně "noblesní") touhy. Byl jsem sice už vědecký pracovník na EÚ ČSAV, ale s láskou a radostí jsem takové "místo" obětoval.

Život jste strávil v mnoha zemích, kde nejvíce Vám to ovlinilo život a proč?
Ano, kromě USA jsem také pracoval v Kodani, Bruselu a Pretorii, později ještě v Japonsku, Finsku, Číně, Indii, Brazílii, Itálii, Novém Zélandě, Austrálii, na Taiwanu, Singapúru a jinde - už si to ani nepamatuji. Mojí základnou ale zůstala Columbia University a později Fordham University v New Yorku. Jsem tam dodnes.

Jak často létáte mezi New Yorkem a Zlínem?
Univerzita Tomáše Bati v Zlíně se stala mým českým působištěm, díky mé nostalgii po éře Tomáše a Jana Baťů, které obdivuji. Létám v podstatě dvakrát do roka, na léto a na Vánoce, řídím tam skupinu zahraničních doktorandů, přednáším; mojí hlavní motivací zůstává nostalgie po heroických dobách Zlína, dnes již dávno zavátých cizími a politickými zájmy. Jsem tam ale rád, asi jako básník, procházející se ruinami vzpomínek na zašlé časy.

Jak všechnu vaši práci stíháte skloubit s rodinou, volným časem, je to hodně náročné?
Ne, není. Je to věc organizace, logiky a zkušeností; a hlavně asi profesionality. Prostě dělat vždy vše jak nejlépe umíte, bez ohledu na odměnu, uznání či ocenění. Vidět všechen čas jako volný čas, i když dřete jako kůň. Když něco umíte, tak peníze přijdou samy; netřeba se za nimi plahočit a netřeba krást, jako nějaký politik nebo "podnikátěl".

Jak byste porovnal české a americké studenty, systém školství?
Bývaly doby, kdy rozdíly byly propastné. České školství se s americkým nedalo porovnat - nebe a dudy. V globálním světě však dochází ke "gleichschaltung", tj. vyrovnávání rozdílů, sežehlování individuality do beztvaré, stejné, monokulturní masy. Nejnižší společný jmenovatel určuje novou normálu. Americký vzdělávací systém byl stažen dolů na úroveň evropskou, a snad i českou. Dnes již výrazné rozdíly nevidím; je to vše obsahově stejně špatné a bezperspektivní. Jediným řešením je individualita - postarat se o své vlastní vzdělání na soukromých nebo podnikových univerzitách. Státním univerzitám již zvoní hrana...

Hostujete i v Čínském Xi'an nebo na Peking University v Pekingu, jak se vám zde pracuje a líbí?
Číňané jsou dnes nejdynamičtější složkou světového vzdělávání: tvrdě pracují i studují, hledají svojí cestu, nekopírují dekadentní úlety Evropy nebo USA. Vždy se mi tam dobře pracovalo, mluví všichni dobře anglicky. Bohužel, z mého pohledu, i oni začali podléhat globální "glajchšaltaci". Nyní se stahují z globálního dění, začínají se soustřeďovat sami na sebe a na své vnitřní trhy. Možná se jim podaří uniknout vlivu zkomírajících, zkorumpovaných a tápajících civilizací Evropy a Ameriky. Moc bych jim to přál, obzvláště svým čínským studentům...

Vracíte se alespoň někdy za čas rád do rodných Kluckých Chvalovic u Čáslavi?

Narodil jsem se přímo ve Chvalovicích v č. 67 (u Barvínků). Po smrti svého strýce Franty jsem ztratil svůj rodný dům a nemám se tedy kam vracet. Tak se nevracím. Mám ale příbuzné v blízkém Vlkanči, a k nim jezdím velmi rád. Objedeme vždy Chvalovice, Zbýšov, Opatovice, starý mlýn ve Smrčanech, někdy i Chlum. Posedíme na pivě ve Zbýšově, obejdu si rybník "mlejňák", kde jsem jako kluk "pytlačil". Zapláču nad skolenými staletými duby, vzpomenu na staré lásky a na "muziky" ve Chvalovicích a ve Zbýšově. I Čáslav je mi blízká, strýc tam dlouhé dekády pracoval, znám svého amerického spolurodáka Formana, atp. Své narozeniny často slavím na Vilémově. Rád se projdu lesem a hledám houby na starých místech (někdy i kapry nad stavidly, nebo i na "Palouděláku"). Takže ano, vracím se - ale už je to jen do jiného, neznámého a spíše nepochopitelného světa. Není k tomu co dodat, i krásný ztráty jsou nakonec jen ztráty. Žít je třeba v budoucnosti, ne v minulosti.

Pokud se chcete dozvědět více o životě, jednotlivých profesích či publikacích pana Zeleného, mrkněte na jeho oficiální webové stránky www.milanzeleny.com