Paběnice - Hokejista kanadského juniorského týmu Prince George Cougars Jaroslav Vlach se od svého srpnového odletu za moře dostal poprvé domů až na Vánoce, ovšem téměř doslova jen na víkend. Do Kanady se totiž vrátil hned po svátcích, aby sehrál další mistrovská utkání Western Hockey League (WHL). Jeho týmu se zatím moc nedaří, nasbíral dvacet bodů. Útočník z Paběnic dal v dosavadních zápasech dva góly, přispěl sedmi asistencemi a na trestné lavici proseděl 44 minut. "Soutěž má o Vánocích přestávku, hned v sobotu po zápase nás většina odletěla domů," upřesnil Jaroslav Vlach.

Tvoje výkony samozřejmě může hodnotit trenér, ale jak ty jsi spokojený s půl rokem, který jsi zatím strávil v Kanadě?
Spokojený jsem, hlavně jsem rád, že hraji. Kromě jednoho zápasu jsem nastoupil ve všech. Ze začátku to ale bylo těžké, na led jsem se tolik nedostával. Musel jsem si zvyknout na jiný styl hokeje, poznával jsem nové lidi, trenéra i zázemí. Teď už to je ale lepší, hraji čím dál více, trenér mě nasazuje i na přesilovky.

V čem je z tvého pohledu hokej v Kanadě jiný než ten, s kterým ses potkal v Liberci?
Hra je určitě rychlejší a tvrdší. V zápasech v Čechách jsem měl na všechno dostatek času, což teď nemám. Navíc je jedno, jestli jde o útočníka nebo obránce, všechni hrají stejně dopředu a stejně dozadu. Po ztrátě puku se každý okamžitě musí vracet.

Jak je to v Kanadě s diváky na zápasy juniorů?
Na naše zápasy chodí v průměru tak dva tisíce lidí, naposledy před svátky jsme měli čtyřtisícovou návštěvu. Na jiné týmy chodí více diváků, například v Everettu jich bylo čtrnáct tisíc. Je to určitě jiné. Když jsem nastupoval ke svému prvnímu utkání doma, byla plná aréna, vyhlašovaly se sestavy a pět tisíc lidí zpívalo kanadskou hymnu, klepala se mi trošičku kolena.

Před každým vaším zápasem se hraje hymna?
Před každým. Když hrajeme v USA, tak americká, v Kanadě kanadská. Pokud hrajeme s americkým týmem, hrají se hymny obě.

Zámořský hokej se hraje i na menším kluzišti, jak ses s tím vypořádal?
V Liberci také není velké kluziště, takový problém jsem s tím neměl. Je ale pravda, že v zápasech v Kanadě je více osobních soubojů, při přebrání přihrávky tě hned někdo atakuje. Člověk si musí dát větší pozor, hokej tam je opravdu hodně kontaktní. Také je tam hodně bitek.

Na www.youtube.com jsou k vidění také videa, na kterých se pereš...
To jsou videa, jak jsem dostal přes ústa (smích). Na to jsem si musel zvyknout. Na bitky se tam dívají jinak - když se pobiju, je to pro mě stejné plus jako kdybych dal gól. Tam to trenéři a diváci oceňují. Všichni vstanou a dostanou se do varu. Já jsem měl zatím jen dvě bitky, ale někdo se porve v každém zápase. Třeba šestnáctiletý Jesse Forsberg se pere obzápas a je to nejmladší hráč v týmu.

To je příbuzný Švéda Petera Forsberga?
Ne, jde jen o shodu jmen. Jesse Forsberg je Kanaďan.

Máte v týmu někoho přímo určeného na bitky?
Přímo určený nikdo není, máme tam ale pár bitkařů, kteří se pobijí rádi. Třeba jsme vedli 4:1, do konce zbývalo třicet sekund a kamarád mi říkal: Dívej se, jak se domlouvají. Hodilo se buly a byli v sobě. Já mezi bitkaře nepatřím, ale na druhou stranu mi hra do těla vyhovuje. Nejsem technický typ.

Když jsi poprvé přiletěl do Kanady, co tě nejvíce překvapilo?
Jak jsou všichni lidé na sebe milí. Na ulici se všichni zdraví. Chování trenérů k hráčům je také úplně něco jiného. Jsou něco jako kamarádi, hráči ale zase musí odvádět patřičné výkony. Náš trenér Dean Clark dokáže i pořádně zařvat. Když se daří, je s ním naopak sranda. Trénuje s námi, hraje i všechny hry mimo led. Je to dobrý trenér.

