Upozornění: Články zařazené do kapitoly "Názory" vyjadřují stanoviska pouze autorů, nejsou materiály www.svoboda.info. Rudolf Bubla reagoval na článek, který vyšel zde.

Není mojí kratochvílí psát články do veřejných médií, v tomto případě však udělám výjimku. Příspěvek paní Nezbedové mě ani nepřekvapil ani nenaštval, neznám ji, snad jsem ji jen jednou nebo dvakrát viděl, nemáme nic společného. Když jsem si ale přečetl tu fůru nesmyslů a překroucenin, tak jsem se rozhodl uvést je na pravou míru a nabídnout tak autorce a čtenářům i jiný pohled. Paní Nezbedová mě zkouší dehonestovat, má pro to nepochybný talent, dělá to veřejně, proto bych se rád stejnou mediální cestou vyjádřil.

Ale po pořádku, tak jak paní Nezbedová svůj příspěvek strukturovala.

Lázně Bohdaneč jsem vedl po sedm let. Pokud by výsledky mé práce byly mizerné, nenechalo by mě představenstvo takto dlouho lázně vést. Rok 2013 přinesl do lázeňství krizi, skokem se propadla klientela všech lázní o 50 a více procent. Dvoje lázně v republice toto nepřežily a skončily v konkursním řízení. Lázně Bohdaneč krizi ustály i díky velmi razantním opatřením. Důvod mého odchodu ležel však úplně jinde. President Klaus na konci své kariéry vyhlásil při novoročním projevu 1.1.2013 amnestii, která byla velmi kritizována. Zejména její čl. 2, kterým byly omilostněny rozsáhlé hospodářské delikty, miliardové podvody. Byly zastaveny případy, na kterých týmy policistů pracovali roky. Řada jich také potom od policie znechuceně odešla. Takto byl omilostněn i dřívější vlastník lázní, který byl rok vazebně stíhán a vyšetřován v souvislosti se zpronevěrou cca 1.5 mld. Kč v investičním fondu KTP Quantum. Najednou byl čistý jak lilie, vrátil se zpět a chtěl mít v lázních ve vedení své lidi a dělat věci po svém. Nic proti tomu, v tomto jednoduché a logické. Za mé éry lázně dosahovali hospodářských výsledků v desítkách mil. Kč ročně, rostly, investovaly, staly se z neznámých známými. Tehdy jsme zaměstnávali cca 320 lidí, z toho většinu zdravotníků. Dnes jsou lázně ve ztrátě, požádaly dokonce před pár měsíci soud o ochranu před věřiteli, přišly o veškerý nemovitý majetek. Pozemky a budovy, které jsme rekonstruovali za menší stovky mil. Kč. se prodaly a zpětně si je lázně pronajaly. Peníze z prodeje nemovitostí dávno odtekly. Lázně zaměstnávají současně asi polovinu někdejšího stavu zaměstnanců a přežívají. Stačí nahlédnout do výročních zpráv, jsou veřejně dostupné a každý si může udělat svůj obrázek z dob rozvoje mé éry a současné. Vše je k nalezení na www.justice.cz, nejsou to žádná tajemství. Kdo bude mít chuť zde nahlédnout i do dalších listin, bude v údivu, co vše se po mém odchodu odehrálo, stačí přečíst zápisy z valných hromad. Najde třeba také „zasunutého“ bývalého odborářského bosse Jaroslava Zavadila, známého jako „táta odborářů“. Co má společného s lázeňstvím? Proč tam asi je? Přesně tyto otázky kladli menšinový akcionáři.

