Kutná Hora - Brankář A týmu mužů florbalového oddílu SKP Olympia Kutná Hora, Bohuslav Bochníček, určitě patří k oporám mužstva.

Brankář, kterého florbal baví a dokáže pro něj udělat leccos. Letos naskočil do své jedenácté sezony v kutnohorském dresu a nechyběl skoro u žádného ligového turnaje, zápasu. Za tu dobu vystřídal spoustu brankářských kolegů a občas si může připadat jako známý představitel Kobry 11 „Semir Gerkhan“, u kterého se kolegové také střídali jako na běžícím páse. Když bylo potřeba, nastoupil do utkání i jako hráč v poli, jak v B, tak i v C týmu mužů, kde se zapsal i do kanadského bodování.

Přibliž nám, jak to vypadalo v tvých začátcích s florbalem? Napadlo tě, že u florbalu vydržíš tak dlouho?
Začátky byly ty nejkrásnější, poznal jsem „drogu“ s názvem florbal. Bratr objevil plakát v Sokole, že jsou kroužky florbalu, tak jsme se přihlásili pod pana Nováčka a začali společně v poli. Jenomže postupem času mě to lákalo do brány a tam jsem zůstal do dnes. Na druhou část otázky jsem odpověděl už na začátku, kdo pozná florbal jen tak už nepřestane, není to jenom sport, ale i životní styl. A abych řekl pravdu, tak mě nenapadlo, že budu chytat tak dlouho. Jsem vděčný za každý zápas, který mohu odchytat.

Za sebou máš obrovskou porci odchytaných zápasů. Za těch 11 sezon se počet vyšplhal na číslo 243, což dělá 10 014 odehraných minut. Máš na tuto obdivuhodnou bilanci nějaký zvláštní recept? Čeho by si chtěl ještě ve florbalu dosáhnout?
Zvláštní ani ne, jen se florbalem bavím. Určitě bych to nedokázal bez podpory rodiny, spoluhráčů a trenérů. Velké úspěchy a zážitky mám takřka už za sebou, ale jedna velká výzva stále visí ve vzduchu. Vlastním licenci rozhodčího a až bude florbal patřit mezi Olympijské sporty, chtěli bychom se jich s bratrem účastnit jako rozhodčí.

Dokázal by sis vzpomenout na nějaké zápasy, které bys zařadil do kategorie „Nezapomenutelné“?
Je to těžké vybrat ty „Top“ zápasy, protože jich je spousta. Když to přenesu na sezóny, tak bych zmínil první dvě, kdy jsme se jako nováčci Soutěže Starších žáků probojovali až na Mistrovství České republiky v Blansku. Ze 16 týmů jsme na premiérovém Mistrovství ČR obsadili 13. místo. Následující sezónu jsme umístění vylepšili na 9. místo. Tenkrát se Mistrovství konalo v Kravařích. Pamatuji si i první zápas, kdy jsem dostal příležitost zachytat si za mužský tým. Tenkrát mi brankářský kolega Zdeněk Lupínek věřil a se slovy „teď je to na Tobě“ mě poslal do zápasu s FBK Jičín. Bylo to vítězné utkání, 7:4. Ještě je jeden zápas, který stojí za zmínku. Tento rok oddíl oslavil 10 let od založení a zpestřením bylo utkání s několikanásobnými mistry České republiky – Tatran Střešovice. Nebylo to ligové utkání, ale párkrát vychytat Milana Fridricha byl osvěžující pocit.

Před lety si dostal nabídky i z jiných klubů (např. Havlíčkův Brod), aby si jim tam kraloval v brankovišti. Co tě přimělo zůstat v Kutné Hoře?
Bylo jich i trochu více. Čímž bych chtěl ještě jednou poděkovat M. Dolejšovi a J. Votrubovi, že mi nabídli si párkrát zatrénovat s prvoligovým týmem TJ Sokol Královské Vinohrady. Byla to dobrá zkušenost. V Kutné Hoře máme v A týmu dobrou partu a dobrý tým, bylo by to těžké odloučení. Raději si, ale tu vyšší ligu se spoluhráči vybojuji, než abych přišel k hotovému. K postupu máme letos dobře nakročeno a po roční pauze by se v Kutné Hoře mohla zase hrát 2. liga. Jen je škoda, že nám tu stále chybí pořádná sportovní hala.

Není tajemstvím, že to brankáři nemají jednoduché. Při neúspěších jsou často „na mušce“ trenéra.  Co si o tom myslíš? Jak je těžké být gólmanem?
Nemáme to jednoduché, všechno také záleží na týmové spolupráci. Pokud si hráči navzájem pomáhají, doplňují, tak se mi určitě chytá lépe. Nejvíce mi pomáhá, když vím, že přede mnou hrají obětaví a zodpovědní obránci, jako je například Marek Reithar. Naučil jsem se být tak trochu „splachovací“, když pustím hloupý gól, hodím to za hlavu a jedu dále. Nejde o život, je to jenom hra. Důležité je si každý zápas užít naplno, musíte z toho mít dobrý pocit.

Za těch 11 sezón si vždycky v týmu s někým tvořil brankářskou dvojici. S kým se ti spolupracovalo nejlépe?
Tak to je jasné. Jsou to dva brankáři. Tím prvním je Vladislav Mašín, se kterým jsem začínal. Spolupráci s tak výborným brankářem a kamarádem v jedné osobě si nemohu vynachválit. Druhý byl Zdeněk Lupínek, který mi dokázal předat několik rad a postřehů a za to si ho cením.

V oddíle působíš také jako trenér brankářů. Co je cílem těchto tréninků? Vyrůstá mezi mladšími brankáři nějaká nová hvězda?
Cílem těchto tréninků je rozvíjet brankářské dovednosti. Na klasických trénincích nezbývá tolik času nebo se trenéři nestíhají věnovat i brankářům, proto jsem rád, že nám vedení našlo prostory, kde se můžeme zdokonalovat. Klukům se snažím tréninky různě zpestřit, např. v létě nás navštívil se svými postřehy trenér brankářek juniorské reprezentace Roman Vítek s Katkou Levínskou. V oddíle máme dva brankáře, kteří se mohou pyšnit nominací ve výběru Středočeského kraje. Máme dost kvalitních brankářů.