Dělá ti při cestování problém časový posun?
Když jsem do Kanady přiletěl poprvé, šel jsem hned spát. Za prvé jsem neuměl jazyk a nevěděl, co bych si s nimi povídal, a pak jsem byl také opravdu unavený. Do Vencouveru jsem letěl deset hodin, to není příjemné. Zpátky do bylo ještě horší, to jsem letěl z George Prince do Vencouveru, dále do Calgary, Frankfurtu a teprve potom do Prahy. V Calgery jsem ještě hodinu čekal, než nám ostříkají křídla, stejně ve Frankfurtu. Když jsem se konečně dostal do Prahy, nepřišlo mi zavazadlo. Zpět odlétám 27. prosince v šest hodin ráno, do Prince George dorazím někdy odpoledne, trenér mě vyzvedne na letišti a hned ten den budeme hrát zápas.

Když máš volno, podíváš se i do města?
Mimo hokej toho moc nestihnu. Ráno vstanu a ti, co nechodí do školy, jedou na stadion, tam třeba hrajeme stolní tenis. Potom jdeme domů na oběd, v půl druhé už jsme zase zpět a vždy od půl třetí trénujeme. Někdy potom ještě dvě hodiny posilujeme, domů se vrátím v sedm a někdy i déle, třeba si zavolám přes Skype s rodiči.

Takže si rodiče oblíbili internet?
Někdy z nich mám nervy (smích).

Sledují rodiče tvé zápasy?
Dívají se na přenosy na internetu. Táta mě dokáže pochválit, ale někdy i kritizuje. Rodiče jsou ale rádi, že v Kanadě jsem.

V Kanadě bydlíš v rodině, jak se tamní život liší od toho českého?
Musím si sám dělat obědy, společnou máme jen večeři. Také si musím sám vyprat, dokonce jsem si i žehlil. Škola to je dobrá, ale zábavné to moc není (smích). V Kanadě lidé hodně prožívají Vánoce, všude je výzdoba, je to tam fakt hezké. Stromečky jsou nazdobené už čtrnáct dní předem.

Jak jsi na tom nyní s angličtinou? V srpnu jsi říkal, že s ní trochu bojuješ...
Teď se určitě cítím lépe než v srpnu. Můžu říct, že půl rok tam mi dal více, než roky ve škole v Čechách. Je to velký rozdíl, hlavně mě to nutí mluvit anglicky. Na začátku mi pomohl všechno vyřídit Slovák Marek Viedenský, postupně jsem se naučil sám.

Co tě čeká v roce 2010?
Nevím, jestli se dostaneme do play-off, protože se nám příliš nedaří. Na druhou stranu máme mladé mužstvo a doufám, že v příštím ročníku to bude super. Před sebou máme ještě asi třicet zápasů, třeba se nám bude dařit lépe a třeba se do nadstavbové části soutěže probojujeme. Pokud ne, přál bych si, abych si svými výkony řekl o místo v reprezentaci a dostal se na mistrovství světa U-18, které se bude hrát od 13. do 23. dubna v Bělorusku. To je pro mě také motivace, ale všechno se odvíjí od našeho postupu nebo nepostupu do play-off.

Budeš mít chvilku, aby ses podíval na olympiádu do Vencouveru?
Sice to mám blízko, asi hodinu letu letadlem, ale neplánuji, že bych se tam vydal. Je to drahé a také nebudu mít dostatek času. Na zápasy ven jedeme třeba na čtrnáct dní a sehrajeme třeba sedm utkání. Cestování je v této soutěži také hodně náročné, cesta na zápas k nejbližšímu soupeři nám zabere sedm hodin autobusem. Jezdíme ale dobrým autobusem, máme v něm i lehátka. Na lehátko sice ještě nemůžu, tam jsou ti starší a nováčci sedí, ale někdy mě pustí třeba Marek, když třeba není moc unavený. Tak si občas také lehnu.

Žije Kanada zimní olympiádou?
Zatím to tak moc cítit není. Pořady v televizi ale o olympiádě běží pořád.

Co jsi přivezl rodičům z Kanady pod stromeček?
Nepřivezl jsem nic, dárky jsem nakupoval až v Čechách. V Kanadě jsem na to neměl prakticky vůbec žádný čas. Také jsem vezl domů hodně věcí, které už nebudu potřebovat. Měl jsem plné kufry a proto bych dáky ani neměl kam zabalit. V Kanadě jsem nic nekupoval také kvůli financím.

Videa z bitek Jaroslava Vlacha najdete zde,
internetové kanadského stránky, ve kterém Jaroslav Vlach působí jsou zde.