Když jsme již u lázní, tak ještě jedny, Janské Lázně, místo s obrovským duchem. Když jsem zde nastoupil, byly úplně zbídačené, neměly zaměstnance, neměly peníze. Stávající zaměstnanci neměli profesionální návyky. Bylo to na počátku velmi těžké. Přišel jsem z fungujících lázní a ocitl jsem se úplně v jiném světě, tak 20 let nazpátek. Za tři roky se podařilo moc. Získali jsme nové zaměstnance, dostali jsme se do kladného hospodaření, přitom vlastník – stát, nám tehdy neposkytl ani korunu. Opět se stačí zadívat do veřejných výročních zpráv, tam jsou fakta, nikoliv nesmysly, kterých po sítích najdeme řadu. Janské Lázně mají smůlu, že jsou státním podnikem a vlastní rozsáhlý nemovitý majetek v atraktivní lokalitě Krkonošského národního parku. Často tak bývají v hledáčku spekulantů a developerů, které lázeňství vůbec nezajímá, ale jde o jejich majetek. Několikrát zde byl v minulosti pokus o jejich privatizaci, nikdy se to ale nepovedlo dotáhnout. Nepochybně toto leželo i za mým odchodem. Odvolal mě v posledních minutách již tehdy také odvolaný ministr Němeček, důvody nebyly nikdy uvedeny, vysvětleny, Němečka jsem ani neznal. A to mě asi měsíc předtím poslal nemalou finanční odměnu za skvělé výsledky. Odvolání mě předal jeho úředník s tím, že pan ministr již není ani ministrem. Následně byl přes výběrové řízení instalován patřičný ředitel a začal činit zřetelné kroky pro přípravu převodu majetku. Ten byl ale po pěti měsících ze dne na den odvolán ministrem Ludvíkem, opět bez důvodu, byť se choval celkem profesionálně. Bylo těsně před volbami a ČSSD zoufale zápasila o volební výsledek, mohlo to spolu souviset. Ze známého, populárního skrytého záznamu vyšlo najevo, že tehdy pan premiér hledal také náboje na ministra Ludvíka. Později si mi podařilo i bývalého ministra Němečka oslovit, on sám ale nevěděl, proč to udělal. Podepsal připravený dokument. Bylo mu to jedno, řešil sebe. U státem vlastněných firem musí manažer s takovýmto koncem bohužel počítat, dosahování dobrých výsledků a profesionalita zdaleka nemusí být měřítkem. Přijde to jak blesk z čistého nebe. Paní Nezbedová ještě píše o bývalých zaměstnancích, kteří podávali informace o mě pro mimořádné zastupitelstvo loni v Čáslavi. Hodinu před jednáním, naprosto neúčelově. Nebyli za zaměstnanci, ale pouze jeden odborář z Dopravního podniku hl. města Prahy, vrátný, který se přes kličku v zákoníku práce pokoušel se svými kumpány vetřít do Janských Lázní a získat zde vliv. Na něj jsem měl velmi vyhraněný názor, ani on mě nevedl v přízni.

A další komentáře a odkazy paní Nezbedové jsou již úplné fantasmagorie, opsané z internetu a tendenčně servírované čtenářům. Jen uvažte. Key Investments. Její manažeři a vlastníci se dopustili rozsáhlých finančních machinací a nejspíše i podvodů. Tato firma měla v minulosti na Slovensku dceřinou společnost stejného jména. Zda ta obstarávala nějaké dluhopisy, jak píše paní Nezbedová, to nevím, jen se pamatuji, že měla asistovat u zázračného zbohatnutí premiéra za ČSSD, zesnulého Stanislava Grosse. Byl jsem řadu let předsedou představenstva Pojišťovny Maxima, a.s. a chystali jsme před lety akvizici na Slovensku, chtěli jsme vstoupit na tento trh. Slovenský Key Investments byla v té době již prázdná firma. Nevykonávala žádnou činnost, byla „čistá“ a měla licenci Slovenské národní banky pro obchodování s cennými papíry. Byla na prodej a koupili jsme ji. Při chodu pojišťovny se část finančního portfolia ze zákona umisťuje právě do cenných papírů, mít vlastního obchodníka ve skupině je přirozené. Po koupi jsme firmu přejmenovali na M Securities a později ji prodali po přehodnocení strategických záměrů na Slovensku. Na nic jsme ji nepoužili, byla to jen prázdná a nevyužitá obálka. V souvislosti s vyšetřování kauzy Key Investments jsem nikdy nebyl dotazován policí ČR k nějakému vysvětlení, stačí se totiž podívat do veřejných dokumentů, podívat se na data kdy a kde kdo byl a je to jasné. Chápala to policie, mohla by tedy i paní Nezbedová a neopisovat nesmysly. Když jsem již u Maxima pojišťovny, v této souvislosti jsem jako její vrcholný představitel musel 2x projít kontrolním šetřením České národní banky. Je zde prověřována odborná způsobilost kandidáta a jeho aktivity nejenom v ČR, ale na celém světě. Proces trvá několik měsíců a teprve potom národní banka vydá rozhodnutí, zda může být kandidát jmenován do představenstva finanční instituce. Tímto procesem jsem musel projít i na Slovensku před Slovenskou národní bankou. Pokud by bylo u mě cokoliv negativního nalezeno, nemohl bych tyto pozice nikdy zastávat.

Poslední můj údajný prohřešek, Gallery Myšák a lobbista Roman Janoušek. Ať si čtenář sám udělá obrázek o záhadném propojení, to je z kategorie již mimořádné představivosti. Spolupracoval jsem kdysi několik let s podnikatelem Pavlem Sehnalem. Mimo jiné jsem měl na starosti prodej jeho stavebního projektu na polyfunkční dům v centru Prahy ve Vodičkově ulici se jménem Gallery Myšák, byl jsem i zapsán jako statutár stejnojmenné společnosti. Dodnes si to pamatuji, 2197m2 za 420 mil. Kč. V té době to byla celkem astronomická částka a projekt byl díky ní neprodejný. Prodával jsem asi tři roky, problém ležel vždy pouze v ceně, případně v jejím vypořádání. S Pavlem Sehnalem jsem se rozešel a za několik let na to se on domluvil s developerem Luďkem Sekyrou a Českou spořitelnou, kterým nakonec slevil a prodal. Postavil se polyfunkční dům, kde bylo i několik luxusních velkometrážních bytů. Jeden z nich si měl koupit i výše zmíněný lobbista Roman Janoušek. To bylo několik let po mém angažmá v této věci. Nikdy jsem ho neviděl, neznáme se. Chápete to propojení? Možná jsem šel po chodníku, po kterém právě minulý rok také šla paní Nezbedová. Abychom se nedostali do řečí, třeba by jsme tak spolu něco mohli mít. Nezesměšňuji, je to však úplně totéž.

Dost této rekapitulace, jsou to nesmysly, mají jen ale ukázat jak špatného ředitele si radnice vybrala pro řízení své nemocnice. Vlastně jsem byl již špatný na samotném počátku, ještě dříve než jsem vůbec přišel. Já jsem se do výběrového řízení vůbec neměl přihlásit, to byla ta moje zásadní chyba, měl uspět úplně někdo jiný. Mé ostřelování a tlaky začaly vlastně hned s nástupem. Ve výběrovém řízení měl uspět člověk, který bude loutkou a bude jej možné zezadu ovládat. Kým? Nechci jmenovat, ale čtenář znalý místních poměrů si dokáže snadno dosadit. Pokud tyto tlaky a házení klacků pod nohy neustane, nemůže být za současného stavu žádný manažer v nemocnici úspěšný. Jedině snad pokud by byl ze stáje, ze které tyto údery přicházejí. Nemocnice má řadu problémů, ale nemá současně ekonomický problém. Největší problém je u zaměstnanců, kdy řada z nich je ve věku, kdyby měli pomalu již přemýšlet o zaslouženém odpočinku. Není je ale kým nahradit. Nikdy to nebylo řešeno, přirovnat to lze k jízdě autem, kde na konci je betonová zeď. V posledním roce se několik takových změn podařilo uskutečnit, dá to mnoho práce, dosáhnout toho ale lze, musí se na tom cíleně a trpělivě pracovat. Bohužel, je to i snadno zneužitelné a vede to k vytváření nátlaků pro dosažení čehokoliv. A to se právě i stalo, toho jsme svědky. Jako zaměstnanec mohu být nespokojený, může se mi leccos nelíbit. Pokud tomu tak je, je normální o problému otevřeně mluvit, konkrétně jej pojmenovat a najít řešení. A nebo třeba i odejít, nejde-li to jinak. Není ale normální k dosažení vlastního cíle vytvořit skupinu a dávat ultimáta, a aby to bylo dostatečně důrazné, tak hrozit hromadnou výpovědí s vědomím, že dostávám vedení nemocnice nebo radnici jako zřizovatele nemocnice do prakticky neřešitelné situace, žádné řešení potom již nemůže být dobré.

Když se ohlížím kriticky zpět, kde jsem udělal chybu, tak jistě, nějaké věci se současnými znalostmi bych dnes udělal možná trochu jinak, to je normální. Po bitvě je vždy mnoho generálů. Úplně zásadní, fatální chybu ale nevidím. Jedna chyba ale zde nakonec je. A to, že jsem toleroval, že v nemocnici zůstal bývalý, mnoholetý ředitel a ten s velkým talentem pomáhal postupně rozehrávat partie vedoucí až k současnému stavu. Ložisko požáru je na interním oddělení a v některých jedincích a byla viditelná intenzivní snaha jej přenést i na další oddělení, která fungují normálně. Když jsem viděl, jak problém roste, jak se do něj stále přilívá olej, rozhodl jsem se nabídnout našemu zřizovateli moji rezignaci. Nikoliv z bezradnosti ve věci, ale s cílem vytvořit prostor k dalšímu vyjednávání. Chtěl bych uvěřit, že to pomůže, to ale již ukáží následující dny a týdny.

Ing. Rudolf Bubla, 2. června 2021